Asterion Martin Blaha, Jiří Buchta, Vladislav Čech, Karel Makovský Ústav vědeckých informací 3 4023 2001-03-19T22:35:00Z 2001-03-29T12:15:00Z 74 69770 397689 Vladislav Čech ALTAR 3314 795 488390 9.3821 rozpracovaný

Obsah

Asterion – modul Dálavy

V tomto okamžiku držíš v ruce první z „řádných“ geografických modulů Asterionu. Nedílnou součástí této knihy je hlavní modul, který vyšel před nedávnem. V tomto modulu totiž najdeš pouze podrobné popisy první vybrané oblasti Asterionu – nazvané Dálavy, zatímco v hlavním modulu se dozvíš základní údaje o Asterionu jako celku, které jsou nezbytné k pochopení podstaty tohoto světa, k tomu, abys získal všeobecný přehled o něm a mohl do něj umístit svá vlastní dobrodružství.

V hlavním modulu jsou uvedeny i podrobnější popisy toho, jak vlastně bude Asterion vycházet, jaké druhy modulů můžeš očekávat, a jak máš jako Pán jeskyně pracovat s jednotlivými texty. V této úvodní kapitolce, abychom se zbytečně neopakovali, bude jenom stručný návod k tomu, jak pracovat s touto knihou, určený pro případ, že právě nemáš hlavní modul po ruce.

Co v této knize najdeš?

Po úvodní povídce o černém jaguárovi, která se odehrává v Novém Amiru a jeho okolí, si můžeš přečíst podrobný popis jednotlivých oblastí Dálav a jejich dominant, dále výčet organizací a spolků, které působí na území Dálav (kromě těch, které sice působí v Dálavách, ale zároveň také jinde – jejich popis je v hlavním modulu), údaje o důležitých postavách Dálav a nakonec pojednání o společenském a politickém uspořádání Dálav. Samozřejmě nemůže chybět ani podrobný rejstřík.

Tento text se už konečně zabývá všemi detaily o daném území, v tomto případě o Dálavách, které podle nás potřebuješ znát. Kniha by ti měla dát představu o tom, jak místo a jeho okolí vypadá, čím je zajímavé pro dobrodruhy a důležité pro Asterion, jací lidé (či jiné rasy) tam žijí, jak se chovají k sobě a k ostatním, jaká historie a legendy se k tomu místu vážou, atd.

Kromě toho zde můžeš najít i oddělené rámečky. V těch jsou určité informace či zajímavosti (většinou pro zpestření), o kterých je v normálním textu zmínka nebo které se k dané místu sice vztahují, ale jen velmi volně či zprostředkovaně.

Dalšími částečně samostatnými údaji jsou náměty na dobrodružství. Je to vždy pár řádků s nastíněním jistého příběhu, který může sloužit jako zápletka pro nějaké dobrodružství. Záleží jen na tobě, jestli námět využiješ či ne. Jedná se skutečně jen o základní syžet, samotnou „jeskyni“ či „tažení“ budeš muset vytvořit sám. Jsou to ovšem pouze příklady, na spoustu námětů určitě přijdeš sám při pročítání textu.

Posledními vřazenými texty jsou nejrůznější útržky z knih či jiných záznamů, které byly na Asterionu sepsány. Jednak jsou to drobné citáty od různých osobností, hlavní část ale tvoří úryvky z asterionských herbářů, popisující vlastnosti a použití léčivých bylin, rostoucích v Dálavách. Stejně významné jsou i úryvky z deníku lorda Firuna (známý také jako Deník povstalce), který vznikal při převratných událostech, s nimiž je spojený vznik Svobodných měst – jedině tady se dozvíš podrobnosti ze zákulisí celé věci.

Některé části textu jsou odlišeny šedým podkladem. Toto jsou tajné informace, u kterých je vyloučeno, že by se je některá z postav v družině mohla někdy dozvědět. Slouží výhradně Pánu Jeskyně pro lepší pochopení charakteru světa a popisovaných skutečností, a i na samotném Asterionu je zná jen pár nejvýznamnějších postav. Celý zbytek knížky tvoří obecnou úroveň informací – postavy je mohou znát nebo se je někdy dozvědět, ale taky nemusí – v závislosti na situacích, v jakých se v průběhu hraní ocitnou. Záleží jen na tvém rozhodnutí, které z těchto informací předáš hráčům a v jaké formě. Musíš se pokusit odhadnout, kdy mají právo se kterou informaci dozvědět, a kdy by jim naopak sejmutí roušky tajemství přineslo spíš zklamání nebo by se dozvěděly něco, co vlastně jako postavy nemohou vědět.

Nezbytnou součástí modulu je Aplikace pravidel DrD 1.5. Dálavy jsou v tomto směru trochu výjimkou, protože bylo nutné zahrnout Aplikaci již do Hlavního modulu a vydat ji spolu s ním. Nalezneš zde také soubor map potřebných pro orientaci tvou i hráčů. Kromě velké mapy Dálav zde najdeš na volných listech i samostatné plánky největších měst či obcí, které se tu nacházejí – mapy Albirea, Nového Amiru, Sintaru a Koru. Mimoto v krabici nalezneš stránku s vyobrazenými symboly, se kterými se mohou postavy při svém putování setkat. Jsou určeny k tomu, abys je vystříhal a ukázal je hráčům tehdy, když to bude potřeba.

Ve společné krabici s modulem Dálavy je přiloženo i dobrodružství, nazvané Únos Entefela. Odehrává se v Dálavách (děj začíná v Albireu) a postavy, které se zapojí do hledání uneseného lordova koně – Entefela, brzy zjistí, že se vlastně zapletly do docela složitého příběhu, v němž zdaleka nejde jen o únos drahocenného koně. K dobrodružství je přiložena podrobná mapa celé oblasti. Toto dobrodružství je psáno přímo pro pravidla DrD 1.5, takže k němu není zapotřebí žádný sešit s převodem.

Černý jaguár

Už když šel tou špinavou uličkou směrem k hospodě, budil všude rozruch. Hlouček hrajících si dětí se s pokřikem rozprchl. Jeho zevnějšek působil poněkud exoticky. Postava vysoká téměř dva metry, krásně tvarovaný obličej, doplněný dlouhými bílými vlasy, svázanými vzadu do ohonu, a špičatýma ušima, trčícíma do stran. Jasné modré oči spalující pohledem každého, kdo se do nich odvážil pohlédnout. Oblečení bílé jako čerstvě napadlý sníh, zářící ve špinavé uličce vedoucí k hostinci. Mohutný hrudník pokrytý ručně tkanou tunikou bez rukávů, dvě obrovité ruce schopné drtit kameny. Celý vzhled elfího albína by asi sám o sobě nebudil takovou pozornost, nebýt ovšem jeho uhlově černé kůže, v těchto končinách nepříliš obvyklé. Hrůzný dojem ještě umocňoval černý jaguár, jdoucí mu v patách.

Přede dveřmi hostince se zastavil, sklonil se k jaguárovi a něco mu zašeptal do ucha. Poté otevřel dveře, za kterými vyhrávala hlasitá hudba, a vstoupil dovnitř.

Jeho zjev doslova šokoval všechny, kdo seděli nebo postávali v lokále. Muzikanti najednou přestali hrát a překvapeně hleděli na nově příchozího. Tanečníci na parketě a lidé u stolů se otáčeli ke dveřím. Celé dveře vyplňoval tmavý obr opírající se o velkou kovanou hůl. Mezi hosty veselice zavládlo zděšení, a ti bázlivější se nenápadně ohlíželi po svých zbraních.

„Ten má odvahu,“ šeptaly si zmatené hloučky mezi sebou.

„Dobrý den,“ pozdravil a pokračoval: „Nemusíte se znepokojovat, přišel jsem jen proto, abych spolu s vámi v míru poctil Slavnost slunce.“

Lidé, uklidnění cizincovým projevem, se pozvolna vrátili k přerušeným radovánkám. Muzikanti začínali hrát a parket se zase naplnil rozdováděnými lidmi. Hromotluk ale zůstal stát ve dveřích a rozhlížel se kolem. Na tváři se mu na okamžik objevil náznak úsměvu, když u jednoho stolu zahlédl trpaslíka nasávajícího pivo. Na židli vedle něj ležela helma s rohem trčícím vzhůru. Zavalitou postavu zakrývalo kožené brnění. Na bradě měl mohutný plnovous spletený do copánků. Opileckým hlasem notoval s kapelou a po očku sledoval albína. Každou chvíli pohladil obrovskou sekyru opřenou o stehno.

Těkající pohled zabloudil k výčepnímu pultu, kde na chvíli zahlédl malou postavu v tmavém plášti.

Albín se pomalu prodíral k hostinskému.

„Dal bych si pivo.“

„Samozřejmě, jedno pěnivé, už se nese,“ odpověděl hostinský a přisunul mu džbánek černého piva.

Obr zvedl pivo ke rtům, pomalu se napil a spokojeně kývl hlavou.

„Co vás přivádí do Nového Amiru?“

„Do toho vám nic není,“ odsekl hostinskému, zvedl se a zamířil ke stolu, u kterého se rozvaloval trpaslík.

Postavil se nad něj a stín pokryl téměř celý stůl.

„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se zdvořile.

„O tem ani nepřemýšlaj, ty čérná opico!“ obořil se na něho trpaslík.

„Ani kdybych vás pozval na džbánek?“ pokračoval elf ještě zdvořileji.

„S takú zrůdú škaredú bych sa neposadíl za jeden stůl, ani ‘dyby býl ze zlata a z drahých kameňů udělaný. No, když o tem vlastně tak přemýšlám…“ zamyslel se nad tou docela lákavou představou a začal si probírat vousy.

„Pokud se mnou nechcete sedět, budete muset jít jinam, protože já si sem hodlám právě teď sednout.“

„To na mňa nezkúšaj, lebo z tebja raz dva nadělám gumu do gatí,“ zavrčel výhružně trpaslík a zvedl se.

Hosté se otáčeli a s pobavením sledovali hádku, od které si slibovali zábavu. Mnoho z nich se usmívalo, protože očekávali, že trpaslík brzo vyletí z hospody ven hlavou napřed některým oknem.

Metr a čtvrt vysoký človíček už došel k elfovi a bojovně si vyhrnoval rukávy, odhalujíc tak svalnaté paže.

Chvíli si oba hleděli do očí, jako by se na něčem domlouvali. Trpaslík zničehonic prudce vymrštil nohu a zasáhl protivníkovo koleno. Nečekaný úder albína srazil na zem a trpaslík se na něj s vítězoslavným pokřikem vrhl.

Obecenstvo vřelo. Většina výkřiků povzbuzovala trpaslíka, který právě svíral svou oběť okolo krku a marně se snažil obepnout svými malými prsty mohutný krk. Ohromený elf se namáhavě zvedl i s trpaslíkem na krku.

„Zase to tak nepřeháněj,“ špitl mu nenápadně do ucha.

„Enom ať sa všecí dobře bavijú,“ dočkal se sotva slyšitelné odpovědi.

„Jak chceš!“ zařval černý muž na celý lokál a odhodil trpaslíka od sebe. Ten přistál na zemi o pár metrů dál a elf se rozvážným krokem vydal za ním.

Trpaslík se nemotorně zvedl a rukávem si otíral zkrvavené obočí.

Začali kolem sebe kroužit jako dvě šelmy a oddychujíce se naoko připravovali na další útok. Přitom ještě stačili kradmo sledovat kruh povykujících čumilů okolo nich. Po chvíli se mezi obecenstvem mihl tmavý stín a nenápadným posuňkem dal znamení trpaslíkovi. Ten už se opět věnoval protivníkovi a mírně na něj kývl. Pak bleskurychle zaútočil. Proklouzl elfovi pod nohama, se širokým úsměvem kopl otáčejícího se velikána přesně do rozkroku a tím ho složil k zemi v bolestí zkroucené póze.

Dav vybuchl nadšením. Všichni si chtěli potřást pravicí s vítězem. Nadšené gratulace a pozvání na posezení u sklenice čerstvě natočeného piva nebraly konce.

Zesměšněný obr se mezitím nikým nepozorován vytratil z hospody.

*****

Gha’danganovi se u nohou spokojeně rozvaloval černý jaguár a sledoval plápolající svíčku na stole, která osvětlovala malou podkrovní místnost. Po stranách pokoje byly tři postele. Uprostřed místnosti stál dřevěný stůl se čtyřmi židlemi. U něj seděli trpaslík s elfem a potichu rozmlouvali.

„Kde je ten mizerný zlodějíček?“

„No, bude tuším dobré aj pro něho, když s tyma penězama, co pokradl, eh, jak sme se mlátili v tej putyce, dojde sem a dá nám ich. Lebo bysme si pro nich museli zajít sami a to by se mu už tak nelíbilo.“

Po krátké odmlce pokračoval: „Ty, poslúchaj, měl bych sa ti omluvit za tú poslední ranu… tuším sem sa nejak nechal tú bitkú unést a přehnál sem to.“

Elf rychle odpověděl: „Snad to přežiju, Thárwaine, jenom mě mrzí, že na ženské od Červené růže se teď nejmíň týden budu moct jenom dívat.“

„Co máš z teho, stejnak mně furt néni jasné, co bys z takých vyzáblin, keré sú eště k temu vysoké jak almendórské daně, mohl mět. Pořádná baba musí byt malá, šikovná, a né vychrtlá jak palica od smetáka. A jak nemá pod bradú pořádné fúsa, tak je to stejně o ničem.“

Jaguár se ostražitě zvedl na všechny čtyři a potichu zavrčel.

„Psst, pozor, někdo sem jde!“

Každý se rychlým a nacvičeným pohybem postavil na jednu stranu dveří. Trpaslík v rukou třímal obouruční sekeru a elf měl přichystaný kord, který vytáhl z nitra své hole.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vklouzla společně s paprskem světla malá postava, zahalená v plášti neurčité tmavé barvy, a sejmula si kapuci. Odhalila hlavu mladého, ani ne dvacetiletého hocha. Hodil na stůl dva váčky plné mincí a rozvalil se na židli.

„To je všechno, vo co jsem je dokázal vobrat. Mimochodem, dali jste si voba pěkně do těla. Jestli to tak pude dál, tak si brzo budem muset vymyslet nějakej jinej trik, protože z vás budou mrzáci.“

„Eh, to nic néni, takých bitek bylo a eště bude… šak sa nám nic nestalo,“ odvětil Thárwain, přičemž si zároveň osahával ošklivě se zbarvující podlitinu pod okem, která jeho silácká slova příliš nepotvrzovala.

„Kolik je těch peněz?“ ozval se nedočkavě Gha’dangan.

„Je tam jenom polovina toho, co dlužíme tomu vydřiduchovi,“ povzdechl si Matyáš.

„Ty vole, šak ’dybys s ním nehrál karty a nenechal sa obrat o všecko, aj o to, co nebylo tvoje, tak sme tady v téj díře nemuseli už dávno trčat,“ obořil se na něj Thárwain.

„Nemůžu přece za to, že podváděl víc než já, to musíte uznat.“

„Tak už se nečerti a pověz nám, kde ses tak dlouho zdržel,“ přerušil vznikající hádku Gha’dangan.

„No, ještě v hospodě jsem zaslech dva chlapíky, jak chválili svýho pána, že vodjel pryč z města, a voni že můžou na zábavu. Tak jsem to tam šel vomrknout. Je to docela vobyčejnej dům na cestě ven z města, ale myslím, že bysme tam snad mohli najít něco, co by se dalo dobře prodat. A kdybych tam našel něco zajímavýho, tak by mě mohli přijmout do Pavučiny,“ vyprávěl s rozjasněnou tváří.

„Enom né tak rychle! To mně do hlavy neval. Tak jak Gor stójí nade mnú, víš že by sem v životě nešél dělat nekam chmatáka. A ’dyž už sme u teho, co je to vlastně za chlapa, s tým barákem?“

„Řeknu vám, je to teda docela tajemnej chlápek. Jmenuje se Algar a přistěhoval se sem do Nového Amiru teprve před půl rokem. Zvláštní na něm je, že pravidelně dvakrát do měsíce někam na pár dnů zmizí a nikdo neví, kam jezdí.“

„Mně se to moc nelíbí, ale jestli je šance zbavit se těch proklatých dluhů, tak jsem pro,“ pronesl potichu Gha’dangan.

Thárwain se zamyslel a řekl: „Tož teda dobře. Počkáme, až bude tma, a idem na to.“

*****

Pod pláštěm tmy se nesourodá skupinka vydala temnými uličkami na druhý konec města.

Kousek od domu ponořeného do tmy se na chvíli zastavili a naslouchali zvukům v okolí. Matyáš se pomalu přikradl ke dveřím a chvíli si hrál se zámkem. Ozvalo se tiché cvaknutí, mávl na své společníky a vešel dovnitř.

Uvnitř se všichni zastavili a čekali, až jejich oči přivyknou tmě, která je obklopila.

„Vy dva se porozhlédněte dole a já prohledám vrchní patro,“ řekl Matyáš a vydal se po schodech nahoru.

Thárwain s Gha’danganem procházeli pokoje v přízemí. Vešli chodbou do rozlehlé místnosti, která vypadala dočista jako malá zbrojnice. Po stěnách visely, mezi hlavami vycpaných zvířat, nejrůznější zbraně. Na stole, v rohu místnosti, uviděli dva zlaté svícny, vykládané drahokamy.

„Podej mi pytel, třeba za ně něco dostaneme.“

Gha’dangan je strčil do pytle a šel prozkoumat jedny ze dvou dveří v místnosti. Thárwain se sebral a šel do druhých dveří. Po chvíli oba vyšli.

„Zdá sa mně, že sú to nejaké obyčejné ložnice, nebo co.“

„Tam asi nic zajímavého nenajdeme. Pojďme se podívat za Matyášem, třeba měl větší štěstí.“

Našli ho, jak se sklání nad zámkem u dveří v posledním pokoji.

„Gha’dangane, posviť mi, ať si ten zámek pořádně prohlídnu. Hhmm, vypadá dost složitě, ale na mě si něco takovýho nepřijde. Za chvilku to bude vodemčený.“

Elf něco zamumlal a na špici jeho hole se objevila malá koule bílého světla.

„To mě budeš muset jednou naučit,“ řekl jakoby mimochodem shrbený zloděj a dál si prohlížel mechanismus zámku.

„Takhle dobře zabezpečený dveře slibujou asi něco vopravdu hodně zajímavýho, ale já s nima ani nehnu. Je mi líto přátelé, ale asi jsme sem šli zbytečně.“

„Podrž mi hůl a ustup od těch dveří. Sebelepší zámek neodolá hrubé síle.“

Matyáš beze slova přijal nabízenou hůl a uklidil se stranou, aby Gha’danganovi nepřekážel. Ten ustoupil o pár metrů, vystrčil rameno dopředu a dlouhými kroky se rozeběhl.

Dveře při nárazu zapraštěly, prohnuly se a zůstaly stát. Elf se od nich odrazil a s heknutím přistál na podlaze.

„Teď su na řadě já. Pche, takový mamlas a neumí to ani obyčajné dveřa vyrazit,“ mumlal si trpaslík, když se rozbíhal.

Dveře zase zapraštěly, ale tentokrát to už panty nevydržely a povolily pod náporem trpasličího těla. Dveře spadly dovnitř a jakmile se dotkly země, něco zadrnčelo, a trpaslík se svalil k zemi.

„Seš v pořádku?“ vykřikl Matyáš a vrhl se na zem k trpaslíkovi.

„Aby né, živý su, akorát palica mňa bolí, jak ‘dybych týdeň v kuse chlastál,“ vzdychl Thárwain a pokoušel se sebrat ze země.

Gha’dangan s Matyášem se tomu začali smát, až jim po tvářích málem tekly slzy. Nemohli se smíchy udržet a svalili se na zem vedle trpaslíka.

„Co je na mně tak směšného, že sa možete od teho řehotu porvat?“ ptal se nechápavě trpaslík.

„Podívej se na přilbu, ty jeden … Ty máš opravdu víc štěstí než rozumu. I když si myslím, že nemáš tolik rozumu, abys měl až tak velké štěstí,“ se smíchem vysvětloval elf.

Trpaslík si sundal helmu a nevěřícně zíral na šipku zabodnutou do ní. Zaraženě seděl na zemi a v rukou stále obracel přilbu.

„Musím ti vlastně poděkovat za zachráněný život, Thárwaine. Kdybys neměl svou ošklivou helmu, tak by mě ta šipka asi ošklivě pocuchala a teď už bych dodýchal,“ řekl Gha’dangan poté, co se trochu uklidnil a mohl se přestat smát.

„Vzpamatuj se, jdeme se podívat, co tady pan majitel tak pečlivě skrývá před zraky obyčejných smrtelníků,“ poplácal trpaslíka po rameni.

„Prohledajte to tam sami, tam já nelezu,“ odsekl Thárwain a dál nevěřícně kroutil hlavou.

„Jdu to tam vomrknout,“ nabídl se Matyáš a vešel dovnitř.

„Žádný další pasti už tady nejsou,“ ozvalo se z pokoje po pár minutách.

Trpaslík se zvedl a spolu s Gha’danganem vešli dovnitř.

Jednu stěnu zakrývala obrovská knihovna, zaplněná až do posledního místa různými svazky, většinou vázanými v přepychové kůži s pozlaceným hřbetem. Naproti visela veliká, krásně namalovaná mapa Dálav, dalo by se říct téměř v životní velikosti. Přímo naproti dveřím byl dřevěný psací stůl, pokrytý trochu neuspořádaně nejrůznějšími listinami.

Zloděj se jimi začal prohrabovat, až našel pod vrstvou svitků dřevěnou krabičku.

„Tahle nějak nejde vodevřít, budu se na ni muset podívat až u Dragomira.“

„V takovéj škatulce nemože nic byt, tak akorát nejaký tabák na kůření. Podívaj sa radši do tých šuplat tam důle ve stole,“ řekl trpaslík a věnoval se svazkům na policích.

„Mám to!“ vykřikl radostně Matyáš a zatřepal několika koženými měšci.

„A já mám vás!“ zařval hlas ode dveří.

Matyáš hbitě sáhl do boty a než neznámý stačil zareagovat, hodil po něm nůž. Postava ve dveřích vykřikla, chytila se za hlavu a sesula se k zemi.

„To mňa nekdy musíš též naučit! Poslat chlapa do mrákot držátkem od noža, to by sa mohlo hodit aj mně,“ pochválil ho trpaslík. „Kdyby sem po něm hodíl svoju sekyrku, tak by z teho tak dobře nevyšél, museli by ho dat rovnú pod kvítka a jeho stará by si musela najít druhého.“

„Vlastně jsem ho chtěl zasáhnout do srdce,“ odvětil nesměle Matyáš a usmál se.

„Nežvaňte. Musíme rychle pryč. Určitě ho někdo slyšel křičet,“ řekl Gha’dangan.

*****

„Musíte zmizet z města. Před chvílí se mě dole v lokále ptali dva chlapi, jestli jsem vás neviděl. Myslím, že tebe pozná bez problémů kdokoliv, takže tady se můžeš těžko schovávat,“ řekl Dragomir a podíval se na elfa.

„Zmizíme dnes v noci, ale potřebujeme koně,“ odpověděl mu Gha’dangan.

„Kam chcete jet?“

„Tobě to tak budu vykládat. To bych o tobě nesměl vědět, že vyklopíš i to, co nevíš, každému, kdo ti zamává zlaťákem před očima.“

„To byste ale měli, protože mně už zase dlužíte za koně, a tak chci vědět, kam si mám nechat poslat pro peníze.“

„Pojedeme na jih ke Královské řece. Tam bychom se mohli dostat za dva dny a potom se zkusíme ztratit v Tabitských vrších. A pak nás najdeš na našem místě v Albireu.“

„Zmizet úplně pryč z Východní dálavy je docela rozumný nápad, ale myslím si, že ti dva si vás najdou i ve Svobodných městech. Co všechno jste kromě těch peněz ukradli, že Algar tak strašlivě zuří?“

„Zebrali sme tam kromě tých peněz akorát nejaké dva stojáky na svíčky,“ zapojil se do rozhovoru trpaslík.

„Já jsem tam vzal takovou malou krabičku a v ní byl tenhle dřevěnej prsten,“ pozvedl ruku Matyáš a ukázal jim hrubě vyřezaný kroužek, který měl na ukazováčku. V prstenu zjevně chyběl nějaký kámen, který v něm byl dříve zasazen.

„Tahle cetka asi není to, co tak postrádá,“ ušklíbl se Dragomir.

„Jenom počkej, až si seženu nějaký drahokam! Potom bude vypadat úplně jinak a ještě mi budeš závidět.“

„Dobrá. Tak se mějte hezky a hleďte to přežít! Rád bych se ještě setkal s penězi za koně,“ dodal Dragomir, než je opustil.

*****

„Odjíždějí. Budeme je sledovat, a až se někde na noc utáboří, tak si vezmeme to, pro co nás Algar poslal.

Druhý muž se jen usmál a neřekl ani slovo.

Nasedli na koně a pomalu se vydali po stopách odjíždějící trojice.

*****

„Jdu nasbírat dřevo na oheň,“ řekl Gha’dangan a odešel. Jaguár se zvedl také a pomalu se vydal za svým pánem.

„Myslím, že už jsme se jim ztratili a můžeme vopustit Tabitský vrchy a vydat se do Albirea.“

„Budeme to muset eště nejaký ten den přežit. Ti dvá, co idú po nás, sa na to nevykašlú enom tak, kór ‘dyž je to teprv týden,“ odvětil trpaslík a pohledem sledoval odcházejícího elfa.

Tiše seděli a jedli tenčící se zásoby. Opodál se pásli oba koně. Jeden z nich zvedl hlavu a znepokojeně zafrkal. Matyáš se hbitě zvedl od jídla a začal se rozhlížet po okolí.

„Neplaš sa, to asi ide zpátky to elfisko s dřevem. Šak víš, jaký dycky dělá kravál.“

„To si nemyslím, jeho pach koně znaj. Muselo je vyrušit něco jinýho.“

„Tož to teda bude ten jeho smradlavý jaguár, a ani sa nedivím, že jim nevoní.“

„To asi ne, na toho už si koně taky zvykli…“

Na opačné straně mýtiny zapraskaly větvičky a z lesa vystoupili dva muži. Jeden z nich měl připravený meč, druhý nebyl na pohled vůbec ozbrojen – kromě dřevěné hole. Pozornost trpaslíka i Matyáše okamžitě upoutaly stříbrné ornamenty visící na krku obou mužů.

„Do řiti, to sú chlapi z Tetragónu!“ hlesl trpaslík a sápal se po sekeře.

Matyáš po nich bleskurychle mrštil dýku, ale ta se metr před oběma vetřelci zastavila, jako by narazila na nějakou neviditelnou bariéru, a neškodně spadla na zem.

„Chceme jenom, abyste nám vrátili ten arvedanský artefakt, co jste ukradli Algarovi. Potom vás necháme jít,“ řekl muž s mečem.

„Néni mně jasné, o čem sa tady jako vede řeč. Co to má byt za artefakt?“ zeptal se trpaslík a přehazoval si výhrůžně sekeru z ruky do ruky.

„Když to nepůjde po dobrém, tak to bude muset jít po zlém,“ řekl muž s holí a zadíval se na ně naprosto chladným pohledem, v němž nebylo ani stopy po jakékoliv emoci. Začal vydávat nesrozumitelné zvuky v nějakém cizím jazyce, a když před sebe nastavil ruku, obrácenou dlaní nahoru, za okamžik se na ní objevila ohnivá koule.

Matyáš poznal, že tady jde o život, protože se nesetkával s magií poprvé. Vyděšeně vykřikl a začal utíkat pryč.

Útočník odhodil hůl, napřáhl se a hodil za ním plápolající kouli, která ho ve zlomku vteřiny dostihla a vybuchla. Mohutná tlaková vlna vymrštila do vzduchu i Thárwaina. Než narazil hlavou rovnou do nedalekého stromu a upadl do milosrdného bezvědomí, ještě stačil s hrůzou spatřit, jak skončil Matyáš.

Muži přišli k ležícím dobrodruhům a prohledávali je. Ten, který nosil meč, najednou vykřikl a stáhl Matyášovi z ožehlé ruky prsten: „Ještě, že jsi mu mířil na nohy, jinak bychom už asi nenašli prsten, ale jedině hromádku popela.“

Z lesa se se strašlivým řevem pomsty vyřítil Gha’dangan a se svou holí se hnal po mužích se stříbrnými amulety. Za běhu se napřáhl tak, že jeho úder by muži s mečem urazil hlavu.

Zabiják Amirského tetragonu se s úsměvem sklonil, jako by to očekával, mečem provedl půlobrat a zasáhl Gha’danganovo břicho. Elf se s výkřikem v bolesti zkroutil na zem.

*****

Thárwain se pomalu probral, a když si začínal vybavovat, co se stalo, pokusil se zvednout a očima hledal útočníky. Nikde nebyli. Ztratili se stejně rychle, jako přišli. Sípavě se nadechl a uvědomil si, že má zlomených pár žeber.

Jeho pozornost upoutal jaguár, který stál opodál a olizoval tvář svému pánovi, ležícímu na zemi v kaluži krve.

Trpaslík se k elfovi připlazil tak rychle, jak mu jeho síly dovolily, a uviděl, jaké stopy zanechal meč v Gha’danganově břichu.

„Thárwaine…“ zasípal elf, když uviděl živého trpaslíka.

„Chlape, dneska teda nevypadáš moc dobře, tuším sas ráno zapomňél učesat,“ snažil se Thárwain pokusem o vtip potlačit slzy, které se mu draly do očí.

„Postarej se o mého jaguára. Teď jsi jeho pán. Jmenuje se Gan. Řeknu mu, aby tě poslouchal.“

Elf napřáhl ruku, přitáhl si jaguárovu hlavu k sobě a něco mu pošeptal. Pak vydechl naposled.

Trpaslík pohřbil kamarády a spolu s černým jaguárem se vydal do Albirea.

Popis oblastí Dálav

C.1 Albireo

Albireo, známé rovněž jako Město bílého mramoru, je největším a zároveň nejvýznamnějším sídlištěm na severu Tary a snad i na celé Taře. Svou rozlehlostí se pomalu začíná blížit některým větším městům v Lendoru, severním kontinentu. V současné době, k roku 845, zde žije přibližně 15 tisíc obyvatel, ovšem jejich počet stále rychle roste, jak město vzkvétá.

Jeho zakladatelé snad ani nemohli vybrat vhodnější místo pro založení velkého královského města. Půda v okolí je velice úrodná a na soutoku dvou tak velkých řek, Měsíční a Královské, jistě nejsou starosti se zajištěním vody ani v těch nejsušších letech. Protože celá oblast je díky bujné vegetaci a rozsáhlým močálům suchou cestou téměř neprostupná, představuje Královská řeka v širokém okolí prakticky jedinou možnou dopravní cestu, která spojuje celou Východní dálavu s pobřežím. Existuje ještě cesta severním podhůřím Zelanských vrchů, ta se však používá výhradně pro menší náklady.

C.1.1 Historie města

Albireo bylo založeno v roce 756, brzy po příjezdu výpravy Východního království do této oblasti. Již dříve, za dob arvedanských knížectví, zde bývalo prosperující obchodní město a stavby, jež zde zůstaly, posloužily jako základ pro nové sídliště. Podle původního úmyslu mělo být výstavním hlavním městem Východní dálavy (jak bylo toto teritorium nalézající se na Taře a patřící Východnímu království nazváno) a tím pádem i pýchou celého Východního království, jež je nejmocnější mezi říšemi v Lendoru, severním kontinentu. Správcem Východní dálavy a města, tak zvaným guvernérem, byl z moci krále Riodena I. ustanoven kníže Montar. Dalším guvernérem se stal Derlin a po něm následoval vévoda Denfel.

V roce 840, tedy před pěti lety, za správy guvernéra Denfela, zde ale došlo k převratu, jenž vyvrcholil svržením guvernéra a ustanovením nezávislosti na Východním království. V čele města stanul vůdce převratu, rytíř Firun, který je nyní titulován lord Albirea. Za pomoci Orlích poutníků vládne Albireu a rovněž několika přilehlým osadám, které se rozhodly odtrhnout společně s Albireem. Hradby města jsou velmi pevné, posádka statečná a odhodlaná bránit jej do poslední kapky krve. Proto veškeré pokusy Východního království o znovuzískání města doposud skončily nezdarem, a dokonce se dá říci, že význam Svobodných měst naopak s přibývajícím časem roste.

V počátcích budování Albirea byla postavena pevnost, která chránila přistěhovalce před skřety a lítými bestiemi. V jejich zdech se shromažďovaly poklady a arvedanské artefakty nalezené v okolí, aby je flotila lodí posléze odvezla na Lendor. Těsně před tím, než byla pevnost zbourána, se několik cenných věcí ztratilo nebo, lépe řečeno, bylo ukradeno. Viníka dopadly stráže velmi rychle, ale zcizený poklad se do dnešních dob nenašel a všeobecně se věří, že je ukryt přímo ve městě nebo v jeho blízkosti.

C.1.2 Současnost města

C.1.2.1 Základní údaje

Půdorys města je zhruba trojúhelníkový (musíme ale odříznout vrcholy onoho trojúhelníku), přičemž jižní a východní strana jsou chráněny silnými hradbami. Hradby vznikly postupným obnovením a dostavbou starých hradeb, které se na některých místech ještě celkem dobře zachovaly. Nejdříve byly obnoveny na nejméně chráněné straně, tedy na jihu, kde se za nimi rozprostírá Miramská pláň. V současné době se dokončují východní hradby a s budováním hradeb západních se nijak nespěchá, protože z vnější strany až k nim sahá Tabitský les, chráněný a udržovaný albirejskými lesníky, takže  tímto směrem by jen těžko někdo zaútočil (protože větší skupina ozbrojenců by měla velké problémy s průchodem). Přesto už alespoň bašty po celé délce západních hradeb (stejně jako jižních a východních) obnoveny byly a jsou střeženy posádkami, které mají zabránit případným pokusům o průnik menších oddílů.

Albirejští lesníci jsou muži a ženy s bohatými zkušenostmi s lovem zvěře, lukostřelbou, kladením pastí a plížením. Často se rekrutují z hraničářů, kteří se rozhodli skončit s aktivním životem dobrodruha, ale stále chtějí být v kontaktu s přírodou a čas od času okusit trochu nebezpečí. Albirejští lesníci nosí kalhoty a tuniku v odstínech zelené, na hlavě mívají čapku se špičkou dopředu a vždy chodí ozbrojeni lukem a mečem nebo sekerou.

Neprostupná východní část Tabitského lesa je výborným místem pro úkryt zlodějů, kteří po nocích vyrážejí na lupičské výpravy do Albirea nebo na cesty z města. Zlodějská doupata vykopaná v zemi a umně maskovaná jsou oříškem i pro albirejské lesníky. S těmi mají také lupiči největší potíže, protože musí důmyslně maskovat své stopy a čas od času měnit své úkryty, což bývá vždy nesmírně nebezpečné a namáhavé.

Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města (pokud nepočítáme možnost vstupu z nekryté západní strany), mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. Přes noc bývají kvůli bezpečí obyvatel města uzavřeny. Severní brána, tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., zakladatele Albirea a bývalého krále Východního království a prochází jí cesta vedoucí k Novému Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nacházející se na západě přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a současně cestu do Sintaru. Východní brána nese jméno Montara, prvního guvernéra, a kromě cesty směrem k Athoru kontroluje také tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a jedna ve východních. Vždy ve třetině vzdálenosti od soutoku řek k příslušné bráně překlenují řeky zvedací mosty, pojmenované stejným způsobem jako brány. Riodenův most slouží jako dobrá příležitost pro to, aby se obohatila městská pokladna. Každý, kdo cestuje přes Albireo ze severu na jih nebo obráceně, totiž musí přes tento most projít (pokud si nechce cestu prodloužit přes Východní čtvrť a ještě k tomu se vystavit značnému riziku, že tam bude přepaden), a proto se zde vybírá mýtné od každého, kdo není občanem Svobodných měst. Přirozeně se obchodníci snaží tomuto opatření unikat a opatřují si různé falešné glejty, takže dávají práci několika úředníkům, kteří jsou někdy více a někdy méně úspěšní při jejich odhalování.

Kromě amatérů pokoušejících se více či méně úspěšné falšovat glejty pro přechod Riodenova mostu, existuje v albirejském podsvětí profesionální dílna, jejíž výrobky jsou k nerozeznání od originálů. Pak jen stačí vybrat vhodné prodavače, kteří postávají blízko Riodenova mostu a vždy se nenápadně přitočí k projíždějícím kupcům, a už zisky z mýtného plynou nikoliv do pokladnice lorda Firuna, ale k padělatelům. Glejty mají jen dočasnou platnost, většinou se vydávají aldenové nebo měsíční průjezdní listiny.

Celé město je vystavěno v architektonickém stylu velmi připomínajícím jihokalifornskou (mexickou) architekturu tak, jak ji známe na naší Zemi. Tato architektura pochází od Arvedanů a byla v ní vystavěna všechna významná arvedanská centra, včetně Aureanu, hlavního města Císařství. Na Lendor se sice nedostala, ale když přišli lidé zpět na Taru, našli na místě, kde podle Žlutého pergamenu bylo dříve staré Albireo, ještě několik stojících budov, které snad jen zázrakem přežily. To jim pomohlo dotvořit představu, kterou již částečně získali ze zachovalých náčrtků a kreseb, a pokusit se o obnovu arvedanského architektury v celé její nádheře. V novoarvedanském slohu nesou budovy tyto charakteristické znaky: jsou nízké, přízemní, jen malá část z nich má dvě poschodí. Jednoduché obdélníkové půdorysy staveb jsou obklopeny klenutými sloupovými arkádami a podloubími. Okna bývají hranatá nebo také klenutá oblouková. Barva omítky se pohybuje někde mezi čistě bílou a světle béžovou. Střechy jsou nízké sedlové, z červených pálených tašek. Nejvýznamnější budovy jsou obloženy bílým mramorem, který se těží v blízkých Tabitských vrších západně od Albirea. Zdejší velice teplé klima dalo vyrůst mnoha palmám a jiným druhům subtropických rostlin, které jsou nejen ozdobou městských zahrad, ale rostou i volně podél ulic a před domy.

Tvar střech arvedanského typu má za následek jeden důležitý fakt. Je mnohem bezpečnější po nich lézt, přeskakovat z jedné na druhou a dostávat se tak na jinak nedostupná místa, než je to u šikmých střech obvyklých ve Čtyřech královstvích na severu. V zapadlejších částech města nebývá nouze o bitky na střechách a honičky, když zloděj narazí na konkurenci nebo příliš bystrého a hbitého zákazníka. Přesto pohyb v těchto místech vyžaduje trochu cviku a pády z výšek, byť nijak závratných, nemusí skončit zrovna dobře.

Nejdůležitější tepnou ve městě je Zlatá promenáda, asi padesát metrů široký bulvár dlážděný téměř po celé délce bílým mramorem a osázený dvouřadím palem, který jako okruh prochází celým Albireem a spojuje všechny tři mosty. Podél Zlaté promenády se nacházejí nejhonosnější domy, na nichž byste těžko hledali nějakou prasklinu v omítce. Část z nich je totiž obložena mramorem a ty ostatní jsou velmi pečlivě udržovány. Domy těch skutečně nejbohatších mají střechy pokryty zlatem, což jinde ve městě není k vidění. Podle toho také Promenáda nese svoje jméno.

C.1.2.2 Městské čtvrti

Pět městských čtvrtí, Vnitřní, Zlatá, Přístavní, Východní a Malá čtvrť, je vymezeno prstencem Zlaté promenády a tokem Královské a Měsíční řeky.

Jako Vnitřní čtvrť se označují domy ležící uvnitř oblouku Promenády (mezi Firunovým a Montarovým mostem) a zároveň uvnitř úhlu, který svírají Královská a Měsíční řeka před svým soutokem. Kromě věhlasných bahenních lázní poblíž soutoku Královské a Měsíční řeky bychom zde našli mnoho řemeslnických dílen a obydlí. V této čtvrti je snad v kteroukoliv denní dobu velmi rušno, z jedné strany se ozývá klepání kladiva, z druhé hučení kovářských měchů, každou chvilku kolem projede vůz s nákladem čerstvého pečiva a vy se mu vyhnete jen taktak. Ševci, pekaři, švadleny, sklenáři, kameníci, zedníci, kováři, ti všichni (a ještě mnoho jiných) mají své sídlo ve Vnitřní čtvrti. I jejich cechovní domy byly vesměs vystavěny tady.

Řemeslnické cechy ale tu v Albireu nemají přílišný vliv na dění ve městě. Tedy rozhodně ne takový, jako třeba v Koru, Albireo je totiž převážně městem obchodníků. Jedinou výraznější výjimku z tohoto pravidla tvoří klenotnický cech, který zpracovává výnosné zakázky na výrobu zlatých šperků či broušení drahých kamenů a jeho hlava, hrabě Faridis z Argeronu, má díky svým schopnostem a pověsti velkou autoritu ve Zlatém kruhu, spojenou s nezanedbatelným podílem na rozhodování.

Zajímavým cechem ve městě jsou malíři map. V jejich krámcích najdete v dlouhých policích srolované ty nejprapodivnější mapy, plánky a nákresy, které jste kdy viděli. Jsou zde obvyklé mapy Lendoru, Almendoru a zbylých Čtyř království, neúplné mapy Tary a jejích částí, plánky mnoha měst, ale i staré trpasličí mapy, náčrtky nalezené v skřetích pevnostech, naškrábané mapky podzemí získané od dobrodruhů a občas i prapodivné obrazce, které bezesporu slouží jako mapa, ale zatím je nikdo nedokázal rozluštit. U malířů map si lze samozřejmě zakoupit také kopii proslaveného Žlutého pergamenu.

Na celém levém břehu Královské řeky leží rozlohou největší část města, Zlatá čtvrť. Je sídlem kupců ze středních a vyšších vrstev, kteří zde mají své přepychové domy, luxusní penzióny a zábavní podniky. V této čtvrti se žije ve velkém stylu, jedna extravagantní společenská akce střídá druhou, ale nikdo neví, co se pod touto okázalou fasádou skrývá. Někteří lidé tyto velké hostiny pořádají výhradně kvůli tomu, aby se udrželi na špici, i když si to ve skutečnosti již dlouho nemohou finančně dovolit a ve všedních dnech jsou nuceni žít jen velmi skromně. Bohatší kupci, jejichž cesta vede přes Albireo, si vybírají hotely a zábavní podniky zásadně pouze ve Zlaté čtvrti.

Ve Zlaté čtvrti v poslední době není klid, přestože městská stráž pečlivě vykonává své povinnosti. Obyvatelé jsou rozrušení a vystrašení zprávami o nevysvětlitelných úmrtích, ke kterým dochází v pozdních hodinách v setmělých uličkách Albirea. Vážení občané se mění v bezkrevné mrtvoly, někdy rozsápané a někdy jen připomínající spícího člověka, a záhadný vrah vždy uniká. Jen málokomu z nich přišlo na mysl, že v jejich sousedství žije upír a že je navíc jedním z nich.

Místo sousedící s Promenádou bylo zvoleno pro výstavbu Bardské akademie, kde se vyučuje veršotepeckému umění a jemnému zacházení s mečem. Městský hřbitov (kde bývají ukládáni na odpočinek všichni občané Albirea kromě těch nejchudších, kteří si to nemohou dovolit) těsně sousedí s napolo obnovenými Západními hradbami a z druhé strany k němu přiléhá Aurionův chrám, největší náboženský stánek ve městě. Poblíž Firunova mostu sídlí na rozsáhlém pozemku velení městské stráže, jehož budova také slouží zčásti i jako ubytovna pro řadové vojáky stráže, kteří většinou nemívají svůj vlastní dům.

Umění hry na loutnu, flétnu, harfu či jiný melodický nástroj a zpěvu balad je v civilizovaných končinách Tary velmi ceněno. Bardové jsou vítáni v každé vesnici a lidé se nechávají dojímat jejich tklivými písněmi či hrdinskými eposy. Mezi nejznámější díla  bardského umění patří Thalionova pouť, Píseň o Taranisovi, Louč ve větru nebo Temná duše Orika Vrbského. V dřívějších dobách proslul zejména plavenský básník a bard Imeron, jehož život byl zmítán city stejně jako hrdinové v jeho dílech, z dnešních bardů je třeba jmenovat Jarodala Pěvce, autora mnoha milostných balad, Jindřicha Citeru, mistra epických příběhů, a Finian Stříbrovlasou, lesní elfku s arvedanským jménem a nádherným sopránem.

Lordův palác, mohutná a reprezentativní stavba, na níž se nešetřilo zlatem (vždyť také byl sídlem guvernéra), byl vystavěn na rozsáhlém pozemku mezi Zlatou promenádou a Královskou řekou. Skládá se z největší, hlavní budovy a dvou přilehlých křídel a úzkou krytou chodbou je spojen se Sloní věží, masivní stavbou kruhového půdorysu a majestátní výšky, jejíž vchod z obou stran střeží obrovití sloni z černého mramoru. Tato věž pochází z arvedanských dob, kdy bývalo zvykem, že ústředním objektem ve městě byla dokonale vytvarovaná a pokud možno nedobytná věž citadely. Když sem přišli kolonizátoři, nalezli Sloní věž ještě tak dobře zachovalou, že po dvouleté rekonstrukci mohla začít sloužit guvernérovým potřebám. Palác je obklopen velkou zahradou, vyplňující celý prostor až po břeh Královské řeky. Převážná část budov v palácovém komplexu slouží jako sídlo pro různé městské úřady, protože titul lorda je zároveň spojen s vykonáváním povinností starosty. Před palácem, již téměř na Promenádě, osvěžuje vzduch velká fontána a lavice okolo ní jsou pro všechny obyvatele Albirea, ale hlavně pro mladé dvojice, příjemným místem k rozhovoru.

Přístavní čtvrť se rozkládá na pravém břehu Královské řeky po jejím soutoku s Měsíční řekou, což je území od Riodenovy brány (severní) až po Montarův most. Největší plochu zde zabírá přístaviště, loděnice a sklady, které k němu neodmyslitelně patří. Přístav v Albireu má velký význam především proto, že je konečnou stanicí pro velké námořní lodě, které připlouvají proti proudu Královské řeky. Pokud chce jejich náklad putovat dál na jih, musí být přeložen na menší plavidla. V přístavišti tak panuje čilý obchodní ruch a zboží neustále proudí mezi jednotlivými loděmi a objemnými přístavními skladišti sem a tam. Ráno se tovar vyveze ze skladů a na největší městské tržnici (která je příhodně umístěna hned vedle přístavu) se s ním obchoduje. Nejchoulostivější druhy zboží (například potraviny rychle podléhající zkáze) ale většinou skladištěm neprocházejí. Lodě, které jej převážejí, mívají příjezd načasovaný přesně na dobu, kdy se ráno otevírají městské brány a čerstvá dodávka tak může jít ihned po příjezdu a nezbytných úředních úkonech na pulty Tržnice.

Lidé s sebou vozí různé věci, ale některé z nich svou bizarností předčí veškerou lidskou fantazii. Jeden z obchodníků přepravoval na lodi podivné živočichy z jezera Lagh Ngaro v Lendoru. Několik těchto zvířátek podobných malým chobotnicím při překládání uniklo do Královské řeky a usídlilo se v místní kanalizaci. Časem se však z neškodných několikadecimetrových tělíček s krátkými chapadly staly obludné a příšerné krakatice, které za rozbřesku a jasných nocí loví v okolí mola a mají na svědomí několik námořníků, přístavních dělníků a také jednoho kupce.

V Přístavní čtvrti mají kromě dobrodruhů a bohatších námořníků své domovy, obchody a hostince ti kupci, kteří už mají období svého největšího obchodního štěstí za sebou nebo je teprve čeká. Z toho plyne, že ti méně majetní návštěvníci města mají dostatek příležitostí se levně a vydatně najíst a navečer složit hlavu právě v této čtvrti. Po večerech zde bývá o něco klidněji než dopoledne, kdy trhovci, snažící se prodat své zboží, křičí málem na celé Albireo a ještě jim přizvukuje hlasité dohadování a klení dělníků, věrně provázející každé překládání zboží ze skladu do skladu. Pokud si ale chcete opravdu dobře odpočinout, měli byste si vybrat některý podnik v severní části čtvrti, protože okolo přístavu a loděnic je velký počet hojně navštěvovaných hospod a noční výtržnosti provázené řevem opilců a řinčením rozbitého skla jsou tu na denním pořádku.

Velikostí téměř srovnatelná se Zlatou čtvrtí je Východní čtvrť, která se prostírá okolo Měsíční řeky z vnější strany Promenády. Navazuje na Přístavní čtvrť a zabírá celou oblast jihovýchodně a jižně od Promenády až po místo, kde se její prstenec prudce stáčí severním směrem k Firunovu mostu. Od Zlaté čtvrti ji však rozlišíte na první pohled, protože zdejší domy jsou z velké části ještě neopravenými troskami z dob dřívějšího města a i ty, které jsou nové, se s výstavností domů Zlaté čtvrti nedají srovnat. Je tomu tak proto, že Montarova brána, vedoucí směrem k Athoru, se téměř nepoužívá a obchodníci zde nesídlí.

Východní čtvrť je domovem přístavních dělníků, námořníků, žebráků a ostatních vrstev městské chudiny. V této čtvrti by se raději neměl zámožnější člověk ukazovat s váčkem plným peněz, protože by mohl velice rychle o svůj majetek přijít. A navíc, asi by se pak nemohl dovolat spravedlnosti, protože ani městská stráž se o tuto čtvrť příliš nestará a zastává politiku „ať si ti žebráci vyřídí své záležitosti sami mezi sebou“. Nehledě na to, stejně tady není nic pěkného k vidění, vyjma několika slušnějších krámků a hostinců podél Zlaté promenády neobjeví ani pozorné oko nic než doupata, kde se schází podsvětí a hrají se hazardní hry a polorozpadlé noclehárny chudáků, kteří přišli do Města bílého mramoru za štěstím a slávou, ale to jim ukázalo svou odvrácenou tvář.

Mezi zdejšími chudáky se vypráví starý příběh o muži, který tu bydlel před mnoha desítkami let. Jeho tělo našli jednoho dne zohavené mnoha desítkami bodných ran. Nikdo ho tehdy nechtěl pohřbít, a tak mrtvolu vhodili do řeky a nechali odplout do moře. Všichni si mysleli, že o něm už víckrát neuslyší, ale nebyla to pravda. Asi po šesti letech se začala ve Východní čtvrti objevovat znetvořená postava nahánějící hrůzu, která bezcitně brala život všem, kdo se jí připletli do cesty. Tato zombie pak řádí asi měsíc, pak na rok či dva zmizí, než se objeví znovu.

Nejmenší rozlohou, ale zdaleka ne významem je Malá čtvrť, ležící západně od Vnitřní i Východní čtvrti a jižně od toku Královské řeky. Univerzita magie (založená roku 803), která se nachází v jejím srdci, jednoznačně určuje charakter celé čtvrti. Její absolventi se nazývají Bílí kouzelníci a jejich věhlas přesahuje hranice Dálav. Kromě kouzelníků, alchymistů, filozofů a jiných badatelů bychom zde našli ty z obchodníků, kteří jsou sice velmi bohatí, ale okázalost a rychlé tempo Zlaté čtvrti je jim proti mysli. Tato čtvrť je velice tichá, rozhodně nejtišší v Albireu, a její poklidná atmosféra vás přiměje se pozastavit nad tím, jak je možné, že se vůbec v tak hektickém městě našlo místo pro lidi, kteří se jen nehoní za penězi a dokáží ocenit klidné posezení uprostřed zeleně, které je tu všude plno.

V jedné boční uličce Malé čtvrti se nachází vzhledem nijak výjimečná budova. Její význam pro dobrodruhy vyplývá z toho, že ji nechal postavit a obýval významný theurg Pels. Pels přišel do Albirea už s prvními vojáky jako mastičkář. Brzy ale poznal, jaké vědomosti ve svém oboru může načerpat z prastarých arvedanských análů a začal po nich pátrat na vlastní pěst, popřípadě s malou družinou spřízněných dobrodruhů. V tomto domě své poznatky uchovával a ve sklepeních si ověřoval jejich praktickou aplikaci. K stáru propadl depresím, přestal se stýkat s lidmi a před osmi lety spáchal sebevraždu. Do domu se poté nastěhovala skupina několika theurgů, která se rozhodla uctít Pelsův odkaz pokračováním v jeho díle. Doposud ale nepřikročili k novému výzkumu, stále v pozůstalosti objevují nové a nové předměty, jejichž funkce jim není jasná a Pelsovy poznámky se o nich zmiňují jen velice kuse. Na živobytí si vydělávají zaučováním mladších theurgů a prodejem magických předmětů. Některé Pelsovy objevy byly v praxi využity při obléhaní Albirea vojsky Východního království.

V budovách Univerzity magie (mimochodem největší a nejvěhlasnější školy magických věd a alchymie na Taře) se nachází rozsáhlá knihovna, obsahující tisíce svazků pojednávajících o historii, magii, alchymii, biologii, geologii, Stínovém světě a mnoha dalších oborech. V opisovačských dílnách pracuje přes padesát lidí, aby zdejší knihovna získala nejnovější díla do své sbírky. Pravým klenotem je však Alwarinova soukromá knihovna, do které se dá dostat jen pomocí magie, jelikož zde jsou uchovány staré arvedanské spisy a dokonce trpasličí runami psaná edda z Podzemní říše.

C.1.2.3 Důležité osoby a organizace

Městu vládne „lord“, který je volen do čela zákonodárným a výkonným orgánem města – Kruhem Orlích poutníků – jednou za dva roky. V současné době je jím rytíř Firun, muž, který vedl vzpouru proti Východnímu království a guvernéru Denfelovi a je tedy prvním držitelem tohoto titulu. Lord Firun je rozhodný, přímý a neúplatný muž, vynikající šermíř a obstojný bojovník se všemi druhy sečných zbraní. Před tím, než se zamíchal do politických událostí v Albireu, patřil ke členům družiny Torka Tilkilarina, v níž nabral neocenitelné zkušenosti. V případě, že lord Firun narazí na nějaký opravdu složitý a citlivý problém a chce mít jistotu, že bude vyřešen podle jeho představ, požádá Torka a jeho družiníky a oni už vše potřebné zařídí. Jinak má albirejský lord k dispozici městskou stráž a několik zvláštních oddílů složených vesměs z vysloužilých dobrodruhů, vojenských veteránů a zkušených kouzelníků a mágů, kteří operují především pod a vně hradeb Albirea.

Pod Albireem se nachází poměrně rozsáhlé podzemí, kanalizační systém, dědictví po Arvedanech. O jeho existenci nemá valná většina měšťanů ani potuchy, a tak zvláštní oddíly nerušeně prozkoumávají tyto prostory. Mnohé chodby a podzemní místnosti se musí obnovovat, čistit od sutě a spadaného kamení, jiné zase skrývají různé nástrahy a pasti, pozůstatek dávného bezpečnostního systému. Ne nepodstatnou složkou jsou také obyvatelé kanalizace, kteří za dlouhá léta v tomto životu nepříznivém prostředí zdegenerovali v odpudivé a nebezpečné příšery. Zvláštní oddíly zatím dokonale zmapovaly první dvě patra kanalizací, ale podzemí je patrně hlubší, než se zprvu zdálo – ještě nejméně dvě patra čekají na svou očistu.

Mezi nejčastěji se vyskytující příšery patří obří potkani, jejichž kousnutí způsobuje otravu. Největší exempláře dorůstají až dvoumetrové délky (včetně ocasu). Dalším obyvatelem albirejského podzemí je jakýsi druh polointeligentního slizu, který ulpívá na stěnách a stopech podzemí a dokáže se z nich vymrštit na svou oběť. Tu pak obalí dokola svým tělem a začne rozleptávat s tím, že nejdříve útočí na měkké tkáně. Účinnou zbraní proti tomuto slizu je oheň nebo ještě lépe nějaké zmrazovací kouzlo. Kromě obřího potkana a slizu žijí v podzemí pod Albireem zmutovaní netopýři, slepí hadi, jejichž kousnutí vyvolává smrtelnou chorobu, obří slimáci schopní plivat kyselinu a mnoho dalších.

Také v místním podsvětí mají prsty Orlí poutníci. Poté, co vyhnali z Albirea Černou vdovu i s její Pavučinou, vymysleli geniální plán, jak získat pod kontrolu většinu zlodějů, vrahů a podvratných živlů ve městě. Zřídili organizaci s názvem Noční let, která pro ně získává zajímavé informace o měšťanech, obchodnících a řemeslnících ve Svobodných městech, odhaluje špióny z Východní dálavy a také Kharovy a Zylovy Noční stíny, odstraňuje zlodějské gildy, snažící se uchytit v Albireu. Zloděj, který nepracuje v Nočním letu, riskuje svůj život a jeho zisky jsou mizerné. Je tedy očividné, že takových jedinců se najde jen málo. Jedinou významnější výjimkou se v poslední době stal zárodek nové Pavučiny. Zato agenty se to v Albireu jen hemží a v tomto ohledu má Noční let práce víc jak dost. Zejména Zylovy Noční stíny jsou v této oblasti nebývale čilé a snaží se infiltrovat do městské správy, do řad Orlích poutníků a mezi nejvlivnější obchodníky. Hlavou Nočního letu se stal čaroděj a alchymista (ve volném čase) Zvonislad, člověk útlé postavy a slabého zraku, ale také pronikavého intelektu a vynikajících magických schopností. Vše, co mu sebrala příroda, si dokáže vynahradit magií a jeho pátrací kouzla někdy odhalí spiknutí dříve, než k nim dojde. Černá vdova si je dobře vědoma, že dokud bude Zvonislad v čele Nočního letu, nemá velké šance ovládnout albirejské podsvětí. Snaží se ho tedy všemi prostředky zlákat na svou stranu.

V obchodní sféře vévodí Albireu bezesporu Zlatý kruh. Sdružuje velkou část významnějších obchodníků ve městě a účastní se takřka všech důležitých legálních, ale i ilegálních obchodů. Jeho činnost se Orlím poutníkům příliš nelíbí, avšak nemají ve Zlatém kruhu příliš významný vliv, a tak mohou jen přihlížet a případně sem tam s pomocí Nočního letu zabaví nějakou choulostivou zásilku nebo překazí její předání. Zlatý kruh se všemožně snaží zavázat si současné vládce Albirea různými úplatky, především arvedanskými artefakty. Orlí poutníci tyto předměty rádi přijímají, ale jejich pohled na činnost tohoto kupeckého sdružení se příliš nemění. Kromě Zlatého kruhu působí ve městě několik nezávislých kupeckých rodin, svůj vliv zde uplatňují také korské gildy a množství potulných obchodníků. Ti nabízejí především magické předměty a arvedanské artefakty, protože zdejší trh poskytuje mnoho žádostivých zákazníků, kteří se nechají snadno napálit a koupí i bezcenné tretky. Prodej falešných artefaktů je zde poměrně rozšířeným jevem a kupci vymýšlejí stále dokonalejší způsoby, jak přesvědčit a oblafnout důvěřivé měšťany. Oblíbeným a značně účinným způsobem je obestření magického předmětu těžko uvěřitelným příběhem nebo ještě lépe celým cyklem bájí, které dopodrobna vylíčí úžasné schopnosti artefaktu. V důsledku toho, že v Albireu působí tolik kupců a obchodnických rodin, lze na městských tržištích, v pokoutných krámcích nebo na černém trhu koupit téměř cokoliv. Některé zboží se sice těžce shání, ale za patřičný obnos se dá vždy pořídit. Lépe zásobené trhy se nacházejí pouze v Erinu a na Lendoru.

Jedním z nejběžnějších arvedanských artefaktů prodávaných na albirejských trzích jsou dračí přezky Ar Khenoru. Tyto spony na plášť nebo opasek bývají vyrobeny z různých kovů a vždy znázorňují totéž, draka s roztaženými křídly, který se snaží vzlétnout. V kobkách a podzemích arvedanského původu se jich nacházejí desítky a pravděpodobně měly původně ozdobný charakter. Nicméně některé z nich mají i široké spektrum magických schopností, od zvyšování fyzických či psychických atributů nositele až po vidění ve tmě či přenášení vědomí do Stínového světa (takové přezky jsou ale dost vzácné).

Výjimečné prostředí přitahuje výjimečné lidi a Albireo jich má hned několik. O lordu Firunovi jsme se již zmínili. Dalším mužem, který dalekosáhle ovlivnil dění světa, je bezesporu čaroděj Alwarin Bílý, arcimistr Univerzity magie. Vzhled i ohromná vitalita tohoto muže umně zastírají jeho skutečný věk, který již dávno překročil stovku let. Spolu se svým přítelem Eldrosem vnesl nový duch do učení magie a objevil pro současné kouzelníky mnoho zapomenutých vědomostí. Přestože se zdá, že Alwarin Bílý se nestará o nic jiného, než o svá kouzla a magii, není to zdaleka pravda. Dalo by se dokonce s úspěchem tvrdit, že stojí v pozadí téměř všech důležitých událostí, které se za posledních třicet let na Taře odehrály. Díky jeho zásahům se předešlo mnohým nedorozuměním, jež by měla dalekosáhlé důsledky. A přes to, že je jeho působení tak významné, téměř nikdo o něm nemá ani ponětí.

Typickým představitelem třídy úspěšných kupců je Riam. Vlastní luxusní vilu ve Zlaté čtvrti, služebnictvo, v domě má předměty ohromné ceny, obléká se do drahých látek a všemožně se snaží rozmnožit svůj majetek. Tím usiluje vyvolat dojem rozmařilého a požitkářského člověka, ale ve skutečném středu jeho zájmu jsou politické cíle, přičemž má pohnutky zcela jiné, než Alwarin Bílý. Riamův osud se začal odvíjet dlouho předtím, než se narodila většina lidí, elfů a trpaslíků, dnes žijících na Taře a Lendoru. Nedobrovolně se stal zásluhou Khara Démona drakočlověkem, spolu s devíti dalšími Arvedany. Jen on jediný zcela nepodlehl vůli svého pána a během času zjistil, že z povrchu Asterionu musí zmizet všichni drakolidé, jinak všemu živému hrozí nebezpečí ze strany zla většího, než je Khar Démon a jeho armády zvrácených skřetů. V Malé čtvrti je o něm dobře známo, že spolupracuje s Alwarinem na výzkumu starých arvedanských spisů a jeho hlavní snahou je přiblížit tyto poznatky prostým lidem ve formě příběhů.

Nejvlivnější žena v Albireu, Lilia z rodu Drastenů, třímá žezlo děkana Bardské akademie. Tato útlá a na pohled křehká žena se sametovým hlasem řídí rozsáhlou síť potulných pěvců, kteří putují po světě a baví lidi svými dojemnými baladami a rozvernými písněmi, přičemž zaslechnou množství novinek, zvěstí a zajímavých informací. Pod pláštíkem lehkomyslných bardů se tak skrývá jedna z největších informačních sítí, která má své uši všude. Původně tato síť sloužila k zaznamenávání zajímavých příhod a příběhů, jež by se daly ztvárnit do podoby balady. Později na žádost Alwarina Bílého začala Lilia shromažďovat všechny neobvyklé a zajímavé zprávy a dává je k dispozici Orlím poutníkům a Bílým kouzelníkům.

Mnoho dalších lidí a spolků by si zasloužilo alespoň chvilku naší pozornosti, ale jakmile se zmíníme o jedné, museli bychom okamžitě napsat o deseti dalších, abychom někoho neurazili. Proto jen namátkou vybereme ještě jeden méně významný spolek, například Albirejské traviče. V jejich řadách najdeme především bylinkáře, apatykáře, doktory a několik lidových léčitelů, používajících velmi specifické metody uzdravování pacientů. Jejich doménou jsou jedy, omamné látky, afrodiziaka, projímadla a jiné, drasticky působící přípravky vyrobené z rostlin. Albirejští traviči zkoušejí své dryáky především na zvířatech, ovšem někteří nedočkavci mezi nimi čas od času neodolají nutkání a vyzkouší je i na jinými způsoby stěží léčitelných pacientech.

V albirejském podzemí odkryla jedna skupinka dobrodruhů místnost s podivnými zářícími kruhy na stropě a podlaze. Čarodějové a theurgové odhalili, že kruhy jsou součástí důmyslného teleportačního systému, který dokáže přenášet pravděpodobně na velké vzdálenosti v nulovém čase. Prostě v jednu chvíli stojíte pod Albireem a v okamžiku se ocitáte tisíce kilometrů neznámo kde. Ovládání teleportu není na pohled složité, všehovšudy čtyři kamenné destičky s podivnými symboly a jedna obyčejná páka. Ovšem symboly na destičkách lze dotekem měnit a nastavit jednu z možných voleb, kterých jsou stovky. Navíc není jasné, kam vás zařízení přepraví. Několik teleportovaných dobrodruhů se ztratilo, jiní se vrátili polomrtví ze zasypaných jeskyní nebo nehostinných míst obydlených strašlivými stvůrami. Lord Firun tedy začal najímat dobrodruhy, aby prozkoumali různá místa, kam je může teleport dopravit. Za zajímavé objevy a nálezy arvedanských artefaktů se vyplácí velmi vysoké odměny, ale prozkoumání a odhalení bezvýznamné lokace se neplatí nic. Teleport po použití přibližně den nefunguje, a proto v této době není možné vyslat další skupinu.

Khar Démon vymyslel ďábelský plán na vyhlazení Města bílého mramoru. Hluboko v Bílých horách si nechal u Sarisiů (dnes už téměř vyhynulého národa) uvařit bezbarvý jed bez chuti a zápachu, rozpustný ve vodě, jehož jméno chas v dřívější dobách budilo hrůzu a smrtelné křeče už při pouhém vyslovení. Dnes recept na výrobu tohoto jedu nikdo nezná a Kharovi se dostal do ruky jen náhodou, když jeho mágové zkoumali starou arvedanskou knihovnu. Suroviny na tento lektvar je obtížné získat a jejich cena je astronomická, proto Sarisiové mohli vyrobit jen pár flakónků. Kharovy Noční stíny mají za úkol vylít chas do městského vodovodu a otrávit tak celé město. Celá akce podléhá přísnému utajení a Noční let o ní zatím vůbec nic netuší, přestože už třeba zítra se může změnit Albireo v město mrtvých.

Provokace jak ze strany agentů Východní dálavy, tak ze strany Nočního letu a Orlích poutníků jsou téměř na denním pořádku. Snaha zdiskreditovat toho druhého v očích obyčejných lidí a vládců sousedních říší vede ke krádežím cenných a tajných informací, podplácení vlivných úředníků, únosům a vydíraní. Ale poté, co byl zákeřně zavražděn almendorský atašé v Albireu (pachatelem byl Kharův Noční stín), stojí Orlí poutníci v nelehké situaci. Ultimátum z Nového Amiru hovoří jasně: „Pokud se vše do tří dnů nevyřeší, budeme vraždu velvyslance považovat za akt vyhlášení války“. Teď se musí nasadit všechny síly, aby se tato událost osvětlila./nnd*

C.2 Královská řeka

Největším vodním tokem protékajícím Dálavami je střední a dolní tok Královské řeky. V historii dobývání Tary sehrála tato řeka důležitou roli, neboť tvoří jednu z mála přístupových cest, jimiž se dá bez větších potíží proniknout Džunglí padlých stromů a doplout k Zelanským vrchům a Trhlinové pláni. Na počátku dobývání Tary hledaly lodě Čtyř království nejlepší a nejrychlejší přístupovou cestu do vnitrozemí jižního kontinentu. Kapitáni podnikali nebezpečné plavby proti proudu velkých řek, skrze těžce průchodnou džungli, a snažili se doplout do přívětivějších krajů. Až třetí výprava, která se plavila po Královské řece, dokázala dorazit k místu, kde řeka vstupuje do Džungle padlých stromů, čímž umožnila Čtyřem královstvím začít osídlovat Dálavy.

Do oblasti Dálav vstupuje Královská řeka v hlubokém kaňonu, kterým odděluje východní a západní část Trhlinové pláně. Mohutnost kaňonu se odráží také v jeho názvu, který zní Obří trhlina. Stěny Obří trhliny mají velmi členitý tvar s mnoha výstupky a terasami, což umožňuje sestup až na dno kaňonu. Země v okolí obsahuje velké množství pyritu, který se ve slunečním světle na holých skalách leskne a odráží světlo do mnoha stran. Ve stěnách prolákliny lze spatřit také několik tunelů, vedoucích do malých jeskynních systémů, často obývaných orky. Několik těchto jeskyň patří k většímu komplexu chodeb a podzemních síní, spojených s Podzemní říší. Kromě orků žije ve zdejších tunelech také několik druhů létajících potvor podobných netopýrům a živících se krví zvířat nebo lidí, jejichž kousnutí někdy způsobí nemoc podobnou magarské horečce vyskytující se především v severní části Dálav. Postižený člověk upadá do blouznivých stavů, silně se potí a vidí věci, které ve skutečnosti neexistují a pokud není pod bedlivým dohledem, může si snadno ublížit. Po aldenu až čtrnácti dnech nemoc obvykle ustupuje. V hlubších částech jeskyní mají své brlohy tarští medvědi, zvířata obvyklá spíše v lesích na východ odtud nebo v horách na jihu. Živí se převážně rybami z Královské řeky, občas ale dokáží ulovit i slabého mustanga na Trhlinové pláni. Právě tito medvědi jsou příčinou, proč lidé ještě neprozkoumali zdejší jeskyně a nesestoupili tudy do Podzemní říše. Orkové znají téměř dokonale jejich život, dokáží je rozzuřit a chodbami přivést přímo k nezvanému vetřelci. Malá medvíďata si ochočují a používají k obraně svých jeskyní.

Magarská horečka je nemoc přenášená bodavým hmyzem vyskytujícího se v západní části Džungle padlých stromů. Prvními symptomy jsou nadměrné pocení, mírné bolesti hlavy a náhlé závratě, které postupně přecházejí v delší období celkové dezorientace. V tomto stádiu umírá nejvíc obětí magarské horečky, protože si způsobí smrtelná zranění během blouznění, kdy člověk tělo neovládá a může tak skončit na dně řeky či bažiny. V poslední fázi nemoci doznívají bolesti hlavy a objevuje se zvracení, ale celkově je již nebezpečí zažehnáno. Domorodci v oblasti výskytu jsou vůči magarské horečce imunní, pravděpodobně díky pravidelnému žvýkání listů darnie světlé, která je také jediným známým protilékem. (Převzato ze spisu Nemoci tropického světa od Milia Hippora)

Na konci Obří trhliny, necelých deset kilometrů od města Sintaru, se náhle veškerá voda v říčním korytu propadá o padesát metrů. Vznikají tím patrně největší peřeje v Dálavách, zvané Bílé vodopády. O pár desítek metrů dál se voda propadá znovu, ale tentokrát již jen o několik metrů. V jiných částech Dálav terén klesá směrem k moři pozvolna bez velkých srázů a náhlých zlomů terénu.

Stěna padajících hučících vod Bílých vodopádů skrývá vchody do jedné z největších skrýší pašeráků v Asterionu, doupěte Šedých vlků. Za vodopády vede úzká a velmi dobře zamaskovaná stezka, která končí v prostorné jeskyni. Obyčejné arvedanské artefakty, jako jsou například dračí přezky Ar Khenoru nebo stříbřité sandály, se v jeskyních za Bílými vodopády uskladňují po celý rok, ale předměty nesmírné ceny a poklady ohromné magické síly se zde uskladňují jen na krátkou dobu a jsou velmi silně střeženy. Později jsou vydány do rukou Zylovi, veliteli skřetích vojsk v Tisíci jeskyních a jednomu z drakolidí.

Za Bílými vodopády se Královská řeka rozlévá do velké šířky a pomalu odtéká směrem k moři. Po obou stranách řeky pokračuje rovinatá krajina plání. Na pravé straně leží severní část Trhlinové pláně, na levém břehu občas slyší místní rybáři vytí smeček z Pláně vlků. Od Sintaru, ležícího blízko Bílých vodopádů, je Královská řeka splavná pro všechny říční čluny a menší námořní lodě a stává se největší dopravní tepnou v Dálavách. Denně plují na trase  Sintar – Kor – Albireo a zpět desítky kupeckých lodí po okraj naplněné všemi možnými druhy zboží. Kromě kupců se na řece občas objeví i loď s novými osadníky nebo pašerácké bárky, převážející přes Kor zboží zakázané smlouvou uzavřenou mezi Východní dálavou a Svobodnými městy. Na březích Královské řeky vyrostlo také mnoho menších rybářských osad s malým přístavištěm, protože v jejích vodách žije spousta ryb.

Celní prohlídka je vždy nepříjemnou záležitostí a platí to dvojnásob, když máte co skrývat. Proto si někteří obchodníci najímají skupinky dobrodruhů, aby tajně pronesli přes hranici nějakou tu cennost, arvedanský artefakt, drogu, omamnou látku nebo důležitý dopis. Je to rychlý způsob, jak přijít ke spoustě peněz, ale také možnost, jak snadno a bolestně přijít o život.

Za Albireem, v němž je tok Královské řeky regulován, se vytvářejí četná slepá ramena a množství dlouhých úzkých ostrovů. Po pravé straně tudy vede frekventovaná cesta z Albirea do Nového Amiru, kterou projíždějí denně desítky kupeckých vozů. Ty občas přepadnou říční piráti nebo lapkové, kteří mají své skrýše zamaskované na některém z ostrovů. Vojáci z Albirea občas namátkou několik prohledají, ale lupiči jsou při stavbě svých doupat velmi vynalézaví a dokáží je zrakům pátrajících vojáků šikovně ukrýt. Pátrací skupina se tak vrací do Albirea většinou s prázdnou.

V důsledku množících se pokusů o pašování vyhlásil nedávno Lord Firun pro kupecké lodě „dočasně“ zákaz přistávat na březích Královské řeky kdekoliv mimo přísně vymezená místa. Tento zákaz platí na řece všude, kam až sahá vliv Svobodných měst. Trestem za jeho porušení je pokuta, v případě opakovaného prohřešku dokonce zabavení lodi i s nákladem nebo uvěznění pachatele. Dodržování nařízení přísně kontrolují hlídky, které můžete potkat jak na řece, tak i na jejích březích.

V Torských pahorcích se z Královské řeky stane dravá řeka. Koryto se zúží, voda proudí rychlým tempem a místy se vytvářejí peřeje a vodní víry. Plavba v této oblasti je dosti nebezpečná a také vysilující a vyžaduje od kormidelníka a posádky bezchybný výkon. Ani ten však mnohdy nemusí stačit k tomu, aby tudy loď bezpečně proplula. Kdo chce mít skutečně jistotu, že se jeho náklad dostane na druhou stranu Torských pahorků, najme si některého ze zdejších lodivodů. Ani ten však není příliš platný na jaře, když voda stékající z hor daleko na jihu zvedne a rozbouří hladinu veletoku natolik, že ani nejzručnější posádka nezabrání nárazům lodi na okolní skaliska. Po proudu tak plují jen nejodvážnější kapitáni s nejpevnějšími plavidly a nahoru po řece se nedostane nikdo. Za Torskými pahorky se Královská řeka opět rozlije do několikamílové šíře a líně se plazí k Vnitřnímu moři. V této oblasti je již notně přiživována vydatnými dešti, a proto se v jejím okolí nachází několik mokřad a malých bažin, které obývá mnoho druhů ptáků. Zajímavým zdejším ptačím druhem je čápům podobný jabiru, jehož kosti patří k jedné z komponent vynikajícího skládaného luku známého pod jménem „ramawi“.

Tajemství výroby ramawi je pečlivě střeženo lesními elfy, protože tento luk v některých oblastech předčí zbraně vyráběné z větví rubiského tisu. Kromě kostí jabira je ke zhotovení ramawi potřeba zvířecí šlachy (nejlépe medvědí) a vlákna bangwatu, z nichž se splete tětiva. Elfové obvykle zdobí ramawi třemi barevnými pírky a poté s lukem podstupují rituál, v němž mu dodávají schopnost neminout cíl a vyslat střelu s vysokou razancí. Na kvalitě provedeného rituálu velmi záleží konečné vlastnosti zbraně a nejlepší ramawi dostávají svá vlastní jména. U luků z rubiského tisu není možné podobný rituál úspěšně provést.

Na jaře, když je řeka proti proudu zcela nesjízdná, musí lodi čekat, než řeka odplaví roztátý sníh z jižních hor. Kupcům nezbývá, než objíždět Torské pahorky, což hodně zdržuje a brzdí obchody, pokud nechtějí riskovat setkání s obry, kteří v této oblasti žijí. Někteří nedočkavci si proto platí skupinku dobrodruhů, která je má bezpečně provézt krajem obrů.

Ke Královské řece se vztahuje jeden všeobecně rozšířený příběh, vyprávěný lidem prvními Arvedany. V časech Devíti knížectví stál v čele náboženského života Arvedanů velekněz, který vlastnil diamant velikosti lidské pěsti s magickými schopnostmi zvaný „slza boha slunce“ neboli árium tumap. Tento divukrásný kámen měli podle pověsti donést trpaslíci z hlubin Podzemní říše a ve skrytém městě Axara jej čarodějové a kněží obdařili magickou mocí. S pomocí árium tumapu lze plynule přecházet do Stínového světa a dostat se až k Zapovězeným místům, k sídlům samotných bohů. Posledním držitelem slzy boha slunce byl velekněz Deorigan. Na cestě do Derteonu, u brodu přes Královskou řeku, jej přepadl oddíl Kharových vojáků vedený odporným skřetem Farr Gromem. Celý Deoriganův doprovod pobili a jeho samotného zatlačili až těsně k brodu. Tehdy se velekněz vrhl do vln i s diamantem sevřeným v pěsti, aby našel na dně řeky rychlou smrt. Jeho tělo se nikdy nenašlo a árium tumap také ne. Lidé věří, že stále ještě někde v bahnitých nánosech střeží mrtvý Deorigan svůj poklad, stále svírá v kostnaté ruce árium tumap.

C.3 Dunrilean

Dunrilean je přístav ležící v deltě Královské řeky, sloužící jako překladiště mezi námořními a říčními loděmi. Leží asi dvacet pět kilometrů od místa, kde se tok vlévá do moře, a pro velké zámořské transporty je přístupný jen za přílivu.

Ač by se mohlo zdát, že na tak strategickém místě bude panovat čilý ruch, není tomu tak. Důvodem pro to jsou mimořádně nepříznivé podmínky pro osídlení, ostatně jako na většině území Džungle padlých stromů. Vysoké teploty, časté deště, dotěrný hmyz, neustálý zápach a častý výskyt nemocí odrazují kohokoliv, aby tu pobýval jen o minutu déle, než je nutné. Přesto se v Dunrileanu vždy najde dost takových, kteří tu musí na nějaký čas zůstat a pár takových, kterým se toto místo z roztodivných důvodů líbí nebo se jim alespoň vyplatí se tu nějakou dobu zdržet.

Nejvíce obyvatel žije z překládání zboží v přístavu z lodí do skladů a zpět, resp. přímo z lodě na loď. Kromě toho v nevydlážděných ulicích města (i když ulice je možná příliš honosné slovo) stojí několik ubytovacích hostinců pro ty, kteří nechtějí strávit čekání na loď poleháváním v okolí a vydáváním se všanc krokodýlům a jiné divé zvěři. Jinak je tu, jak je zvykem, množství přístavních taveren, hospod a náleven různé kvality, výše cen i typického osazenstva.

Častými hosty bývají vojáci z pevnosti, která má chránit tento důležitý komunikační uzel. Velitel posádky, podřízený nyní novoamirskému guvernérovi, je neomezeným vládcem města a jeho okolí, což v minulosti i současnosti vedlo ke korupci na nejvyšší úrovni. Na rozdíl od obyčejných vojáků si tak můžou velitelé kompenzovat nevýhody, které služba v této výspě civilizace má. Koneckonců, přeložení sem se počítá za jistý druh trestu a mnoho z těch, kteří sem byli přeloženi v poslední době vzbudili u královských úředníků a loajálních velitelů podezření ze sympatií s albirejským povstáním.

Typickým příkladem takové přístavní putyky je nálevna Nový začátek. Název je tak trochu ironií, protože tady, u nejlevnější kořalky ve městě, končí právě ti, kteří už propadli zoufalství a malomyslnosti. Je dobře známo, že mnoho z těch, kteří si zaplatí cestu lodí přes moře do Dunrileanu, již nemá dost peněz na plavbu po Královské řece a spoléhá na štěstí, že se jim po cestě podaří někde prostředky získat. Některým opravdu fortuna přeje a jsou najati na některou z lodí jedoucích do nitra kontinentu nebo se vezou jako černí pasažéři. Část si jich cestu odpracuje jako přístavní dělníci nebo se nechají naverbovat. A ti, na které se smůla lepí jako košile na zpocené tělo, skončí v Novém začátku. To velmi dobře vědí všichni, kteří hledají podobné zoufalce a lidské trosky s nabídkami, které by člověk v lepší situaci normálně odmítl byť jen vyslechnout. Zde začíná svou zločineckou dráhu mnoho tarských nájemných vrahů, bezohledných zlodějů a dobrodruhů, jejichž činy nejsou zrovna ušlechtilé. Hostinský, kterému se říká Černák, to trpí bez námitek, a pokud verbíři nešetří zlaťáky, rád jim i pomůže a poradí. Nezkušený dobrodruh začátečník se tak snadno může dostat do osidel Kharových Nočních stínů, agenta Zlatého kruhu nebo Amirského tetragonu a nebo člověka pracujícího pro Černou vdovu.

Za zmínku v tomto bědném přístavu stojí ještě chrám Paní vod Dunril, po které je celé městečko pojmenováno. Místní komunita kněžích rozhodně netrpí nedostatkem, protože je vydržují zástupy námořních i říčních kapitánů i majitelů lodí, kteří prosí nebo děkují za úspěšnou a ničím nerušenou plavbu. Na prostranství před chrámem se dojednává mnoho menších i větších transportů zboží a pasažérů a kněží také mají dokonalý přehled o všech připlouvajících, zakotvených a odjíždějících lodích.

V Dunrileanu zakotvila také banda vedená Tříprstým Michem, postrach všech ještě trochu poctivých lidí. Mich má podplacené všechny důležité lidi ve městě, snad kromě kněží a kněžek, protože chrám Paní vod je jediným místem, kde nemá žádný vliv. Každý obchodník, řemeslník a dobrodruh mu musí platit daň za život a právo procházet se po ulicích. Kdo nezaplatí, skončí na dně řeky nebo hluboko v pralese v žaludcích lidožravých domorodců.

Dunrilean je ideálním místem, kde je možno sestavit novou družinu dobrodruhů. Proto nyní uvedeme několik našich variant, jak je možné dostat hráče rychle do děje a z jejich postav vytvořit sehraný tým. Dunrilean je místem podlých zlodějů a podvodníků nejtvrdšího zrna, tudíž může každého z dobrodruhů někdo podvést či okrást a oni jej pak společnými silami budou pronásledovat. Bohatý kupec může hledat doprovod a ochranu své osoby. Lstivý překupník s falešnými arvedanskými artefakty využije skutečnosti, že postavy jsou dosud nezkušené, a zatáhne je do něčeho nekalého, jako je například doručení objednané zásilky (obsahující právě repliku skutečného magického předmětu).

C.4 Soravsko

Kraj na východ od toku Královské řeky mezi Elfími kopci a Miramskou plání až po první stromy Červeného lesa se někdy souhrnně označuje jako Soravsko. Dříve byl celý porostlý lesem, ale skřetí otroci zde po pádu Devíti knížectví vykáceli rozsáhlé oblasti, aby mohli pěstovat potravu pro své pány. Časem přestal být zdejší kraj pro Khara a jeho skřety zajímavý, a tak jej nechali napospas přírodě. Z polí se staly travnaté louky mezi nimiž jsou dva souvislé porosty, Les černých bříz a Les Luny. Přistěhovalci pokračovali v klučení lesů, což se krajně nelíbilo druidům, a proto se tomu snažili zabránit. Došlo k několika potyčkám mezi jejich stoupenci a dřevorubci, při nichž bylo zraněno několik desítek lidí. Přesto druidové ničeho nedosáhli a byli navíc guvernérským dekretem vyhnáni ze Soravska. Někteří z nich se ovšem dodnes nevzdali myšlenky, že Soravsko bude znovu zcela zalesněno a připravují řadu „přírodních“ pohrom a sabotáží, kterými chtějí lidi odtud vyhnat.

Druidové sami nemohou vkročit na území Soravska, a tak hledají prostředníky, kteří by zanesli do této oblasti několik semen velice agresivního plevelu, schopného zničit celou úrodu a navíc velmi těžce zničitelného. Ten, kdo přijme úkol druidů, se musí připravit na hněv obyvatel Soravska a později i na oddíly vyslané Orlími poutníky, urputně pátrající po záškodníkovi.

Druidové začali zamořovat Soravsko neznámou rostlinou, jež rychle ničí všechnu úrodu a zarůstá pastviny. Samotní druidové nebyli v této oblasti spatřeni, a proto zde musí mít své komplice, nenápadně se pohybující krajem. V sázce je zajištění jídla pro tisíce lidí, protože neúspěch bude jistě znamenat hladomor. Ten, kdo přijme úkol od zdejších sedláků, se musí připravit na nástrahy neznámých záškodníků a mocná lesní kouzla rozhněvaných druidů.

Ve vykácených oblastech se nacházejí zemědělské usedlosti a malé vesničky živící se pěstováním plodin a chovem dobytka. Najdeme zde citrusové sady, lány kukuřice, pšenice, cukrové třtiny a slunečnic a bavlníková pole. Několik statkářů pěstuje také olivy, melouny, podzemnici olejnou, mango, banány a ananasy. Horká léta a velmi mírné zimy bez mrazů, tak typické pro zdejší subtropický pás, umožňují bohatou sklizeň dvakrát do roka (pokud je občasný nedostatek srážek nahrazen zavlažováním). Z domácích zvířat chovaných na statcích převládají buvoli, osli, kozy a drůbež.

C.4.1 Les Luny

Porost Lesa Luny tvoří především teplomilné listnaté stromy. Na okrajích můžete spatřit také několik druhů divoce rostoucích citrusů, zejména pomerančovníky a citroníky. Podél pravého břehu Měsíční řeky vede z Albirea do Miramu dobře udržovaná kamenná cesta, postavená na chátrající stezce z dřívějších dob, kdy zde pobývali skřeti. Mezi Královskou řekou a západním okrajem Lesa Luny byla také postavena kamenná cesta vinoucí se okolo Elfích kopců a dále podél toku řeky Rubis až do Nového Amiru. Obě cesty používají zejména kupci. V Lese Luny se těží dřevo, používané na stavbu zemědělských usedlostí a ohrad v Malých loukách a občas také ke stavbě domů v Albireu.

Les Luny s oblibou používají Kharovy Noční stíny operující v Albireu a okolí k různým schůzkám s informátory a setkáním se spojkami. Pečlivě ukryté doupě asi pět kilometrů od okraje lesa využívají také jako skrýše pro šifrované vzkazy ostatním agentům. Jistě by bylo jednodušší zřídit si takové místo přímo v Albireu, ale Noční let Orlích poutníků dost spolehlivě odhaluje jakékoliv náznaky špionážní činnosti, a proto je lepší scházet se mimo jeho dosah. Úkryt v Lese Luny byl bezpečný až do nedávné doby, kdy se začaly ztrácet některé kódované zprávy a jednoho informátora našli na okraji lesa s podříznutým hrdlem. Kharovi agenti okamžitě omezili svou činnost na minimum a se zoufalým úsilím se snaží najít stopy po záškodníkovi, který jim tyto nepříjemnosti působí.

Kharovy Noční stíny začaly najímat družiny dobrodruhů a platí jim jak za pátrání v albirejském podsvětí, zejména v Nočním letu, tak za neustálé sledování doupěte v lese. Tajemným narušitelem Kharovy sítě však není Noční let, ale hraničář Seka, žijící v nitru Lesa Luny a člověk sympatizující se Zylem Červeným. Když se dopátral činnosti Kharových Nočních stínů ve svém lese, začal krást tajné zprávy a předával je Zylovým agentům. Jednou byl však přistižen a musel očitého svědka odstranit, proto ten mrtvý informátor./nnd*

C.4.2 Malé louky

Mezi Lesem Luny a Lesem černých bříz se nachází pruh úrodné země porostlý bujnou travou, zvaný Malé louky. Jakmile byla zdejší oblast prozkoumána a zabezpečena, usadilo se tu mnoho sedláckých a statkářských rodin, které nezajímají války se skřety a úžasné a mocné artefakty dávno vymřelých národů, ale spíše to, jaká bude letos sklizeň a za kolik budou kupci brát jejich plodiny, s nimiž měli tolik práce. Většina zdejších sedláků má silný vztah k půdě, jsou to poctiví, tvrdohlaví a v podstatě docela jednoduší lidé. Malé louky přijali za svůj domov, který by teď neopustili za žádnou cenu, ale nové přistěhovalce a poutníky vítají s otevřenou náručí, pokud to ovšem nejsou násilníci, otrapové nebo lenoši. Každý den pro ně začíná asi půlhodinovou modlitbou k Paní úrody, které se účastní všichni lidé na statku, do posledního čeledína a děvečky. Na větších statcích stojí dokonce malé kaple. Sousedé se každý druhý nebo třetí večer scházejí na jednom statku, aby si zavdali dobrého vínka, popovídali a zahráli karty. V Malých loukách je na osmdesát poměrně velkých statků, skládajících se z dvou až tří obytných budov, chléva, stájí a sýpky, které pěstují obilniny a zeleninu, chovají drůbež, krávy a koně, vysazují ovocné sady a pečují o ně. Část úrody prodávají výkupčímu z Albirea za sníženou cenu, což je jejich druh platby za ochranu území a majetku.

Mezi nejoblíbenější společenské hry v Dálavách patří karetní hry (Potopený koráb, Šábles nebo Hrad), různé druhy hry v kostky, hádanky (ty pocházejí původem od hobitů, kteří jsou v nich opravdovými přeborníky) a Fingarth, zvláštní druh deskové hry přinesený na povrch Asterionu starými trpaslíky. Ve Fingarthu má každý hráč sedm figur, symbolizujících členy válečnického klanu v Podzemní říši, a s nimi musí na spletité a nesymetrické hrací ploše vyřadit z další hry všechny figury soupeře. Fingarth mohou hrát současně až čtyři hráči, obvykle však počet hráčů závisí na velikosti a druhu hrací desky.

V jihozápadní části Malých luk má svou usedlost moudrý a všemi okolními lidmi vážený vysloužilý dobrodruh Lithar. Jeho předešlý život byl pestrý na nebezpečné události a hrdinské skutky, zúčastnil se mimo jiné útoku na skřetí hrad v Labyrintu nebo nájezdů na orky v okolí Sintaru. Kromě mnoha bojovnických trofejí a jizev získal také rozsáhlé znalosti o lidských povahách, politice, strategii a řešení krizových situací. Pak Lithar jednoho dne zjistil, že je již příliš starý na honičky se skřety a souboje s příšerami. Usadil se v Malých loukách, oženil se a začal pěstovat bavlnu a len. Kdykoliv některý ze sedláků potřebuje radu nebo dojde k hádce mezi dvěma sousedy, je Lithar tím, kdo se problém pokusí vyřešit. Jeho slovo platí a považuje se v Malých loukách za zákon. Právě na Litharovu radu před pěti lety svou úrodu neodevzdali guvernérovým vojákům, ale raději ji poslali do Albirea příznivcům lorda Firuna. A v případě, že se objeví v okolí škodná, ať je to divočák či osamělý goblin, Lithar opráší svůj starý luk a vypořádá se i s touto nepříjemností.

V současnosti se nepříjemnosti začaly kupit jedna na druhou. Statkáři se hádají nezvykle často, škodné je více než v minulých letech a navíc se v okolí Bělohlavova statku začala objevovat zvířata se dvěma hlavami a ohnivou srstí, nahánějící hrůzu a ničící úrodu. Zvon v jeho kapli už lidé neslyšeli dlouhé aldeny, zato však k němu chodí spousta divných lidí a nových přistěhovalců. Starousedlíci jen kroutí hlavou a vyčítají si, že kdy měli s tímto podivínem něco do činění. Bělohlav na svém statku uctívá jednoho ze slabších zlých bohů, přináší mu zvířecí oběti. Hostí u sebe padlého kněze, který ze zvířecích mrtvol vytváří pekelné zrůdy a vyvolává duše dávno zemřelých. Přestože se tyto praktiky sedlákovi moc nelíbí, trpí je, aby si nerozhněval svého boha.

C.4.3 Les Černých Bříz

Na východ od Lesa luny, za Malými loukami, vrhají na zemi stín stromy patřící k Lesu černých bříz. V sousedství lesa se nacházejí dvě významnější lidská sídliště, Athor na severovýchodě a Podlesí ležící blízko severního okraje. Uprostřed lesa pramení čtyři řeky – Temná řeka, Východní řeka, Klidná řeka, Černá řeka – a odtékají každá jiným směrem. Jejich prameny jsou syceny Velkým smaragdovým vodotryskem, který zde tvoří vstup do Podzemní říše. Severní částí Lesa černých bříz prochází stará arvedanská cesta vedoucí zAlbirea do Athoru.

Přestože tento les se nemůže co do rozlehlosti rovnat hvozdům na východě, je dost rozsáhlý na to, aby skryl tajemství a vzbudil bázeň počestných obyvatel Dálav. Vždyť už jen ta voda v řekách, které z lesa vytékají, je nepřirozeně tmavá a téměř se ve slunečních paprscích neleskne. Okrajové části přitom vypadají celkem mírumilovně. Les zde není nikterak hustý, korunami stromů pronikají četné sluneční paprsky a osvětlují okolí. Stromy vypadají zdravě a přirozeně, slyšíte zpěv ptáků v korunách a občas zahlédnete koutkem oka pohyb, když vyrušíte některého z místních zvířecích obyvatel. Ovšem čím více se blížíte do středu, tím se les stává temnějším a tajemnějším. Koruny stromů se navzájem proplétají a propouštějí stále méně světla, vzduch těžkne a okolí je tiché, jako by vás les pozorně sledoval a čekal co uděláte. Objevuje se zde strom velmi podobný bříze, jen jeho kůra má namísto bílé barvy barvu černou. Těžko si lze představit, jak by tento les vypadal v samém svém srdci, kdyby temnotu lesa náhle nepřerušily tři kopce. Lidé těmto kopcům říkají Tři bratři, a právě z nich pramení všechny čtyři řeky vytékající z lesa. Jejich úbočí šplhají téměř do výšky sto metrů nad okolní terén a vrcholky kopců, porostlé pouze trávou a malými keři, ční majestátně nad koruny stromů. Také údolí mezi nimi není zcela zarostlé stromy.

V době osídlování Tary lidmi ze Čtyř království byla uprostřed lesa vytvořena jedna ze skřetích základen, které velel starý druid. Ne že by měl skřety obzvlášť v lásce, ale proti nenasytným lidem a drzým osadníkům roztahujícím se po celém okolí, kácejícím bezohledně les a beztrestně hubícím zdejší zvěř se zdáli být těmi nejlepšími spojenci. Jako ochranu před lidmi navíc proměnil vnitřní část lesa v temný hvozd a změnil bělostné břízy v pokřivené černé stromy.

Po několika výpadech ze strany skřetů však byla tato základna objevena a na místo poslal tehdejší guvernér skupinu padesáti vojáků, vedenou zkušeným hraničářem Dasenem. Dasenovi se podařilo vytvořit ochranný štít kolem vojenské družiny a neutralizovat tak kouzla temného hvozdu. Vojáci se opatrně přiblížili k srdci lesa a obklíčili skřetí tábor v údolí mezi Třemi bratry. Hodinu po východu slunce tábor přepadli a zajali nebo zabili všechny skřety. Ani jeden nestačil uniknout. Temný druid sice padl Dasenovým mečem, ale ještě před svou smrtí jej proklel strašnými slovy pronesenými v prastarém jazyce Arvedanů. Taková kletba má obrovskou moc a Dasen to věděl.

Při důkladné prohlídce skřetího tábora a Tří bratrů objevili vojáci vstup do podzemí, které velmi pečlivě prozkoumali. Podzemí mělo dvě patra, navzájem propojená dvěma schodišti. Vrchní patro sloužilo především pro ubytování skřetů, byla zde také kuchyně, malá spižírna a sklad zbraní. V druhém menším patře byl velký sklad potravin a několik žalářních cel. Jednu ze stěn v podzemí nahrazoval Velký smaragdový vodotrysk, obrovský sloupec tmavě zelené vody z hlubin Asterionu, kterým se dá po úzkém a velmi chatrně vypadajícím můstku projít skrz a vstoupit tak do prvních sálů Podzemní říše. Vojáci ale tento skrytý vchod neobjevili.

Po čase začala kletba seslaná na Dasena účinkovat. Při jedné z výzvědných výprav do skřetího ležení omylem zabil svého nejlepšího přítele, jelikož viděl ve vycházejícím slunci pouze jeho siluetu a  považoval jej za skřetí hlídku. Když poznal svůj omyl, rozpomněl se na kletbu temného druida a z úst se mu vydral hlasitý výkřik bezmoci a nenávisti. Ten přilákal několik skřetů, kteří Dasena hravě přemohli a odvlekli do tábora. Zde skončil svůj život po mnoha hodinách nelidského mučení a nepředstavitelné trýzně, což můžeme potvrdit my všichni, kdož jsme skřetím mučením prošli.

Východní dálava neměla dost vojáků na to, aby hlídala podzemí pod Třemi bratry, a tak se skřeti po nějaké době vrátili tajným vchodem zpět do Lesa černých bříz a nerušeně sbírají síly na další výpady. V současné době se veškeré otevřené útoky skřetí posádky pod Třemi bratry omezují na přepady statkářských usedlostí v Podlesí a okolí, kterými doplňují potraviny v jejich skladišti.

Spolu se skřety přišel i mocný kouzelník Werkan, který řídí jejich výpady do okolních vesnic a usedlostí a který také přilákal několik trollů a dva dvouhlavé obry. Werkan je ve spojení se Zylem, červeným drakočlověkem, a slouží mu jako velitel rozvědky. K němu přicházejí Noční stíny podávat hlášení o výsledcích svých špionážních, lupičských a vražedných akcích a připravují se zde na zvláště nebezpečné úkoly. Hlavním Werkanovým zájmem je ovšem Velký smaragdový vodotrysk. Podle jedné skřetí legendy totiž jeho vody v určitou dobu vyplavují zářivě zelené oblázky světélkující ve tmě, které mají moc hojit jakékoliv rány, omlazovat a snad i mohou zajistit nesmrtelnost. Tyto zázračné kameny se však objevují jen krátce a pouze jednou za sedmnáct set dní a chvíli po té, co dopadnou z Velkého smaragdového vodotrysku na pevnou zem, se rozplynou ve vzduchu.

Z Athoru do Albirea má být dopravena zásilka velmi cenných věcí objevených v podzemí starého Athoru. Byl vypracován plán, že větší skupina vojáků pojede po obvyklé trase (tj. oklikou kolem Lesa černých bříz) a naláká na sebe případné útoky zlodějů, skřetů či agentů Almendoru, Zyla nebo Khar Démona. Mezitím malá skupinka dobrodruhů pronikne skrz Les černých bříz po arvedanské cestě a bezpečně donese skřínku s poklady na místo určení.

C.4.4 Podlesí

Toto malé městečko leží u severní hranice Lesa černých bříz a díky své slabé ochraně láká k útokům skřety daleko více než opevněný Athor bráněný oddílem dobře vycvičených vojáků. Lidé si po čase na skřety zvykli a začali jim část své úrody odevzdávat dobrovolně. Osadníci v Podlesí pocházejí povětšinou ze severní části Almendoru, která kdysi patřila Storabsku. Prudkost a horkokrevnost jejich dávných pohanských předků je jim naprosto cizí, v průběhu let se z nich stali apatičtí, se vším smíření lidé, kteří přijmou nadvládu snad kohokoliv. Jejich oblíbeným rčením je sousloví „Nějak bylo, nějak bude a my s tím nic nenaděláme“. Pro pány ve velkých městech je Podlesí jen zapadlou vesnickou dírou, u níž nestojí za to, aby sem byl vyslán trestný oddíl z některého z většího měst a místní posádka není schopná se se skřety vypořádat a snad se ani do takového nejistého podniku vrhat nechce.

Celé Podlesí je postaveno ze dřeva, vytěženého v nedalekém lese. Jedinou kamennou stavbu ve vesnici představuje silnice vedoucí z Gver Graenu do Athoru, která Podlesím prochází a tvoří jeho hlavní ulici. Okolo ní se tlačí většina domů v městečku. Všechny ostatní domy jsou roztroušeny po blízkých loukách, obklopeny obdělanými poli a ohradami zaplněnými buvoly a koňmi. Na skrovném městském tržišti se prodávají především potraviny, obilí, mléko, zelenina, drůbež nebo koně.

V Podlesí žije okolo osmi set obyvatel pracujících především v oblasti pěstování a zpracování zemědělských produktů. Významné jsou zejména dva zdejší lihovary, které zužitkovávají cukrovou třtinu pěstovanou na polích za městem. Vyrábějí z něj rum slušné kvality, jedinou věc, kterou je Podlesí známé dál než třicet kilometrů od městečka. Kvalitu nápoje ostatně náležitě oceňují i skřeti, neboť významnou část jejich lupu tvoří právě rum. Obliba lihoviny u těchto nájezdníků inspirovala jednoho místního výrobce při volbě jejího jména. Zdejší rum tak dostal název Podleský skřet. Díky němu se zde občas zastaví některý z kupců putujících do Athoru nebo Gver Graenu, a při té příležitosti rozloží svůj krámek se zbožím.

Volba starosty ve všech sídlištích Svobodných měst leží v rukou místních lidí. Kruh Orlích poutníků ale musí potvrdit nového starostu v jeho funkci. Pokud mu zvolený kandidát z nějakého důvodu nevyhovuje, mohou jej odmítnout a vypsat další volby, v nichž už nemůže být zvolen předchozí vítěz. Kandidát zvolený v druhém hlasování se automaticky stává starostou města či vesnice. Kruh Orlích poutníků také ze svého středu volí pět Poslů, kteří objíždějí jednotlivé osady Svobodných měst a vybírají daně, naslouchají lidem a jsou připraveni jim pomoci. Zcela v pravomoci Kruhu je pak rozhodnutí, kdo stane v čele místní domobrany, orgánu pečujícím o bezpečnost osady a jejích obyvatel.

V případě Podlesí jsou obě funkce, starosty i velitele domobrany, v rukou Mojmira, sedláka s bystrým rozumem (na zdejší poměry) a základními zkušenostmi se zbraněmi. Jako starostovi se nedá Mojmirovi nic vytknout, protože je dobrý úředník schopný správně a spravedlivě rozsoudit zdejší spory. Naneštěstí ale pokulhávají jeho schopnosti velet a udržovat pořádek. Jednou se Mojmir pokusil vypořádat se skřety a navrhl plán na jejich vypuzení z Lesa černých bříz, ale místní posádka se proti němu vzbouřila a odmítla se nechat zabít. Mojmir začal mít deprese a rozhodl se své problémy utopit v alkoholu. Kromě něj si rádi přihnou i ostatní „vojáci“ a jelikož v Podlesí není k nejbližší láhvi rumu nikdy víc jak pár kroků, je celá místní posádka téměř neustále namol. V každém větším městě by byl Mojmir okamžitě zbaven velení, ale Podlesí je příliš bezvýznamné na to, aby se jím někdo z Kruhu Orlích poutníků zabýval více jak jednou za tři roky.

Ne všichni v Podlesí jsou s touto situací spokojeni, ale těch, kterým současná situace není lhostejná je příliš málo na to, aby s ní dokázali něco udělat. Proto vymysleli chytrou lest. Každému kolemjdoucímu obchodníkovi, bardovi či dobrodruhovi vykládají o ohromných pokladech ukrytých v nitru Lesa černých bříz, čekajících jen na to, aby je někdo sebral ze země a naplnil si jimi své kapsy. Doufají, že se dobrodruzi nechají nalákat a při hledání vybájeného pokladu pobijí skřety ve Třech bratrech i s jejich velitelem. Zatím jim to příliš nevychází, ale on se určitě nakonec nějaký hlupák najde.

C.4.5 Athor

U Lesa černých bříz, na pravém břehu Východní řeky, byl lidmi před osmdesáti třemi lety položen základní kámen budoucího města, které zdědilo hrdé arvedanské jméno Athor. Athor se stal centrem obchodu východních krajů a také základnou pro budoucí osídlování Zlatého a Červeného lesa a končin ležících za nimi. Město leží v Divokých pastvinách na pravém břehu Východní řeky, asi čtyři kilometry od okraje Lesa černých bříz.

Když lidé přišli do této oblasti, věděli, že v těchto místech dříve stávalo mocné královské město. Měli totiž u sebe kopii Žlutého pergamenu, staré mapy z arvedanských dob, která jasně ukazovala, že zde kdysi ležel Athor, hlavní město jednoho z arvedanských knížectví. Mapa byla spolehlivá, protože se podle ní dříve našly trosky Albirea na soutoku Královské a Měsíční řeky, přesně v místě zakresleném na plánu, pátrání po Athoru bylo ale dlouho bezvýsledné. Byla objevena pouze křižovatka starých věkem neporušených kamenných cest, vedoucích do Albirea, Divokých pastvin a jižních končin. Tato nepochybná známka dřívějšího osídlení však nepomohla hádanku rozluštit. Z křižovatky vybíhala ještě jedna krátká cesta, která po pár stovkách metrů náhle končila kousek od břehu Východní řeky a poblíž ní byl nalezen bílý, jeden metr vysoký kámen, na němž byla vyryta pětice písmen – ATHOR. Po městě Athor však nebylo nikde ani památky. Ne snad, že by někdo očekával, že město zůstalo nedotčené skřetími válkami a Velkým zemětřesením, ale tady nebylo vůbec nic. Žádné ruiny, rozvalené kameny, příkopy, nic. Záhada zániku starého města Athor zůstala na dlouhou dobu nevyřešena.

Poloha a tajemství arvedanského města Athor se objasnila před necelými patnácti měsíci, a to nečekaným způsobem. Město Athor se skutečně nacházelo na místě, kde stojí dnešní Athor, ovšem pod povrchem země, v podzemí. Vstup do starého Athoru byl objeven náhodou. Při obdělávání jednoho z polí, vzdáleného přibližně půl kilometru od Athoru, se pracující sedlák náhle propadl do země. Následovala záchranná akce, které přihlíželo snad celé město a při níž čumilové odhalili, že sedlák má na svědomí nespočet hrdelních zločinů a teď si pro něj poslal některý z Démonů. Jakmile byl sedlák v bezpečí, začala athorská domobrana zkoumat dno jámy. Když se odstranila asi metrová vrstva hlíny, objevila se malá chodba vedoucí do nějaké podzemní stavby. Brzy vyšlo najevo, že se jedná o složitý a promyšlený komplex chodeb a místností, který byl dosti pracně vybudován.

Země v okolí Athoru má totiž až do hloubky padesáti metrů hlinitopísčitý charakter a v této půdě se tunely a chodby razit nedají. Proto je celý starý Athor vystavěn z velkých kamenných bloků o rozměrech dvakrát dva metry, tlustých dvacet centimetrů. Rozlehlejší místnosti mají stropy podpírané mohutnými, bohatě zdobenými sloupy, které navzájem spojuje členitá klenba, jasný důkaz pečlivé práce trpaslíků. Muselo být vynaloženo značné úsilí, než bylo zbudováno pomocí těchto kvádrů celé město.

Jádro nového Athoru tvoří kamenné budovy postavené okolo rozlehlého dlážděného náměstí. Všichni důležití občané města Athoru zde mají své domy a obchody. K nejhonosnějším patří starostův dům se dvěma patry, výstavní hostinec „Poslední odpočinek” s výbornou kuchyní a čistými pokoji a chrám bohyně úrody Alcaril se třemi vysokými postranními věžemi. Kameny na vybudování těchto staveb se dovážejí z Elfích kopců, z kamenolomu poblíž Gver Graenu. Na náměstí, zdobeném čtyřmi mohutnými buky, se každý alden konají trhy s rozmanitým zbožím, které vždy přilákají dostatek obchodníků často z velmi vzdálených krajů.

V okrajových částech města je kamenných domů málo. Žijí zde méně majetní a nebo začínající obchodníci a řemeslníci, kteří si zatím mohou dovolit stavět domy pouze ze dřeva. V Athoru mají svou živnost vynikající mistři tesaři a stromy rostoucí v Lese černých bříz poskytují kvalitní dřevo, takže nic nebrání tomu, aby athorské domy postavené z tohoto materiálu byly také chloubou svému majiteli. Správu města držel již první athorský starosta pevně v rukou (město vzniklo na popud samotného krále Almendoru jako důležitý vojensko strategický bod), a proto mnohé z problémů velkých měst se Athoru vyhnuly. Ulice vedou přímým směrem a jsou dostatečně široké na to, aby se v nich vyhnuly dva povozy. Už před dvaceti lety se začalo s výstavbou městské kanalizace, díky níž si město udržuje ulice, domy a náměstí čisté. Pro ochranu města byla vytvořena hradba živého plotu vyztužená dřevěnými kůly, která se nyní pomalu přestavuje v běžné kamenné hradby. Zatím jsou z celé stavby hotovy pouze vstupní brány. Athor má také vlastní malá kasárna schopná pojmout až 150 vojáků. Ke kasárnám přiléhá oplocený travnatý pozemek, sloužící k cvičení boje a udržování kondice vojáků.

Další velmi důležitou budovou stojící v Athoru je bezesporu klášter zasvěcený Paní úrody, centrum zdejší vzdělanosti. Klášterní škola učí především znalosti zemědělských plodin a rostlin obecně, ale také základům věd magických, orientaci v terénu, elementárním znalostem astronomie a alchymie a také zlomkům z matematiky. Největší přínos kláštera je ovšem v rozvíjejícím se průmyslu, protože právě zde se zpracovává bavlník, pěstovaný na polích v okolí Athoru. Znalosti kněží Alcaril jsou v této oblasti rozsáhlé a hluboké a velmi ulehčily práci ve výrobě bavlny. Bavlnu využívají athorské tkalcovny k výrobě tkanin, které patří mezi vyhledávané obchodní zboží. Známé jsou především athorská jasně bílá, rudá a tmavě hnědá látka. Mezi další významné řemeslníky patří zejména medik z Almendoru a chlouba města, skřítčí alchymista. Se skřítky udržují athorští čilé styky a ve městě je vždy několik těchto lesních tvorů. Jejich znalosti bylin jsou nedocenitelné zejména pro zdejší tkalcovny. Elfové z Červeného lesa sem také občas chodí a nabízejí obchodníkům krásné dřevěné sošky, náhrdelníky, elfí talismany nebo plody vzácných stromů. Oba národy mají athorské brány otevřeny dokořán a jsou vítanými hosty.

Zdejší lidé se velmi liší od ostatních osadníků v okolí. Nejsou to žádní zoufalci hledající štěstí v novém světě nebo dobrodruzi či hazardéři. Naopak, vše dělají velmi uvážlivě a delší dobu přemýšlejí, než učiní důležitá rozhodnutí. Společným znakem většiny athorských měšťanů je víra v jednoho boha, v duchu kázání Kněží Slunce. I v klášteru, zasvěceném Paní úrody, myšlenky nového náboženství pevně zakořenily. V důsledku víry je zde zakázáno pít alkohol jinde než v hostincích, neexistují zde žádné vykřičené domy ani povětrné holky, každé odpoledne pátého a desátého dne v aldenu nikdo nepracuje a lidé se scházejí ke společným bohoslužbám. Řemeslníci ve městě spolupracují ve skupinách a vzájemně si příliš nekonkurují. Zdejší vojáci střeží okolní statky (asi šedesát), ale nestarají se o lidi z Podlesí, protože ti jsou „nečistí a špatní“. Stejný postoj mají ke všem rozvernějším cizincům, kteří pijí přes míru a trousí nemravné vtipy.

Starostou a správcem města je asi padesátiletý obtloustlý muž jménem Rimon. Vede město s jeho dva tisíce tři sta obyvateli jistou rukou, po vzoru svých předchůdců a právě on podnítil stavbu městských hradeb, jako ochrany před možným útokem skřetů ze Tří bratrů. Vztahy s Albireem, pod jehož správu nyní Athor spadá, jsou velmi dobré. Posádka athorských vojáků podstoupila náročný výcvik v Gver Graenu a v kasárnách se neustále udržuje v kondici. Tento tvrdý výcvik se ukázal být velmi dobrou investicí, protože objev starého Athoru přinesl městu nové starosti.

Starý Athor je velmi rozsáhlý a není ještě ani zdaleka prozkoumán. Jeho průzkum byl přerušen poté, co jedna ze skupin vojáků narazila na několik kadarů, příslušníků jedné z ras žijících v Podzemní říši. Dostali se sem po Velkém zemětřesení, kdy se v jedné z hlubších síní Athoru otevřela průrva dále do podzemí. Kadarové jsou velmi vyzáblí, vzhledem připomínají kostru potaženou špinavě hnědou kůží. Jejich tělo skrývá obrovskou sílu a pružnost, které v kombinaci s pobitými kyji tvoří smrtelné nebezpečí pro každého, kdo se s nimi setká. Navíc pohled na kadara nahání hrůzu i statečným bojovníkům a vyřazuje je z boje bez jediného úderu. A jelikož nejsou příliš inteligentní, argumenty o přátelských pohnutkách je obvykle jen více rozzuří (ne snad proto, že by kadaři byli čistě válečnickou rasou toužící jen po krvi nepřátel, ale díky tomu, že nabídkám k smíru v cizím jazyce nerozumí). Svou podstatou však nejsou tak zlí, jak si je lidé představují. Z jejich původních domovů je vyhnaly silnější národy Podzemní říše a oni našli ve starém Athoru nový domov. Přes snahu navázat s lidmi kontakt se jim to nedaří a odejít nemohou, jelikož nemají kam.

Velitel posádky vydal kvůli kadarům zákaz vstupu do podzemí a nechal třicet metrů hlubokou jámu (na jejímž dně je vstup do starého Athoru) střežit. Ne, že by vojáci měli strach, že někteří z obyvatel by byli příliš zvědaví, ale velitel chce kadary udržet dole v podzemí. Kadarové se občas pokusí o výpad na povrch, ale zatím byli vždy zatlačeni zpět. Zpráva o průzkumu byla doručena do Albirea Orlím poutníkům, kteří vyslali speciální skupinu na zjištění situace ve starém Athoru. Mezitím se několik skupinek dobrodruhů pokusilo přinést nějaké zprávy či mapy podzemí, ovšem kadaři jim zabránili v delším průzkumu. Pokaždé se skupiny vrátily zpět polomrtvé a s prázdnou. Aby se dalším takovým případům předešlo, athorský velitel začal dobrodruhy se souhlasem starosty najímat a umožnil jim poměrně levný nákup vybavení pro výlety do podzemí. Výsledky jsou o něco lepší, alespoň kadaři nepořádají ve starém Athoru jatka.

Kadaři jsou tvorové v tísni, sevření ve starém Athoru jako v kleštích. Na povrchu jim dělají nepříjemnosti lidé a v nižších patrech podzemí zase malí šotci, kteří dokáží obstojně kouzlit a lstí vítězit nad silnějšími kadary. Šotci mají marnivé povahy a chtějí mít více, než skutečně potřebují, a tak si nárokují daleko větší část Podzemní říše, než kdy mohou využít nebo jen potřebovat. Kdyby se našel schopný čaroděj či alchymista s podporou sehrané družiny, jistě by dokázal přesvědčit šotky (ať už po dobrém, lstí nebo silou), aby nechali část svého území kadarům.

C.4.6 Divoké pastviny

Kraj mezi Lesem černých bříz a Červeným lesem byl kdysi zcela zarostlý stromy. Ve skřetích a arvedanských válkách byla tato oblast vymýcena kvůli vzácným stříbrným platanům, stromům plodícím ryzí stříbro.

Stříbrné platany byly přivezeny Arvedany z Modrého měsíce, kde volně rostou, a jejich semenáčky byly zasazeny v mnoha koutech Tary, ale chamtivost a nenasytnost lidí a skřetů způsobila, že dnes je lze spatřit už jen na dvou místech – v Platanovém Háji (hlavním městě temných elfů v Červeném lese) a v Dračích skalách.

Přestože měl hvozd přes dva tisíce let na to, aby si vzal území Divokých pastvin zpět, už nikdy se zde žádný větší souvislý porost neobjevil. Občas se najde odvážný strom, který navzdory špatným zkušenostem svých předchůdců na Divokých pastvinách vyroste. Jsou to ale vzácné případy a jejich odhodlání stejně nakonec otupí čas a větry vanoucí od severu ohnou jejich nepoddajné větve a kmen pokorně k zemi. Přesto se však varovně tyčí nad plochou krajinou a připomínají lidem, že tu nebyly pány vždy. Daleko významnější věcí nacházející se v Divokých pastvinách je stará kamenná cesta z arvedanských dob, která přes svůj tisíciletý věk vypadá pořád jako v den, kdy byla dokončena. Tento pamětník starých dob výmluvně vypovídá o moci a znalostech Arvedanů, když dokázali vytvořit něco tak velkolepého.

K arvedanským cestám se váže značné množství legend a příběhů, jelikož svým vzdorem času provokují lidskou představivost. V některých se setkáváme s obry, které si Arvedané zotročili (ve skutečnosti jim obři pomáhali dobrovolně), aby jim lámali kámen a nosili jej k budoucí cestě. Tady pak zruční trpaslíci velké balvany otesávali a brousili. Nakonec arvedanští kouzelníci každý kámen očarovali a zasadili do cesty. Pod některé kameny se podle příběhů dávala zlatá destička a nebroušený drahokam, aby cesta byla pořád rovná a bez výčnělků a hran. Sem tam už někdo zkoušel hledat ukryté bohatství pod arvedanskou cestou, ale s pramalým úspěchem. Ať už to jsou kouzla nebo stavitelské umění (ve skutečnosti obojí), co drží kameny při sobě, vypáčit jeden z nich z cesty trvá úmorně dlouho a pod žádným z nich se ještě žádné poklady nenašly (a asi hned tak nenajdou, neboť žádné zlaté destičky či drahokamy tam nejsou). Existují sice poklady schované pod arvedanskou cestou, ale šance, že obrátíte ten pravý kámen, je opravdu mizivá.

Mezi arvedanskými artefakty se dá občas nalézt Prsten návratu se schopností teleportovat na velké vzdálenosti. Arvedanští lordi, mágové a kněží je používali k rychlým návratům do svých domovů. Prsten umožňuje pouze jednosměrnou teleportaci, ale může naráz přenést až deset osob v okolí (proto se obvykle používal na opuštěných místech). Družina může takový prsten najít a nevědomky se pomocí něj přenést do zatuchlého, dávno zapomenutého podzemí nebo pevnosti, teď obývané jen divokými příšerami a divokými zvířaty.

C.5 Elfí kopce

Přibližně třicet kilometrů severně od Albirea, za Temnou řekou, se začíná dosud rovinatá krajina Soravska zvlňovat a přechází v Elfí kopce. Od vrcholku k úpatí nemá žádný vrch více jak tři sta metrů a nikde zde není žádný prudký sráz. Nejvyšší vrchy se nacházejí několik kilometrů na východ od jezera Morril. V úbočích pramení mnoho malých potoků, které stékají dolů do údolí, kde se spojují v říčky a hledají si cestu k některé z větších řek. Kopce jsou porostlé listnatými stálezelenými stromy, mezi nimiž se nejčastěji objevuje pabuk, kaštan, platan a také divoce rostoucí olivové keře. Na severních stranách kopců, nejvíce ozařovaných sluncem, občas roste i nějaká palma. Souvislý lesní porost není nikterak hustý a zcela ustupuje v údolích mezi kopci, kde převážně rostou osamocené stromy podobné vrbám, s dlouhými tenkými větvemi, které se všelijak kroutí a rozdělují. Celé Elfí kopce překypují hojností lovné zvěře, ryb a ptactva. Na jihu se do nitra Elfích kopců zarývají dvě velká údolí, Obří brázda na západě a Naoská brázda na východě.

Elfí kopce se staly jedním z prvních útočišť temných elfů. Bitva pěti mečů, v níž došlo ke zradě Arvedanů (viz Historie), se odehrála v okolí Tarosu. Temní elfové tehdy utíkali jednak na západ do Divoké pláně a dále do Zelanských vrchů a Rychlých dun a jednak na sever, přes Zlatý les, do Červeného lesa a Elfích kopců. Skřetí armády, poté co se vypořádaly se zrazenými a dezorientovanými  arvedanskými armádami, začaly pronásledovat ty, jimž se podařilo uniknout. Velké oddíly propátrávaly široké okolí a nemilosrdně zabíjely každého člověka, elfa či trpaslíka, který se nestačil schovat nebo utéct dostatečně daleko od místa bitvy. Mnoho vesnic a několik měst lehlo popelem a krajem se nesl nářek mučených mužů a žen. Temných elfů bylo dost a nechtěli přihlížet beztrestnému řádění a plundrování skřetů. Počkali si na jeden z jejich oddílů, vlákali jej v kopcích do pasti a pobili do posledního muže. Tento bezesporu smělý čin přilákal pozornost skřetích velitelů, kteří ihned vyslali velkou část své armády potřít troufalé nepřátele. Přesila skřetů byla značná a nebylo pochyb, že v přímém boji musí elfové podlehnout. Proto se velitel elfů Gires uchýlil ke lsti a požádal elfí kouzelníky o vytvoření ochranného magického pásu kolem jednoho většího údolí v Elfích kopcích a schoval tam sebe i své druhy před zraky skřetů. Kdykoliv došli skřeti těsně k údolí, ochranný pás způsobil, že ztratili orientaci a aniž by si toho všimli, otočili se a šli zpět nebo údolí začali obcházet. Po marném hledání se skřeti vrátili zpět na jih a temní elfové odešli do  Červeného lesa. V pozdějších letech byla v údolí vystavěna svatyně, která je dodnes posvátným místem lesních elfů. Elfí kopce se staly územím pod stálou kontrolou elfů, a tento fakt platil i v době největšího rozmachu skřetí nadvlády na Taře. Když do Elfích kopců dorazili první lidé, elfové je krátce, ale srdečně přivítali. Umožnili lidem osídlit vnější části kopců a s některými z nich udržovali a dodnes udržují osobní styky. Ve vnitřní části kopců však zakázali lidem stavět statky a obydlí, čímž se několikrát dostali do konfliktu s guvernérem Východní dálavy. Poté, co Elfí kopce připadly z větší části Svobodným městům, se vztahy s temnými elfy v této oblasti výrazně zlepšily. Kruh Orlích poutníků bedlivě dohlíží na to, aby žádný osadník nezakládal svá stavení ve vnitřní části Elfích kopců.

Důvody, proč si elfové chrání vnitřní část této oblasti jsou dva, Údolí snů a Ngawanya. O Údolí snů se píše podrobněji na jiném místě takže si nyní povšimneme spíše elfího theurga Ngawanyi, chráněnce Khara Démona. Ngawanya od mládí vynikal pronikavým intelektem a celá elfí komunita na něj byla hrdá. Měl úctu Rungil a jeho názor hrál velkou roli v politických a vojenských rozhodnutích lesních elfů z Platanového Háje. Pak se ale Ngawanya nechal zlákat na temnou stezku, strhl s sebou několik dalších a odešel do srdce Elfích kopců. Brzy se k němu přidalo několik trollů a kyklopů, kteří teď prosazují jeho zájmy silou. Všichni lesní elfové jsou přesvědčeni, že část viny za Ngawanyovo selhání nese každý z nich, a proto se snaží předejít dalším zlým činům, které by mohl tento odpadlík napáchat.

Donedávna se všechny záškodnické a násilné akce vedené Ngawanyou obracely výhradně proti lesním elfům. Nyní však úmyslně založené požáry začaly ničit úrodu na polích a pohlcovat také lidské usedlosti. Trollové děsí zdejší obyvatele a občas nebohého rolníka či sedláka zmrzačí nebo zabijí. Situace přestává být únosná a celý kraj volá po hrdinech, kteří je vyvedou z této bídy.

V západní části Elfích kopců žije poměrně četná komunita hobitích farmářů. Tito dobráčtí tvorové překonali svůj odpor k vodě a k dobrodružství a vydali se přes Vnitřní moře do neprobádaných končin Tary. Zde našli vše, co jejich srdce potřebují, úrodnou půdu, bezpečí a kopce pro své nory. Proto hobiti v Elfích kopcích patří k nejspokojenějším tvorům v Dálavách. O politiku se příliš nezajímají a při odtržení Svobodných měst jen vyčkali, komu teď budou odevzdávat svůj díl potravy jako poplatek za ochranu a bezpečí. K poutníkům jsou poměrně vstřícní, pokud nevypadají podezřele a nedělají nějaké „čarodějné kejkle“. Hobití statky hlídají velcí psi, speciálně pro ně šlechtění v Brigově Studánce.

Na úbočích Elfích kopců borůvky nerostou, a tak si hobiti dovezli pár keříků s sebou, aby mohli péct svůj zamilovaný borůvkový koláč. Když však viděli tu spoustu nových plodin, ovoce a zeleniny, jejich kulinářská srdce zaplesala a ruce hobitů začaly tvořit nové nevídané pochoutky. Dnes můžete v každém lepším hostinci v Dálavách ochutnat banánovo-pomerančové pyré, jehněčí na cibulce s ananasem nebo výtečný nektar dawi.

Země v údolích kopců je dosti úrodná. Tato skutečnost vyšla brzy najevo, a proto zde bylo postaveno během krátké doby mnoho zemědělských usedlostí a tři městečka – Brigova Studánka, Naos a Zelené Úvaly. Hrazené kamenné dvorce i obyčejné, ze dřeva postavené statky, patří k charakteristickým rysům této krajiny. Jak na severu, tak v jižních oblastech přeměnili zemědělci všechna údolí ve výnosná pole. Výjimkou je pouze střední část Elfích kopců, kde platí zákaz vydaný Orlími poutníky. Navíc se tu dějí podivné věci. Dobytek vyhnaný na pastvu do středu Elfích kopců se ztrácí bez zjevných příčin, občas se tudy přežene ničivá smršť, po které není o pár kilometrů dál ani památky. Sedláci a statkáři tedy nechávají srdce Elfích kopců opuštěné a zůstávají v okrajových oblastech. Přes kopce nevede žádná pořádná cesta, ale existuje tu několik menších stezek používaných převážně lesními elfy. Většina z nich vede srdcem Elfích kopců, a tak se na ně lidé neodváží a raději Elfí kopce obejdou. V severní části protíná Elfí kopce řeka Rubis, kterou lze překročit pouze na dvou místech, v nichž se nacházejí poměrně bezpečné brody. Podél řeky vede neudržovaná úzká stezka, místy až krkolomná, po níž kromě páru elfích poslů projede za rok jen asi pět odvážných kupců, kteří nechtějí nakupovat elfí výrobky s přirážkou v Athoru. Solidní, udržované cesty spojují s okolním světem pouze Naos, Brigovu Studánku a Zelené Úvaly.

C.5.1 Brigova Studánka

Ještě před třiceti lety byl v místě, kde dnes stojí městečko Brigova Studánka, pouze jeden větší statek a lány polí. Pak dostal Brig, majitel zdejší usedlosti, vynikající nápad jak zbohatnout. Vyřídil si nezbytné formality u královských úředníků a získal privilegium chovat psy, kteří na Taře volně nežijí, a proto je jejich cena několikanásobně vyšší než v Lendoru. Daně mu byly vyměřeny tak, že musí guvernérovi Východní dálavy odevzdávat deset nejlepších psů z každé stovky svého chovu. Jelikož poptávka po psech byla a stále je velká, stal se záhy z Briga bohatý muž, který rozšiřoval svou usedlost, stavěl nové výběhy pro psy a najímal si další hlídače, ošetřovatele psů a lidi, kteří by psy vycvičili. Z Brigovy usedlosti se tak postupně s přibývajícími chalupami stávala vesnice, která se před osmi lety pozvolna začala měnit na městečko. Do Brigovy Studánky přicházejí také výrobci obojků a chovatelé zvířat, jejichž maso psům nejvíce chutná, spolu s dalšími řemeslníky, nezbytnými pro bezproblémový chod každého městečka. Počet obyvatel se zatím stále zvyšuje a v dohledné době se asi tato tendence nebude měnit.

Na celém známém území Tary se nenachází volně žijící psovitá šelma, kterou by sem nepřivezli sami osadníci nebo která by nevznikla působením magie či nemoci (viz vlkodlaci v Pláni vlků). Khar, v počátcích své moci, měl strach, aby někdo nepoužil jezdců na modrých vlcích, jeho hlavní zbraně proti Arvedanům. Nechal své stopaře a lovce propátrávat celé území dnešní Tary a zastřelit každého vlka, psa, šakala či hyennu. Jeho záměr se zdařil. Z kůže posledního vlka si dal Khar ušít čapku, která se stala mocným magickým předmětem s nevídanými vlastnostmi.

Správu města má v současné době na starost Brigův syn, Magir. Jde v otcových šlépějích a stará se především o psy a věci s nimi související, což mu mají někteří z místních obyvatel za zlé. Navíc se Magir chová k lidem dost neurvale, každému ve vesnici poroučí jako otrokovi a svou přímočarostí si dokáže spolehlivě rozhádat kdekoho. Protože však má peníze, točí se kolem něj smečka patolízalů s hroší kůží. Nevraživost vůči Magirovi rozdmýchává velitel domobrany Kaine a připravuje si tak cestičku na místo budoucího starosty. Kaine se všemožně snaží vetřít do přízně vlivných lidí v okolí, šíří pomluvy, kde se dá, a očerňuje tak starostu v očích obyčejných lidí. Jeho prvořadým cílem ale je získat kontrolu nad obchodem se psy, jelikož se v něm dnes točí veliké peníze. Slovní výpady a občas i pěstní potyčky mezi oběma rivaly a jejich přívrženci patří ke každodennímu životu v Brigově Studánce.

Kaine také připravuje řadu sabotážních akcí, na něž hledá vhodné typy lidí, nejlépe nějaké bezvýznamné dobrodruhy z dalekých krajů. Peněz sice moc nemá, ale až se stane majitelem psího chovu, budou se k němu zlaťáky samy kutálet. Kaine je dost výmluvný, a tak dokáže lidi přesvědčit, že jeho na první pohled zákeřné a špatné činy jsou vlastně spravedlivé počiny sledující nejvyšší zájem místních obyvatel.

C.5.2 Naos

V zadní části Naoské brázdy leží město Naos, u nějž stojí slavný stejnojmenný monolit, starobylá stavba z předarvedanské doby. Lidé se chodili obdivovat tomuto jednolitému kusu černého kamene, otesaného do tvaru úzké a špičaté pyramidy. Naoský monolit měřil od podstavy k vrcholu čtyřicet metrů a ve střední části byl, při příchodu lidí do těchto míst, značně narušen.

Dříve bylo těchto monolitů na Taře několik desítek a označovaly vchody do Podzemní říše. Tomu, kdo znal heslo, se otevřely tajné dveře v boční stěně monolitu a mohl po schodišti sestoupit do černých hlubin podzemí. Dnes je většina těchto monolitů zničena a rozdrcena na prach. Naoský monolit byl donedávna jedním z posledních, který ještě zůstal pohromadě. I jeho čas však záhy vypršel.

Před několika měsíci se ve dvě hodiny v noci rozlehla Elfími kopci dunivá rána. Celý Naos byl na nohou, protože lidem bylo jasné, že s jejich monolitem se děje něco neobvyklého. Spěchali tedy k místu, kde monolit stojí, a našli jej přelomený v půli. Vrchní část ležela opodál rozpadlá v hromadu větších a menších úlomků a celé okolí zahalovala mračna zvířeného prachu, který se pomalu usazoval zpět. Dalšího dne naoští vojáci místo prohledali a zjistili, že ulomený konec byl dutý. Vyšplhali také na stojící část monolitu a objevili uvnitř vstup do podzemí. Zatím se tato cesta do hlubin země nijak systematicky neprohledávala, ale někteří odvážlivci přes přísné zákazy neodolali a vplížili se do podzemí tajně. Říká se, že uvnitř není schované žádné zlato a šperky, jen ve stěnách se občas zablýskne nějaký drahý kámen. Zato o rozličné stvůry a národy podzemské není prý v jeskyních nouze. Pravdou je, že tato část Podzemní říše je obydlena jednak merouy a jednak orky, kteří mezi sebou neustále válčí. Merouové zlato ani drahé kamení nehromadí a orkové mají své poklady důmyslně ukryté, a proto zde ještě nikdo žádné bohatství nenašel.

Merouové patří mezi nepříliš významné národy Podzemní říše. Vzhledem připomínají dva metry vysokou kočkovitou šelmu chodící po dvou nohou, které někdo amputoval ocas. Mají huňatou žlutobílou srst a obrovské tlapy s nebezpečně ostrými drápy. V podzemí se pohybují jistě a neuvěřitelně hbitě, avšak jejich zbarvení na ně upozorňuje už z dálky. Merouové nejsou příliš inteligentní, jejich řeč má chudou slovní zásobu, přestože po gramatické stránce je poměrně komplikovaná. Dříve merouové měli vlastní království v hlubinách Podzemní říše, ale zdegenerovali a zbytky jejich národa dnes žijí roztroušeně.

V Naosu bydlí okolo jedenácti set obyvatel a v současné době jejich počet neroste ani neklesá. Městečko bylo vystavěno u Kouzelnické zahrady, sestávající z komplexu budov, se dvěma dvanáct metrů vysokými věžemi, a mnoha záhonů, políček a skleníků. Naoští kouzelníci, stejně jako jejich kolegové ve Čtyřech královstvích, neplatí žádné daně a nepodléhají královským zákonům nýbrž tzv. Yrgeově etice. Každý uživatel magie, jakmile skončí svá studia na kouzelnických školách, má právo vstoupit do Čarodějné akademie, organizace sdružující většinu lidských (ostatní rasy se vyskytují vzácně) kouzelníků, čarodějů, mágů a druidů na Taře a Lendoru. Musí se však zavázat, že bude dodržovat Yrgeovu etiku. Uvnitř Čarodějné akademie existuje značné množství frakcí, samostatných skupinek a lóží, které se vyčleňují na základě různého zaměření, původu, cílů atd. Za výhody, udělené králem členům Čarodějné akademie, může panovník kdykoliv požádat kouzelníky o radu či pomoc, kterou jsou mu povinni vždy poskytnout.

V Kouzelnické zahradě roste na tisíc druhů bylin, keřů a stromů, které jsou pečlivě evidovány a popsány. Místo, na němž leží většina skleníků a záhonů, není příliš úrodné, ale zato patří k silným zdrojům magické energie. Nedostatek živin v půdě bohatě nahrazují stimulační kouzla, a proto se zde rostlinám výborně daří. Čarodějové a druidové pracující v Kouzelnické zahradě se snaží vyšlechtit nové druhy, jimiž by se mohly nahradit vzácné ingredience v alchymistických lektvarech. A jelikož toto jejich úsilí přineslo v několika případech ovoce, patří Kouzelnická zahrada k místům často navštěvovaným alchymisty. Naoští řemeslníci a zemědělci se starají o zabezpečení dostatku potravin, šatstva a dalších nezbytných věcí pro kouzelníky, jelikož ti jsou natolik zabráni do studia rostlin a kouzel, že na obyčejné věci jim už nezbývá čas. Za tyto služby dostávají naoští dobře zaplaceno. Naos je také znám svým výborným vínem, pěstovaným na úbočí okolních kopců. Vinná réva, ze které se naoské víno vyrábí, má svůj původ v Kouzelnické zahradě a je jakýmsi „vedlejším produktem vědeckého výzkumu“. Naoské víno dráždící chuťové pohárky jazyka způsobem dosud neviděným u žádného jiného vína a jeho osobitá vůně ho rychle proslavila i v krajích na sever od Vnitřního moře. V Kouzelnické zahradě se také vyučuje magickým vědám, zejména druidské magii a poznávacím kouzlům.

S objevením vchodu do Podzemní říše se zde rozšířily pověsti a legendy o věcech, které mají asterionské hlubiny skrývat. Podle jedné z nich leží ve zdejších jeskyních ukryto několik desítek vzácných arvedanských artefaktů, které hlídá král jedné z jejich dávných říší. Legenda jej popisuje jako čtrnáct stop vysokého, bělovousého a bělovlasého obra v zlatém brnění posázeném diamanty, který v ruce třímá třímetrový meč. Každého, kdo uvidí jeho poklady pak setne jedinou ranou. Když se oprostíme od nánosů, kterými překryla lidská představivost tuto legendu, lze říci, že jádro je víceméně pravdivé. V podzemí jsou skutečně ukryty některé z magických předmětů patřících Arvedanům, v doupatech hlídaných krvelačnými příšerami Podzemní říše. Tyto příšery ovládají pomocí čar a kouzelných hůlek orčí šamani a zkoumají, k čemu sloužily magické předměty v jejich pokladech. Zdejší orkové nejsou však příliš chytří, a tak jim to jde dost pomalu.

C.5.3 Zelené Úvaly

V severní části Elfích kopců postavili lidé městečko Zelené Úvaly. Ještě v nedávné době patřilo k málo významným zemědělským osadám, ale po převratu v Albireu a vzniku Svobodných měst zůstaly Zelené Úvaly jako poslední z městeček v Elfích kopcích na území Východní dálavy.

V městečku se postavilo několik nových budov, v nichž guvernérem jmenovaní úředníci dohlížejí na přesné a včasné plnění dodávek zemědělských produktů ze všech osad, které Novému Amiru zbyly. Na uložení potravin před převozem se vybudovalo přes deset sýpek a skladišť a vzhled osady se rychle změnil z ospalé vesnice na životem pulzující městečko. Počet obyvatel během posledních pěti let rychle vzrostl na třináct set. Všechny domy v městečku jsou postaveny ze dřeva, a to včetně těch honosnějších patřících guvernérovým úředníkům. Kromě jižního okraje, který byl hlavní částí dřívější vesnice, je město vybudováno systematicky, podle plánu stavitelů z Nového Amiru. Uskladněné zemědělské produkty se jednou za měsíc vozí po cestě vedoucí kolem Elfích kopců do Skaliska a odtud po vodě loďmi do Nového Amiru. Zemědělci to mají v této době těžké, neboť množství úrody, kterou musí odevzdávat, je nepřiměřeně velké. Sever Elfích kopců tvoří hlavní obilnici severní části Východní dálavy a musí tak zásobami pokrýt daleko větší oblast, než tomu bylo v minulosti. V okolí Zelených Úvalů se také, podobně jako v Naosu, pěstuje vinná réva, ovšem víno z ní vyrobené není ani zdaleka tak lahodné jako to naoské.

Dalším běžným arvedanským artefaktem jsou stříbřité sandály. Tyto opánky byly vyrobeny z kůže tvora, který už dnes na Asterionu nežije, a jsou velmi měkké a snadno se přizpůsobí chodidlu. Kůži sandálů zpevňují tenounká vlákna stříbra protkávající je chaoticky, bez zjevného vzorce. Se stříbřitými sandály na nohou se putuje mnohem snadněji, protože dodávají svému nositeli vytrvalost a padnou jako ulité.

Hlavou úředníků v Zelených Úvalech je nejmladší syn jednoho málo významného knížete Almendoru, Nimlonas. Svou funkci chápe jako možnost dostat se do vyšší politiky, a proto se snaží plnit všechny nařízení a úkoly od guvernéra na sto dvacet procent. Tím ovšem nepadl do oka místním statkářům, neboť oni díky jeho příkladnému snažení musí dřít do úmoru a s minimálními zisky. Nálada obyvatelstva tak hrozí, že přeroste v otevřené povstání proti guvernérovi a vyústí v odtržení severní části Elfích kopců od Východní dálavy.

Sedláci mají tušení, že Nimlonas od nich vybírá vyšší dávky, než nařizuje guvernérská vyhláška, a že si tím mastí vlastní kapsu. Oni sami však nemají dostatek zkušeností a ani kuráže, aby se pustili do pátrání po důkazech Nimlonasovy hrabivosti, a proto se rozhodli najmout družinu dobrodruhů. Nimlonas však není žádný jednoduchý protivník a bude se snažit přesvědčit dobrodruhy penězi, hrozbami a silou, aby přešli na jeho stranu.

C.5.4 Gver Graen

V jihozápadní části Elfích kopců na vrchu zvaném Srázný leží tvrz obklopená kamennými domy, Gver Graen. Nikdo ze zdejších obyvatel si nepamatuje doby, kdy byla pevnost postavena a ani nemůže. Pevnost Gver Graen je jedním z dědictví, které Taře zanechali Arvedané.

Před osmdesáti lety našel na jednom z Elfích kopců kníže Východního království Theorn starou opuštěnou pevnost na jejíž bráně bylo vyryto devět trpasličích run. Nápis na bráně zní Gver Graen a dosud se nepřišlo na to, co vlastně znamená, přestože se o rozluštění jeho významu pokoušeli i sami trpaslíci. Slovo gver má význam jeskyně, místa obklopeného tmou a graen znamená slepotu nebo ztrátu smyslů. Co znamenají obě slova dohromady si dnes již nikdo nepamatuje.

Ovšem v dobách, kdy trpaslíci přišli z Podzemní říše, se používalo sousloví gver graen hojně, a označovalo místa, kde byly ukryty trpasličí poklady. Runy nápisu Gver Graen zároveň chránily poklad vysokými zaklínadly a kouzly, která neztrácejí na své účinnosti ani po tisíci letech. Skrýš v pevnosti Gver Graenu díky nim zůstala nedotčená až do dnešních dob a kníže Theorn netušil, že v katakombách jeho tvrze je jeden z největších pokladů trpaslíků ze starých dob. Ten ukryl samotný Borin I. řečený Chrabrý, když se připravoval projít divokou džunglí do zemí na severu, kde by se jeho národ mohl věnovat kovářskému a hornickému řemeslu a nebyl rušen neustálými potyčkami se skřety.

Kníže Theorn použil svého vlivu u královského dvora (byl spřízněn s královskou rodovou linií) a dostal Gver Graen a okolní půdu v léno, které je dědičné. Tímto usnesením se tvrz Gver Graen dostala z područí guvernéra Východní dálavy a stala se politicky nezávislou. Stále však musel odvádět poplatky v podobě výcviku vojáků Východní dálavy ve zdejší šermířské škole. V době povstání Svobodných měst se pokusili Gver Graen získat pod svou kontrolu Orlí poutníci, ale na rozdíl od většiny ostatních měst tu narazili na odpor. Theornův pravnuk se stále považoval za příbuzného almendorského krále a ani normální obyvatelé necítili potřebu něco měnit na zaběhaných zvycích. Knížata jim vládla mnohem spravedlivěji než činili guvernéři v Albireu. Lord Firun k pevnosti mohl vyslat sotva tolik vojáků, aby ji byli schopni oblehnout. Naopak kníže Tarian měl přese všechno potíže s nemalým davem sympatizantů s povstáním mezi vyučujícími i žáky na akademii. Proto se nakonec obě strany dohodly na kompromisu. Gver Graen i s okolím se stal samostatným nejen formálně, ale i prakticky, nemá žádné povinnosti vůči Albireu ani Novému Amiru, výcvik vojska pro kohokoliv musí být řádně zaplacen. Celá oblast je pod drobnohledem politiků i vojevůdců a nikdo se v obavách před vyvoláním incidentu nesnaží přetáhnout místní na svou stranu. Kníže Tarian sice stále vnitřně sympatizuje s Východním královstvím, nemůže si ovšem dovolit dát to viditelně najevo.

Kníže Theorn se tedy usadil v Gver Graenu a nechal okolo postavit malé město. Všechny domy byly vybudovány z kamene, aby nešly v případě útoku podpálit a postaveny v několika soustředných kruzích, což znemožňuje rychlý a hromadný nájezd na pevnost. Vstup do Gver Graenu je možný pouze branou v západní části hradeb, které obíhají celé městečko a končí z obou stran v mohutných zdech tvrze. Východní část pevnosti chrání strmý sráz a dvě vysoké věže s několika střílnami. Samotná pevnost je velmi impozantní a její stavitel musel být mistrem svého oboru. Ve zdech a hradbách z vápence byste marně hledali mezeru mezi spárami, věže a střílny dokonale pokrývají celý prostor u tvrze a umožňují křížovou střelbu, která dokáže rozvrátit sešikovaný oddíl během jediné minuty. Brána může být zajištěna třemi závorami, které jsou natolik těžké, že se musí zasunovat složitým mechanickým systémem, a její křídla mají tloušťku přes čtyřicet centimetrů. Kromě dokonalého taktického a obranného provedení uchvacuje pevnost svou architektonickou krásou a smyslem pro detail. I ta nejposlednější střílna v západní věži je malým uměleckým dílem a přitom zůstává plně funkční.

Svůj věhlas si Gver Graen získal poměrně záhy, když první žáci zdejší válečnické akademie odešli do světa. V akademii učí opravdoví mistři šermu, boje a strategie a tudíž každý, kdo dokáže projít úspěšně výcvikem a všemi zkouškami, se stane elitním bojovníkem. Gvergraenští mistři pocházejí z různých koutů Tary a Lendoru a většinou mají za sebou pestrou životní dráhu dobrodruhů. Výuka boje v pevnosti Gver Graenu je pro mnohé z nich možností, jak si na stará kolena odpočinout a přitom docela nezahálet. Gvergraenská válečnická akademie je bezesporu nejlepší bojovou školou na území Dálav a snese srovnání i s nejlepšími školami Čtyř království. Každému absolventu akademie nakonec prozradí učitelé několik tajných šermířských a bojových fint, které smí použít jen ve velké nouzi, aby se neprozradili ostatním bojovníkům. Mnohé z těchto fint jsou opravdu smrtící a málokdo se jim dokáže účinně bránit. V Gver Graenu žije kolem stovky vojáků ve zbroji a přes tři sta z ostatních devíti set obyvatel městečka umí vládnou mečem na dobré a vyšší úrovni.

Šermířskými fintami se nejvíce proslavili plavenští námořníci a piráti. Jejich bohaté válečnické zkušenosti s barbary, skřety, vojáky Čtyř království, Nunmejci a dalšími národy a rasami Asterionu se postupem času přetavily v unikátní bojový styl. Plaveni se vyzbrojují především lehčími zbraně, jako je rapír, kord nebo šavle, a už od útlého mládí pod dohledem svých otců cvičí s ostatními chlapci z vesnice. Obzvlášť vynikající v plavenském šermířském stylu jsou lidé pocházející ze Zátoky nymf.

Gvergraenská válečnická akademie láká jak vládce Svobodných měst, tak guvernéra Východní dálavy. Jak se však zmocnit Gver Graenu a nepopudit svého souseda? Obě strany dlouho přemýšlely, až došly ke stejnému závěru – přimět obyvatelstvo, aby si samo vybralo zemi, k níž chtějí patřit. Proto je Gver Graen plný tajných agentů Východní dálavy a Albirea, maskovaných za kupce, učedníky, adepty akademie či dokonce za starousedlíky. V neveřejných setkáních přesvědčují vybrané občany Gver Graenu o výhodách ztráty neutrality, podplácejí vlivné úředníky blízké knížeti Tarianovi a mladým ambiciózním lidem mažou med kolem pusy a slibují vysoké postavení ve městě, jen co dojde k odtržení. Lidé v Gver Graenu jsou ovšem dost konzervativní a spokojení s dosavadní situací, a tak nemají oba tábory zatím příliš významnou podporu.

Situaci ve městě vyhrotila vlna násilí, kdy po setmění nebylo radno vycházet z domu a z některých krčem se staly téměř rváčské arény. A tato situace trvá až do dnešních dnů, neboť vždy, když městská stráž nastolí pořádek, vypuknou nové násilnosti jinde ve městě. Celou situaci mají na svědomí Kharovy Noční stíny, napadající obzvlášť příznivce Východní dálavy nebo Albirea, aby mezi nimi vyvolaly vážnější roztržku. Obě napadené strany skutečně věří, že řádění má na svědomí „ten druhý“, a násilí se dále vyostřuje.

C.5.5 Údolí snů

Nejzáhadnějším místem Elfích kopců obestřeným mnoha legendami, z nichž některé už jsou zapomenuty, se stal jejich střed. Zde, v Údolí snů u jezera Morril, stojí stará svatyně temných elfů, vystavěná přesně v místě, kde se temní elfové v době svého útěku z Bitvy pěti mečů ukryli před skřety. Hlavní a nejdůležitější část svatyně tvoří kamenná budova s kruhovým půdorysem, o poloměru přibližně pěti metrů, vytesaná z jediného kusu bílého mramoru, hojně protkaného červenými žilkami. Svatyně nemá pevné stěny, jejich podpůrnou funkci zastupuje řada pravidelně od sebe vzdálených sloupů, na kterých leží kuželovitý strop. Uprostřed podlahy spočívá v mělké prohlubni velká obsidiánová koule (o poloměru asi 80 cm), kterou lze mírným tlakem ruky otáčet. Pro výrobu koule byl záměrně vybrán obsidián, neboť jeho bílé a černé plošky nepravidelně se střídající v struktuře kamene vytvářejí fantastické obrazy provokující a podněcující lidskou (elfí, trpasličí atd.) představivost. Celá budova stojí na malé vyvýšenině, zvedající se z jinak plochého dna údolí. Vede k ní osm kamenných cest, vydlážděných kusy pečlivě obroušených žulových kamenů usazených ve ztvrdlé pískové hmotě. Poblíž jedné z nich, té, která vede severovýchodním směrem, je skupina šedých kamenných domků, kde přebývají strážci svatyně.

Strážců žije v údolí celkem osm a jsou to mnoha boji zocelení válečníci s obrovským množstvím zkušeností, kteří mají za úkol bránit svatyni proti nečistým silám. Výzbroj strážců je tvořena zbraněmi vyrobenými z garenu, a to především elfím trnem, rapírem velmi oblíbeným u lesních elfů, a dlouhým mečem zvaným derteonský mlat. Jejich výstroj se skládá z kroužkové zbroje z athorského stříbra, rukavic vyrobených z kůže baziliška a stříbrné čelenky s rubínem. V současné době jsou strážci svatyně tři ženy a pět mužů elfího národa, povolaní ke službě samotnou vládkyní lesních elfů z Červeného lesa, královnou Rungil. Posledním, devátým obyvatelem údolí je elf s nadpřirozenými schopnostmi, jasnovidec Maari. Za pomoci obsidiánové koule může Maari nahlédnout do mnoha částí Stínového a Vnějšího světa a zjistit tak informace, které nelze nalézt na žádném psaném záznamu či v mysli žijících tvorů. Toto umění dříve ovládali také theurgové z řad Arvedanů, ale ti k němu potřebovali různé magické pomůcky.

V starých arvedanských stavbách bylo objeveno mnoho zbraní a spousta z nich má pro lidi nezvyklý tvar. Snad nejpodivnější jsou perilonská ostří, objevená nedávno v kobkách pod Tarosem. Perilonské ostří má dlouhou jednosečnou čepel, opatřenou několika ostrými hroty po stranách. Rukojeť je v jedné třetině zbraně, čili špičky ostří ční na obě strany. S perilonským ostřím se bojuje jako s párovou zbraní, v každé ruce se drží jedno. Naučit se základům boje s touto zbraní vyžaduje ne hodiny, ale aldeny usilovného tréninku, které se však bohatě vyplatí, neboť perilonská ostří jsou vpravdě smrtící zbraně.

V okolí svatyně se nachází oblast s abnormálními magickými podmínkami. Když zde byla svatyně vytvořena, porušili kněží temných elfů rovnováhu magických energií, aby tím zesílili ochranný pás kolem údolí vytvořený elfími kouzelníky. V oblasti pásu a také uvnitř údolí nelze seslat žádné kouzlo ani použít kouzelný svitek či lektvar, všechna magenergie při takovém pokusu rychle vyprchá a rozptýlí se v okolním prostoru. Výjimkou je pouze samotná svatyně, kterou proudí velmi silný tok magické energie, pomáhající jasnovidci v jeho viděních. Ochranný pás má ještě další obrannou vlastnost, která prověřuje úmysly lidí putujících ke svatyni. Pokud nemá poutník u sebe speciální Maariho prsten, je uchopen magickým pásem a přenesen na jiná iluzorní místa, mnohdy velmi vzdálená jak v čase tak v prostoru. Pás vybírá místa podle stavu mysli poutníka a staví ho do situace, kdy musí učinit nějaké zásadní rozhodnutí. Na způsobu řešení této krizové situace závisí, zda bude vpuštěn ke svatyni nebo se objeví zpět u vnější strany ochranného pásu.

Lesní elfové často svatyni navštěvují a hovoří s Maarim. Tento muž je původem vznešený elf a ví mnohé o historii a smyslu světa. Mladí elfové pobytem a debatami s Maarim získávají část jeho moudrosti, vlastnosti, které si lesní elfové velmi cení. Vždyť právě moudrosti spolu s nezdolnou vůlí vděčí za to, že na Taře přežili až do dnešních dnů. Do svatyně přicházejí i starší elfové, rozjímají nad svým životem a radí se s Maarim o důležitých rozhodnutích. Někdy také přichází poselstvo od královny elfů Rungil nebo i královna osobně, když je třeba zjistit nějakou velmi důležitou skutečnost nebo rozřešit složitý a ve svých důsledcích dalekosáhlý problém. Lidem, kteří si získají Maariho důvěru, věnuje jasnovidec jeden ze svých prstenů. S ním lze do údolí volně přicházet, kouzlo ochranného pásu na jeho majitele neúčinkuje.

C.6 Divočina

Kraj severně od řeky Rubis, táhnoucí se až k hranici Červeného lesa má charakter divoké savany. Severní hranice této oblasti zvané Divočina tvoří poslední zbytek pralesa, který zůstal v Dálavách po masovém kácení Džungle padlých stromů v Severní Dálavě. Na západě dosahuje Divočina levého břehu Sloní řeky.

V časech slavného Rubiského knížectví patřila Divočina k územím pod správou Arvedanů. Celý kraj, kde nyní leží Severní dálava, byl zarostlý hustým pralesem, v němž žily četné divošské kmeny. Útoky divochů nepatřily mezi nebezpečné, ale byly stejně nepříjemné jako bodnutí obtížného hmyzu do citlivé kůže. Arvedané se rozhodli těmto útokům předejít a v krátké době vystavěli v Divočině linii malých opevněných měst. Města na hranicích nikdy neposkytují tolik pohodlí a možnosti zábavy jako města ve vnitrozemí, a proto posádky, tvořené převážně dobrovolníky samotářské povahy, čítaly jen několik desítek mužů ve zbrani. Na odražení občasných útoků domorodců, neznalých vojenské taktiky a bojujících pouze primitivními zbraněmi, to však stačilo. I zdejší hraniční pevnosti obsahovaly předměty, které dnes nazýváme arvedanské artefakty, i když v daleko menší míře než tomu bylo v městech ležících v srdci Rubiského knížectví. Většina artefaktů v opevněných městech zvyšovala jejich obranyschopnost nebo umožňovala komunikaci na dálku. S pádem Rubiského knížectví přišel i pád hraničních měst. Skřeti dobývali jedno po druhém a nakonec byly všechny pevnosti těmito nájezdníky vyrabovány. Arvedané pro tento případ vytvářeli ve svých stavbách tajné skrýše, kam ukrývali nejcennější z pokladů a magických předmětů. Mnoho z tajných skrýší skřeti neobjevili a tudíž v nich arvedanské poklady leží dodnes.

Traviny v Divočině dorůstají výšky až dva metry, jen v okolí různě hustých a rozsáhlých stromových porostů ustupují méně bujným a vzrůstem menším rostlinám. Nejhojnější strom, který lze v Divočině spatřit, nese domorodé jméno monari. Mimo monari zde roste také množství trnitých akácií, baobabů s mohutným kmenem a rozložitou korunou a různých druhů palem. Živočišný svět Divočiny se vyznačuje velkou pestrostí. V savanách a stromových porostech nalezneme mnohé obyvatele z Džungle padlých stromů, ale i z Červeného lesa. Ze šelem jsou to zejména lvi, leopardi a gepardi, obávaní lovci tohoto kraje. Nejčastější kořistí šelem bývají stáda antilop a gazel, vyskytujících se v Divočině v mnoha druzích. Mezi další obyvatele patří sloni, buvoli, nosorožci a zebry. V severní oblasti žijí v řekách spolu s velkým množstvím ryb také krokodýli. Přechodný domov tu má také několik druhů tažných ptáků, zejména čápi a vlaštovky.

Kůru monari, která je téměř ohnivzdorná a velmi tvrdá, využívají divoši k výrobě podlouhlých štítů kapkovitého tvaru. Opracování a vytvarování kůry je složitou a časově náročnou procedurou, budoucí štít se musí několikrát namáčet, vyhřívat v žlutém bahně a očarovat rituálem zvaným Dem gwara rere. Hotový štít má podivuhodné vlastnosti. Kromě ohně dokáže odolávat šípům z luků i kuší, vydrží bez újmy téměř všechny rány ručních zbraní a dokonce částečně chrání před sesílanými kouzly.

Kromě zvířat žije v Divočině i pár domorodých kmenů. Jejich vztah k lidem ze severu je různý, od přátelské zvědavosti až po vyložené nepřátelství, mnohdy závislý na předchozích zkušenostech. Pašeráci a královští lovci masakrují zvěř v Divočině po desítkách kusů a berou si přitom jen nejcennější části z jejich těl. Ve vysoké trávě pak zůstávají mrtvoly a hnijí v parném slunci. Potrava se divochům ztrácí před očima, vybíjena přivandrovalým bílým mužem. A tak občas některý z kmenů vytáhne na válečnou stezku a zaútočí na lidskou vesnici, a pak se ztratí v husté a vysoké trávě. Armáda pod vedením nějakého ambiciózního velitele na oplátku vypálí první domorodé sídliště, na které narazí, bez ohledu na rodovou příslušnost, a přilije tak další olej do ohně. Divočina se v těchto dobách stává hotovým peklem, kdy kromě divokých šelem číhají na lidi putující tímto krajem i divoši ozbrojení foukačkou s otrávenými šipkami či ostrým oštěpem. To, že i přes nehorázné chování přistěhovalců, se někteří divoši chovají přátelsky, je výsledkem soužití několika dobrodruhů s domorodci. Přínos nových věcí a poznatků do jejich jednoduchého života v nich vyvolal zvědavost a snahu žít s bílým mužem v míru.

V západní části Divočiny žijí tyto domorodé kmeny: atiukové, dalgeramani, jahamové, ogowarové a už téměř vyvraždění wahaové. Atiukové uzavřeli s ogowary smlouvu o bratrství a společně bojují proti bílému muži. Dalgeramani, jinak zvaní lovci hlav díky svému zvyku odnášet si tuto část těla jako trofej z bitev, jsou nejpočetnějším domorodým kmenem v Divočině a bojují proti každému, kdo vstoupí na jejich území. Jahamové se starají jen o svá skromná stáda dobytka a úrodu na nuzných polích, v případě ohrožení se však dokáží zuřivě bránit. Wahaů žije na Asterionu už jen hrstka, ne více jak dvacet lidí, a jsou nejvíce nakloněni přistěhovalcům a dobrodruhům. Za jejich genocidu mohou ogowarové a částečně dalgeramani, kteří bojovali s wahay o posvátná loviště ve středu Divočiny.

Východní část Divočiny je jen řídce obydlená a téměř nedotčená žádnou z vyšších kultur. Komunita osamělých loveckých rovin označovaná jako putiové nemá žádný stálý domov a nevlastní žádné území. Tito domorodci jsou prostí lidé svým životem, ale nesmírně bohatí svým duchovními prožitky. Putiové se chovají bezelstně a vždy nezištně nabídnou svou pomoc. Kromě nich žije v této končině ještě kmen lidožravých kamaenů, kteří jsou stejně primitivní jako jejich zvyky. Od kamaenů nelze čekat nic dobrého.

Celou Divočinu křižuje spousta zvěří vyšlapaných stezek, obvykle končících u malých jezírek nebo v některém ze stromových hájků. Mimo tyto stezky přírodního původu vedou oblastí pěšiny, které vyšlapali lesní elfové. Elfí pěšiny spojují Červený les s Elfími kopci, přičemž se vyhýbají nebezpečným a zrádným oblastem. Lidští lovci elfí stezky běžně využívají při putování krajem, ale pokud dojde k jejich záměně se stezkou zvířecí, bývají následky tohoto omylu dosti tragické.

Hraničáře z řad lesních elfů často doprovázejí na jejich cestách velké lasičky intawa. Tato zvířata se ve velkém počtu vyskytují v Červeném a Zlatém lese, snadno se dají ochočit a jsou poměrně učenlivá. V elfích vesnicích se prohání spousta jejich mláďat spolu s elfími dětmi, dospělé exempláře hlídají obydlí v korunách stromů nebo jsou velmi platnými pomocníky při lovu. Snad jedinou nepříjemnou vlastností je délka jejich života, která jen výjimečně přesáhne deset let, a jelikož jsou intawa velmi přítulní a příjemní společníci, jejich smrt se těžce snáší.

V současné době se spojilo několik kmenů (atiukové, ogowarové a dalgeramani) žijících v Divočině proti přistěhovalcům ze severu a společně začali přepadávat malé usedlosti, vesnice a osamělé poutníky. Aby měli také podporu duchů, poslali výpravu do Džungle padlých stromů, která s sebou přivedla mocného šamana z tamního lidu. Rituály, jež se poté začaly odehrávat, Divočina ještě nespatřila. Ovládání mrtvých i živých, dobrovolné sebevraždy, nelítostné vyvražďování zajatců a podobně, se stalo běžnou součástí života divochů. Výsledky těchto činů se brzy dostavily v podobě myšlenkových bytostí ze Stínového světa. Proto teď Divočinu sužují přízračná zvířata obřích rozměrů, obludní trollové a krvežíznivé kočkovité šelmy huamy, se světlezelenou srstí zářící ve tmě. Šaman dokáže myšlenkové bytosti odpudit od divošských vesnic a každý z válečníků, který se vydává na lov nebo další nájezd na lidskou osadu, musí na ochranu před nadpřirozenými bytostmi pozřít sousto masa, zvláštním způsobem upravené šamanem.

Největším postrachem Divočiny je bezesporu čtyřruký kyklop, obr měřící přes sedm metrů, s jediným okem uprostřed čela. Své doupě má v severovýchodní části kraje, v speciálně upravených ruinách arvedanské tvrze. Kyklop patří mezi myšlenkové bytosti. Zdejší exemplář je opravdu výstavní kousek, který dokáže mezi prsty rozdrtit sloní kel jako nic a ve sprintu předhonit i huamy. O kyklopovi se lidé dozvěděli jen prostřednictvím domorodců, protože zatím žádný dobrodruh setkání s ním nepřežil.

Proti přízrakům a huamám v Divočině bojuje lovec přízraků trpasličího původu Berin, známý svým obřím kladivem ze stříbra, vykovaným v Seliaku. Berin je drsný chlapík s plnovousem zdobeným sedmi copánky, který výborně ovládá taktiku přepadů a zákopového boje. Pracuje převážně sám a o ceně nesmlouvá, ale nikdo se mu při pohledu na jeho kladivo neodváží nabídnout malou částku. Někdy však zápolí s myšlenkovými bytostmi jen tak pro radost z vítězství a boje.

Do nitra Divočiny se vydal šířit hlavní myšlenky lidského náboženství kněz Cornelius (vyznává čistě náhodou stejného boha ze Sedmnáctky, jako někdo z družiny) a po prvních úspěšných krocích přestaly od něj přicházet zprávy. Patrně padl do rukou jednomu z krvežíznivých kmenů a je ve velkých nesnázích. Na dobrodruzích leží úkol najít Cornelia živého či mrtvého a případně pomstít jeho smrt.

Již jsme se zmínili, že v oblasti dnešní Divočiny kdysi stávaly hraniční tvrze, hlídající Rubiské knížectví před vpádem divochů z Džungle padlých stromů. Bohužel v době Velkého zemětřesení byla většina tvrzí zničena a pod zhroucenými zdmi zůstalo pohřbeno vše, co skřeti nestačili vyrabovat a odnést. Přesto některým dobrodruhům poklady ukryté v ruinách nedají spát a vydávají se do hustých porostů a vysokých trav Divočiny odhalit místa úkrytu arvedanských artefaktů. Pokud se někomu podařilo něco cenného nalézt, musel to udržet v tajnosti, protože veškeré zprávy o výpravách dobrodruhů do Divočiny vypráví pouze o přestálých nebezpečích, případně o nadějných objevech, které se nakonec ukázaly bezcenné.

C.7 Nový Amir

Na třech nízkých pahorcích, nedaleko toku řeky Rubis, stojí slavné a silné město Nový Amir. V nynější politické situaci, kdy Albireo patří ke Svobodným městům, je Nový Amir největším městem Východní dálavy a současně také sídlem guvernéra. Žije zde přes osm tisíc obyvatel a počet nových přistěhovalců zatím neklesá. Díky přítomnosti guvernéra se stal Nový Amir důležitým správním a politickým centrem, což se výrazně promítlo do životní úrovně zdejších obyvatel.

Své jméno získal Nový Amir po městě se starou a bohatou historií ležícím v severní části Východního království. Amir byl podle lidských legend sídelním městem Tří čarodějů, kteří zde vytvořili své slavné magické runy. Uskupení budov a jejich architektura otevírala brány do jiných světů (do mnoha oblastí Stínového a Vnějšího světa), z nichž čarodějové přinesli své runy, rudu na výrobu eldebranských holí moci a mnoho dalších divů. Za války se skřety byl Amir poničen a po odchodu Tří čarodějů uzavřeny všechny cesty do jiných světů mocným kouzlem. Plány staveb v Amiru však zůstaly zachovány v Tormenově knihovně v hlavním městě Almendoru, starobylém Rangaroke. Při pátrání po zmínkách o Arvedanech se tyto plány našly a čarodějové a theurgové z Východního království se rozhodli postavit nový Amir. Všechny stavby a budovy v Novém Amiru mají svá pevná místa a z jejich polohy lze vyčíst mnoho důležitých údajů. Na dodržování plánů při výstavbě města dohlíží několik čarodějů, theurgů a kněží, pečlivě kontrolujících veškeré práce. I samotné místo, kde nyní Nový Amir stojí, bylo vybráno za pomoci čarodějů a důmyslných pátracích a jasnovidných kouzel a jeho sílu ještě umocňuje to, že se nachází přímo na jižním obratníku.

Plány na stavbu Nového Amiru jsou sice hezké z hlediska možností cest do Stínového a Vnějšího světa, ale zcela nevyhovují po vojenské a sociální stránce. Lidé žijící v jeho zdech delší dobu trpí klaustrofobií, ponorkovou nemocí a často páchají sebevraždy. Guvernér tedy pověřil jednoho ze svých lidí, aby tuto situaci nějak zlepšil a ten se k problému postavil po svém. Začal přesvědčovat čaroděje, aby udělali pár nezbytných úprav, a na ty, kteří odmítli spolupracovat, si najímá drsné chlapíky. Ti už přivedou jejich horké hlavy k rozumu.

V Novém Amiru byla vždy silná posádka, a tak útoky domorodců z Divočiny nemohly ohrozit jeho existenci. Historie města se poklidně odvíjela sedmdesát tři let, než obyvatele vyburcovala událost, jež rozproudila zdejší život. V Albireu svrhla palácová stráž v čele s rytířem Firunem guvernéra Denfela. Guvernér byl uvězněn, ale podařilo se mu z žaláře uprchnout tajným východem a později v převleku za potulného mnicha proklouzl městskými branami. Za cíl svého útěku si vybral právě Nový Amir. Zřídil zde prozatímní velitelství a obsadil pár budov v centru města, v nichž začal spřádat plány, jak získat své ztracené postavení zpět. Rozeslal posly ke všem správcům loajálních měst se zprávou, aby mu poskytli takové množství mužů ve zbrani, kolik jsou schopni postrádat. U hradeb Nového Amiru se rychle shromáždila armáda, která měla pokořit rebely z Albirea. Guvernér se musel postarat o všechny své zbrojnoše, a proto zvedl výši dodávek potravin a surovin, které odvádí každá vesnice a město Východní dálavy. Zejména lidé žijící v Elfích kopcích začali reptat proti tomuto nařízení, což vedlo k nepokojům a k postupnému odtržení celé jižní části této oblasti od Východní dálavy. Guvernér se rozhodl se svými vojáky zaútočit přímo na Albireo, čímž, jak doufal, zabrání dalším vzpourám. Obléhání trvalo přes čtyřicet dnů a bylo prolomeno až díky plánu Janoše Brukky, který využil v boji výbušnin a petard z alchymistických dílen a také řady iluzorních kouzel. Dezorientovaná Denfelova armáda se stala snadnou kořistí obránců Albirea. Po méně jak dvou hodinách nerovného boje složili královští vojáci zbraně a byli zajati.

Politika Východního království se po Bitvě úskoků, jak se Brukkově úspěšnému manévru nyní říká, začala pozvolna měnit z nekompromisního prosazování svých zájmů silou v diplomatické vyjednávání. Král Rioden II. je moudrý muž a ví, že v případě stálých nepokojů a potyček mezi vesnicemi a městy ve Východní dálavě, by toto území rychle padlo do rukou skřetům. Proto se rozhodl svěřit správu nad zbytkem Východní dálavy jednomu ze svých nejzkušenějších rádců, baronu Engoltymu. Ten se ještě nějakou dobu pokoušel řešit věc vojenskými prostředky, ale nakonec přešel k jednacímu stolu. Jedním z prvních kroků, které guvernér Engolty podnikl, bylo podepsání smlouvy o vytýčení hranic mezi Svobodnými městy a Východní dálavou a smlouva o vzájemné spolupráci, mimo jiné obsahující seznam zakázaných surovin a řemeslných produktů, jež se nesmějí převážet přes hranice. Tato smlouva neznamená, že by Východní království nechtělo dostat odtržená města zpět, ale spíše potvrzuje změnu celkové strategie. Baron Engolty se snaží získat politický vliv v důležitých organizacích působících ve Svobodných městech, aby mohl kontrolovat dění v odtrženém území. Svou moc v organizacích a spolcích prosazuje skrze vysoce postavené členy, které přesvědčil o nesporných výhodách spolupráce s ním. Mezi oblíbené „přesvědčovací“ metody nového guvernéra patří zejména úplatky a sliby, nezdráhá se však sáhnout ani k vyhrožování, vydírání a dalším „tvrdším“ metodám.

Stavba Nového Amiru přes všechna ochranná opatření a snahu o důsledné dodržování plánů původního Amiru způsobila nestabilitu v okolí města, která se čas od času promění v bránu do Stínového světa. V okolí se objevují příšery a bestie roztodivných tvarů a druhů, z nichž některé jsou lidem přátelsky nakloněny a jiné nikoliv. Armádu už unavuje se honit za osamocenými trolly, kyklopy a fénixy, a tak na scénu přicházejí dobrodruhové.

První věc, která upoutá vaši pozornost při pohledu na Nový Amir, je mohutná citadela, stojící uprostřed města. Vzhledem připomíná kužel s useknutou špicí, lemovaný sedmi ochozy. Poslední ochoz, postavený až u samého vrcholu citadely, shlíží na okolní stavby z výše stopětadvaceti metrů. Kamenné kvádry, z nichž je citadela postavena, doléhají těsně k sobě tak, že není vidět žádná spára. Pozorovatel pak získává pocit, jakoby celá stavba byla vybudována z jednoho kusu kamene. Od citadely se rozbíhá směrem k městským hradbám dvanáct ulic, z nichž dvě jsou širší než ostatní. Ty vedou k dalším pozoruhodným stavbám Nového Amiru, k chrámům Auriona a Sirril. Aurionův chrám stojí v severní části města a od základů až po velkou kopuli je vybudován z bílého mramoru. Okna v chrámu vyplňují křišťálové tabulky a povrch kopule je protkán zlatými žilkami, vytvářející náboženské symboly a ornamenty. Za jasných dnů celý chrám září a odráží paprsky slunce do širokého okolí. Naproti tomu chrám bohyně Sirril vyzařuje do okolí jen chlad a slabé, studené světlo podobné záři Modrého měsíce. Stěny chrámu jsou tmavé šedé až zcela černé, jen v některých místech ustupující tmavě modré barvě lazuritových kamenů. Okna chrámu zůstala nevyplněna, pouze po jejich obvodu se plazí tenké stužky stříbrných prutů. Sirrilin chrám leží v jižní části města. I ostatní bohové mají v Novém Amiru své chrámy a svatyně, ale ne již tak honosné a majestátné, jako chrámy zasvěcené Sirril a Aurionovi.

Chrámy Sedmnácti bohů v městech Čtyř království a jednotlivých dálav jsou velmi dobře střeženy, ačkoliv by se zdálo, že je tomu naopak. Při dostavbě svatostánku kněží provedou obřad vysvěcení, při němž bůh přijímá tuto stavbu za svou a obestře ji ochrannými kouzly. Proto zdánlivě prázdná nezamřížovaná okna obsahují uspávací nebo paralyzující kouzla, vnitřní část chrámu se vyplní polem způsobujícím dezorientaci, dočasnou slepotu nebo uměle vyvolaný strach, jakmile jej opustí poslední kněz, a v některých chodbách se v nočních hodinách objevují neviditelné teleporty na krátké vzdálenosti. Půda chrámu nepatří žádné zemi ani království a každý štvanec, který uprchne dovnitř, zde může nalézt azyl před světskou mocí.

V současné době se v Novém Amiru pracuje na stavbě hradeb, poslední části, která musí být dokončena, aby vzhled města odpovídal plánům starého Amiru. Tržiště, kovárny, tkalcovny, obchody a krámky s všemožným zbožím už stojí na svém určeném místě, stejně jako svatyně, malá vojenská akademie a rozsáhlá knihovna. Práce postupovaly rychlým tempem a vše nasvědčovalo tomu, že výstavba bude za deset měsíců ukončena. Došlo však k těžko uvěřitelné a trestuhodné události. Někdo ukradl plány, podle nichž probíhala výstavba města, které však z důvodu bezpečnosti existovaly pouze v jediném exempláři. Nejenom, že bez nich je dokončení stavby téměř nemožné, ale zloděj by mohl podle nich postavit svůj Amir a získat tak přístup do jiných dimenzí. Po zloději se začalo okamžitě pátrat, byly vyslány ozbrojené skupiny vojáků, malé družinky dobrodruhů i jednotliví špehové. Čarodějové vyslali pátrací kouzla všech druhů, theurgové navázali spojení se Stínovým světem, mágové nahlíželi do myslí podezřelých – a vše bezvýsledně. Z činu jsou obviňováni především Kharovi a Zylovi špióni, ale také Orlí poutníci. Čarodějové a theurgové z citadely pokračují neustále v pátrání, prověřují všechny možnosti a hledají nové stopy. Nakonec byli vysláni poslové i do Sartharonské věštírny na Lendor, ale jejich mise bude trvat několik měsíců a nemusí skončit úspěchem.

Zloděj, který ukradl plány Amiru, neslouží ani jedné ze podezřívaných skupin. Tento čin nebyl motivován politicky, ale snažil se zabránit možnému uvolnění zla stokrát strašnějšího a tisíckrát ničivějšího než je Khar Démon. Úspěšné dokončení stavby Nového Amiru by otevřelo brány nejen do astrálních sfér běžně používaných theurgy, ale také do oblastí v níž se tvoří úděsné myšlenkové bytosti, tedy do zapadlých koutů Stínového světa. Síla některých myšlenkových bytostí je natolik velká, že ochranná kouzla uzavírající astrální brány by jim nemohla zabránit ve vstupu na Asterion. Při průchodu mocné myšlenkové bytosti se uvolní ničivá energie v nepředstavitelném množství, schopná obrátit v prach Nový Amir a s ním oblast v okruhu dvaceti kilometrů. Ochránce Nového Amiru, muž, jenž nechal ukradnout plány města, je Riam, bílý drakočlověk. Riam žije v Albireu a byl jediný z drakolidí, který si při transformaci zachoval svou původní povahu. Proto není zlý a po návratů lidí na Taru se okamžitě přidal na jejich stranu. Tajemství o možnosti přeměny svého lidského těla v dračí nikomu z lidí neprozradil, přesto je již několik důvtipných a pozorných lidí na stopě jeho skutečného původu. Riam vstoupil před sedmi lety mezi Orlí poutníky, ale akci s krádeží plánů starého Amiru vykonal na vlastní pěst.

Šperky, drahokamy, magické artefakty a cenné listiny je dobré chránit před nenechavými prsty zlodějů. Mezi nejjednodušší způsoby ochrany, kromě mechanické pasti, kouzla či lidské stráže, patří bytelný a komplikovaný zámek, který lze odemknout jen k němu příslušným, stejně bytelným a komplikovaným klíčem. Zámečnické umění na Asterionu se teprve rozvíjí, a proto mnoho výrobků nemá příliš mnoho šancí obstát před sadou paklíčů zkušeného zloděje. Jsou však výjimky, jako například zámky z dílny mistra Maxora (mimo jiné i známého čaroděje a autora zaklínadel Věžcového cyklu), které si už mezi zloději získaly patřičný respekt a jsou pravou zkouškou jejich zručnosti. Rčení „rozlomil jsem Maxorův zámek“ se mezi lidmi použivá pro dosáhnutí těžkého a dávno vytyčeného cíle.

Už nyní lze využít citadely a dalších staveb k astronomickým pozorováním, přesnému určování času a složitým výpočtům, které napomáhají při tvorbě nových kouzel, analýze arvedanských artefaktů a magických předmětů neznámého původu a určení. Čtvrté, páté a šesté patro citadely obývají čarodějové a theurgové, lidmi nazývaní Strážci citadely, jimž se dostalo výsady pracovat na výstavbě Nového Amiru a provádět zde výzkumy. Při odchodu některého ze Strážců citadely z Nového Amiru se mezi adepty svádí tvrdý konkurenční boj o uvolněné místo. Být Strážcem citadely je velká čest a lidé z Nového Amiru chovají tyto čaroděje, mágy a theurgy ve velké úctě. V jejich čele stojí Ochránce citadely, jehož titul ho staví po bok guvernéra Východní dálavy, jako jeho nejbližšího poradce. Hlavním úkolem Strážců citadely je otevřít bezpečné brány do astrálních sfér, popřípadě světů ležících za nimi (existují-li nějaké). Tento cíl se jim už podařilo částečně splnit, neboť brána do první z astrálních úrovní už funguje. K otevření dalších bran je nutné dokončit výstavbu hradeb. Kromě tohoto hlavního poslání plní Strážci citadely mnoho dalších drobnějších úkolů, které jim zadá guvernér nebo Ochránce citadely a věnují se výzkumu magických předmětů. Pro svou práci mají v nejvyšším patře citadely uloženy všechny potřebné a důležité přístroje.

Nedávno zemřel jeden ze Strážců citadely a mezi adepty se začal vybírat ten, kdo jej nahradí. O toto prestižní a výnosné místo se uchází také jeden z čarodějů, který nehodlá ponechat nic náhodě. Proto se rozhodl najmout skupinku dobrodruhů, aby zastrašila a donutila k odstoupení z kandidatury jeho největší soupeře. V případě nouze mohou dobrodruhové přistoupit i k úplnému a konečnému odstranění nežádoucího subjektu z cesty.

V prvních třech patrech sídlí guvernér a celý úřednický aparát. Původně zde pracoval starosta Nového Amiru se svými pobočníky, ale po převratu v Albireu museli tato místa uvolnit. Zprvu vypadala situace tak, že se starosta brzy přestěhuje zpět do prostor citadely. Po podepsání diplomatické smlouvy se Svobodnými městy však bylo rozhodnuto, že sídlo guvernéra zůstane pro další časy v novoamirské citadele. Současný správce kníže Bočmar proto nadále bydlí v prostorném domě u citadely a stará se především o obchodní záležitosti Nového Amiru, neboť politické a vojenské problémy řeší guvernér a jeho poradci. Bočmar byl jedním ze zakládajících členů Amirského tetragonu a stále patří k nejsilnějším osobnostem v tomto spolku.

Guvernér, jakožto nejvýše postavený muž Východní dálavy a zástupce krále, má spoustu pravomocí a také povinností. Nejdůležitější povinností guvernéra je vybírat daně a zajistit, aby bezpečně dorazily do královské pokladnice v Almendoru. Výběr daní v jednotlivých městech provádějí starostové, jmenovaní guvernérem. Jedná se většinou o méně významné šlechtice z Východního království, kteří za správu města a výběr daní získávají odměnu v podobě dvanácti procent zlaťáků z vybrané částky. Daně se shromažďují v podzemních částech citadely v Novém Amiru a jednou za půl roku se odvážejí flotilou pěti lodí na sever, do Východního království. Starostové se poměrně často mění, guvernér je odvolává ještě v době, kdy jsou zcela loajální králi, dřív než by mohlo být na něco takového příliš pozdě. Setrvání v postu starosty déle než deset let je ve Východní dálavě spíše výjimkou.

Další povinností guvernéra je udržovat bojeschopnou armádu o síle nejméně osmnácti set mužů a v případě ohrožení jí velet. V čele armády tedy stojí guvernér, který má k dispozici čtyři válečné poradce. Šestisethlavým oddílům zvaným „dragy“ velí generál. Každá draga se skládá z deseti „vesenů“, poslouchající rozkazy kapitánů. Vesen se dělí na dvanáct oddílů, jež udržují v bojové pohotovosti seržanti. Tento systém kopíruje uspořádání armády ve Východním království. Guvernér má dále pravomoc udělovat privilegia k provozování určitých činností, jako je těžba soli, lámání kamení, vaření piva, tkaní látek a podobně. Udělené privilegium zaručuje danému řemeslníkovi či organizaci monopol v této oblasti v okruhu pěti kilometrů a ochranu ze strany guvernéra a jeho úředníků. Ochranu zajišťuje guvernér zákony a úředními výnosy, nad jejichž dodržováním dohlíží městská posádka. V případě přestupku rozhoduje o vině či nevině starosta města či správce oblasti s tím, že guvernér má právo jeho rozsudek odvolat nebo změnit.

C.8 Pomezí

Na hranicích mezi Východní a Severní dálavou leží v divokém a nebezpečném kraji město Pomezí. Přestože se lidé ze Čtyř království usadili na místě, kde dnes stojí Pomezí, už téměř před pětatřiceti lety, je tato oblast jen velmi málo prozkoumána. Královští vojáci se od velkého útoku divochů z Divočiny drží raději na dohled městským hradbám a dobrodruzi, kteří vědí, co se skrývá dál od města, své vědomosti přísně střeží.

Pomezí je už od svého vzniku příčinou sporů mezi Východní a Severní dálavou. Osadníci ze Severního království založili v těchto místech malou vesničku, kterou však nedlouho poté napadli a vyplenili divoši. Když sem dorazila výprava z Východního království, našla jen pobořené dřevěné chýše a spoustu mrtvých. Pohřbili a uctili památku zemřelých a začali s výstavbou vlastního sídliště. Také oni byli napadeni divochy, ale podařilo se jim útok odvrátit. Pomezí začalo pomalu získávat svůj nynější vzhled. Pak si úředníci v Gerianu, hlavním městě Severní dálavy, asi před dvaceti lety vzpomněli na výpravu osadníků do těchto končin a začali se zajímat o jejich osud (aby od nich mohli začít vymáhat daně). Našli však pouze vzkvétající Pomezí a hřbitov svých poddaných. Když viděli, že od mrtvých daně těžko získají, obvinili osadníky z Východního království z krádeže a nezákonného zabrání majetku Severní dálavy. Tak začal dlouhý a vleklý spor o vlastnictví Pomezí, který dodnes není vyřešen a který poněkud narušuje proklamovaný společný postup Storabska a Almendoru na Taře.

Východní dálava se nehodlala svého města vzdát a ani zaplatit přemrštěné odstupné gerianským úředníkům. Tento spor byl v obou královstvích na Lendoru považován za okrajovou záležitost, kterou se nikdo z kruhů blízkých panovníkům nehodlal zabývat. Ovšem snaživí úředníci a horká bojechtivá krev obyvatel Severní dálavy volali po důsledném a pokud možno tvrdém řešení. Gerian tedy sáhl k vojenským prostředkům a pokusil se získat Pomezí silou. Cestou byl však oddíl seveřanů napaden všudypřítomnými divochy a bojem s nimi se značně oslabil. Když dorazil zbytek vojenské družiny k Pomezí, neměl už na další boj ani pomyšlení a mnoho vojáků dezertovalo a zůstalo raději ve městě, než aby se trmáceli džunglí zpět do Durmegu nebo Gerianu. Východní dálava posílila vojenskou posádku v Pomezí a guvernér nechal stavět strážní věž, která by hlídala široké okolí. Když neuspěl přímý útok, uchýlila se Severní dálava k sabotážím a podplácení městských úředníků. V nocích byly zapalovány sýpky plné obilí, někdo nařezal dřevěné lešení u strážní věže, a to se zřítilo i se stavitelem, který kontroloval průběh prací. Plodiny na polích napadl agresivní druh hmyzu a zničil celoroční úrodu. Podobné „nehody“ byly v této době na denním pořádku. Mezi zdejšími lidmi se však vypráví, že v sabotážích neměli prsty jen seveřané z Durmegu a Gerianu, ale také vévoda Denfel. Ten údajně vyvolal uměle zdejší krizi několika tučnými úplatky a sliby, aby ji pak mohl slavně zažehnat a stát se tak guvernérem. A na těchto řečech je patrně víc pravdy než by se mohlo na první pohled zdát, protože se díky rychlému a důraznému zásahu almendorské tajné služby (vedené v té době Denfelem) podařilo vypátrat zrádce a kolaboranty, kteří byli rychle a bez velkých soudů popraveni nebo vyhnáni do nehostinné džungle. Dva měsíce po tomto zákroku byl Denfel v Albireu slavnostně jmenován do úřadu guvernéra Východní Dálavy. Po těchto událostech se na zdejší hranici situace značně zklidnila a už přes dvanáct let nedošlo v Pomezí k vážnějšímu incidentu.

Při cestě džunglí v okolí Pomezí narazí družina na pohublého špinavého člověka, víc divocha než civilizovanou bytost. Ukáže se, že se jedná o jednoho ze svědků Denfelova spekulantství, který toho mimo jiné hodně ví o tajné službě Almendoru. Když mu postavy vysvětlí současnou situaci (ten nešťastník netuší, že vznikla Svobodná města), požádá je o bezpečný transport do Albirea. Že po cestě nastanou neočekávané komplikace, snad už ani nemusíme dodávat.

Pomezí leží blízko soutoku Dravého potoka a Sloní řeky. V obou zmíněných tocích žijí velmi žravé ryby zvané gorhas, schopné ohlodat na kost cokoliv, co jim k tomu poskytne příležitost. Jelikož v okolí není žádný kamenolom a roste zde spousta stromů, převážná většina staveb v Pomezí je vybudována ze dřeva. Výjimku tvoří jen strážní věž a kamenná studna, stojící blízko jižní palisády. Ochranu města zajišťuje kromě vysoké dřevěné hradby i pět metrů široký vodní příkop, plný masožravých gorhas. Ulice v Pomezí se musí často čistit, neboť rychle zarůstají hned několika druhy tropických rostlin a travin. Podobně se musí udržovat i dřevěné domy, na které neustále útočí svými úpony popínavé rostliny a hmyz živící se dřevem. Celkově je Pomezí velmi kompaktní město, beze zbytku využívající každé volné prostranství, v němž bychom těžko hledali oddělené městské čtvrti.

Město je do značné míry soběstačné, potraviny a předměty denní potřeby si dokáže obstarat samo. Suroviny, které se nedají v okolí města získat, se dovážejí většinou po Sloní řece a skladují v zásobárnách. Řemeslníci si ve skladech koupí potřebné suroviny a zásoby se průběžně doplňují. Cestování do Pomezí je samo o sobě dosti komplikovanou záležitostí. Z Větývky vedou dvě cesty, z nichž ani jedna není úplně bez rizika. Delší, ale bezpečnější je doprava lodí po Dravé řece. Divoši žijící v okolí chodí k řece jen zřídka, přesto se občas stane, že ostřelují pasažéry a posádky na lodích ze svých foukaček nebo krátkých luků. Proto na Dravé řece občas patroluje hlídková loď královských lučištníků, kteří udržují divochy v uctivé vzdálenosti. Druhá cesta vede přímo do Pomezí, skrz Divočinu, a je o poznání nebezpečnější. Neexistuje zde žádná stálá stezka a udržet správný směr vyžaduje dobře cvičený orientační smysl nebo dlouholeté zkušenosti s místní krajinou. Po cestě číhá řada šelem a jedovatých hadů, a také domorodci nemají vetřelce příliš v lásce. Tuto cestu volí většinou jen blázni, zoufalci nebo hazardéři.

Hlavním zdrojem příjmů v Pomezí je lov kožešin a slonoviny. Kromě královských lovců, cvičených ve střelbě z luku, stopování, přežití v extrémních podmínkách a znalosti zvěře a rostlin, vycházejí na lov také skupinky dobrodruhů a nezkušených mladíků, kteří hledají vzrušení a chtějí zbohatnout. Téměř každý alden donesou královští lovci zprávu o smutném konci některého z těchto dobrodruhů, jehož roztrhané tělo vláčely divoké šelmy. O některých z nich lidé vícekrát neslyší a jejich těla se nikdy nenajdou. Byl to právě lov, který před sedmi lety vyprovokoval domorodé kmeny k velkému útoku, při němž padlo přes pět set obyvatel Pomezí. Domorodcům se podařilo na jednom místě prolomit hradby pomocí mocného kouzla jejich šamana a v ulicích zabíjeli bezbranné měšťany. Jen včasný návrat silného oddílu královských lovců, kteří byli v době útoku mimo město, pomohl zahnat divochy zpět do Divočiny.

Z Divočiny se ovšem někdy vracejí i takoví, co měli při své honbě za poklady a bohatstvím štěstí. V putykách v Pomezí se vypráví dnes již legendární příběh o Jardenovi a Ztraceném městě. Jarden byl obyčejný dobrodruh, jakých je v Pomezí spousta. Občas se vydal na lov do Divočiny nebo na severozápad do Džungle padlých stromů a prodával kůže ulovených zvířat.

Jednoho dne vyrazil mimo své obvyklé trasy, do husté džungle východně od Pomezí. Zelený příkrov korun stromů téměř nedovoloval slunečním paprskům proniknout do spodních vrstev porostu, a proto orientace v této krajině byla značně obtížná, a tak se stalo, že Jarden v členitém terénu zabloudil. Šel dlouhou dobu, než se stromy začaly trochu rozestupovat, aby uvolnily své místo savanám. Ale Jarden nedošel na kraj džungle, nýbrž objevil velkou mýtinu, uprostřed níž stálo ohromné kamenné město. Mohutné pyramidy a štíhlé věže se vypínaly vysoko k obloze, a téměř dosahovaly výšky nejvzrostlejších stromů. Dlážděné cesty se rozbíhaly do všech stran, k podivným budovám a velkolepým chrámům. Všude stály vysoké sloupy a sochy hrubých tvarů, nahánějící přes svou nejasnost děsivý strach. Na všem leželo mnoho století neporušené dusivé ticho a ani jinak všudypřítomní tropičtí ptáci zde nebyli slyšet. Jarden v úžasu hleděl na neuvěřitelnou scénu před svýma očima. Pak se v něm probudila praktičtější část jeho osobnosti a on začal město zkoumat.

Strávil ve Ztraceném městě tři dny a našel poklady nedozírné hodnoty. Pouze zlomek z nich si vzal s sebou na cestu zpět do Pomezí. Přesto i tato trocha stačila k tomu, aby se stal boháčem. Den poté, co se vrátil zpět, se nad krajinou stáhla bouřková mračna a pršelo nepřetržitě pět dnů. Tvář džungle se změnila k nepoznání, většina stezek zarostla. Mnohokrát se znovu Jarden pokoušel najít cestu do Ztraceného města a s ním i spousta dalších, ale pokaždé se vrátil s prázdnou, k smrti unaven náročnou cestou. Naposledy vyšel do džungle před třemi lety a už se nikdy nevrátil. Kdo ví, třeba našel své Ztracené město, a teď si užívá svých zlaťáků někde v zapadlém koutu jednoho ze Čtyř království.

Funkci starosty vykonává v Pomezí baron Gradan, postarší muž, který se nechce na stará kolena vzdát šlechtického života, ale ještě si nechal otevřená dvířka pro nějaké to dobrodružství. Svým srdcem je zcela oddán králi a guvernérovi, a tak se svědomitě stará o daně, obchod, vojenskou posádku a další důležité věci. Protože však má za sebou už kus života, ví, že hlavní je spokojenost obyčejných lidí. Svou politiku zaměřil tedy tímto směrem, a proto je v Pomezí velmi oblíben.

C.9 Okolí Nového Amiru

Přestože tato oblast patří k nejdéle obývaným územím v koloniích Čtyř království, není okolí Nového Amiru místem dokonale prozkoumaným a bezpečným. Lidé zde žijí převážně ve větších vesnicích a městečkách, malé usedlosti jsou výjimkou. Území do vzdálenosti několika kilometrů od těchto sídlišť zdejší lidé dobře znají. Co však leží dál, se ví jen málo. Tajemství ukrytá za hranicemi bývají častým tématem v místních putykách, a proto se s dychtivostí čeká na každou novinku, kterou přinesou odvážní poutníci a dobrodruzi.

C.9.1 Skalisko

Na pravém břehu řeky Rubis, v místě, kde hladinu rozděluje na dvě části obrovský kámen, stojí městečko Skalisko. Panuje zde čilý obchodní ruch, neboť právě sem vozí temní elfové z Červeného lesa léčivé byliny, šperky, talismany, luky, výborné šípy a spoustu dalších zajímavých obchodních artiklů. Na člunech mwuta připlouvají z Červeného lesa i trpasličí obchodníci z Bergondu a Seliaku či horští skřítkové se svými nádhernými drahokamy.

Lesní elfové se obvykle plaví po Rubis na člunech mwuta (jednotné číslo mwuto), vydlabaných z jediného kmene stromu s velmi malým ponorem. Výroba těchto lodí má mezi lesními elfy dlouholetou tradici a mnoho elfích dětí touží po tom stát se mistrem v bratrstvu Ngoma hone, které mwuta dodává královské rodině. V severní části Červeného lesa, kde malé řeky propojují stovky mělkých jezer, se mwuto s výhodou využívá, jelikož se snadno ovládá a je poměrně rychlý.

Skalisko bylo původně zlatokopeckým městem. Před sedmdesáti třemi lety našel dobrodruh Samukan v písečných nánosech na břehu Rubis velké množství zlatých zrn. Až narýžoval tolik zlata, kolik jen mohl unést, vypravil se podél břehu řeky do Nového Amiru, kde se zpráva o novém nalezišti ihned rozkřikla. Mnoho lidí prodalo svůj majetek, nakoupilo nářadí a vydalo se za svým zlatým snem. Brzy na místě dnešního Skaliska vyrostla malá vesnice. Král Almendoru sem vyslal své úředníky a výběrčí daní, aby také nepřišel zkrátka. Jak se však záhy ukázalo, naleziště bylo poměrně chudé a rychle se vytěžilo. Zklamaní lidé začali opouštět vesnici a ta začala chátrat a pomalu se měnit v mrtvé místo. Když už ve Skalisku zůstalo jen něco přes sto zoufalců, kteří stále odmítali uvěřit své smůle, přišel do vesnice obchodník Olibuk s královským glejtem, množstvím nápadů a nezdolným elánem. Přesvědčil zbylé zlatokopy, aby ve Skalisku zůstali a pomohli mu vybudovat malý přístav, který jednou bude částí významné obchodní cesty. Po několika letech se Olibukova vize začala naplňovat. Ze Skaliska se stalo městečko, přístav na Rubis začal přijímat první lodě a kupci uvítali tuto zastávku na cestách ze srdce Východní dálavy do Červeného lesa a dál do Khelegových hor a Skřítčích vrchů. Skalisko nyní funguje jako jakési středisko obchodu, z nějž vedou kupecké stezky snad do všech stran a kde jednotliví obchodníci nakupují zboží z jiných krajů, aby je pak zavezli zpět do svého domova a se ziskem prodali.

Dnes se tisícihlavé Skalisko živí zejména překládáním zboží, jelikož velké říční lodě nemohou plout dál proti proudu Rubis. V městečku funguje několik loďařských společností, které pronajímají nebo prodávají čluny a mwuta. V místních docích lze opravit poškozené lodě. Pro kupce jsou připraveny ve Skalisku různé podniky, v nichž se dá zajímavým způsobem trávit čas, od obyčejných hospod, přes hostince s kuchyní plnou specialit či herny, v nichž lze za tři hodiny prohrát celé jmění, až po městské lázně, ve kterých se postarají o veškeré potřeby těla. Důležitou součástí Skaliska je i rozlehlé tržiště, jež se rozmanitostí i množstvím zboží může rovnat albirejskému a korskému tržišti. Lidé v městečku jsou příjemní a snaží se získat vaši přízeň, alespoň do doby, než zjistí, že nemáte ani vindru. Pak se ukáže jejich horší tvář a jediné, co vám poskytnou bude příval nadávek a vědro splašků na hlavě.

Podle královského výnosu se Olibukův rod zařadil mezi rody šlechtické, přičemž jeho lénem je Skalisko a přilehlá půda se všemi právy a povinnostmi, které přináleží vazalům panovníka. A Olibuk si dává velmi pozor, aby všechny podmínky dodržel, neboť Skalisko je pro něj jako pro starostu hotový zlatý důl. V jeho žilách musí kolovat arvedanská krev, protože před dvěma lety oslavil stovku a nezdá se, že by se chystal na odpočinek. Patří mezi přívržence almendorské nadvlády nad Východní dálavou. Má totiž mezi  královskými úředníky tolik přátel a známých, že mu nečiní velké problémy získávat pro Skalisko všemožné výhody. Na oplátku za tuto ochranu nestrpí od měšťanů žádný odpor proti své osobě. Ze všech podniků ve městě má určitá procenta a mezi lidmi se šeptá o hromadě zlata ukryté ve sklepení jeho domu. Však si také Olibuk nechává svůj majetek pečlivě střežit šesti žoldáky – po zuby ozbrojenými hrdlořezy.

Dnes ve Skalisku panuje zajímavá situace. Obchodník jménem Dřeskan, který pečlivě ukrývá svou identitu a žije v opuštěné jeskyni v Elfích kopcích, začal šířit poplašnou zprávu, že se nedaleko Skaliska opět našlo zlato. A aby vypadala zpráva věrohodně, krade za pomoci dvou skřítků zlato z Olibukova sklepa a po malých částech je rozhazuje na břehu řeky. Když člověk vidí zlato, věří snadno všemu, a tak už někteří začínají opouštět městečko a znovu se rýžuje na břehu Rubis. Cílem Dřeskanova počínání je zničit Olibuka a celý jeho rod, jako pomstu za vraždu svého otce, na které se Olibuk jako mladík podílel. Navíc se snaží Dřeskan věci navléknout tak, aby po zruinování Olibuka sám stanul v čele Skaliska.

C.9.2 Větývka

V západním výběžku Divočiny, kraji nejvíce kultivovaném lidmi, leží městečko Větývka. V okolních sadech se pěstují pomeranče, citróny, datle, mango, mandarinky, adomeny a několik dalších druhů ovoce. Nedaleko tekoucí Sloní řeka poskytuje v horkých měsících vodu, kterou rozvádějí zavlažovací kanály a krátké vodovody.

Historie Větývky je daleko zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát. V okolí bylo hned několik malých zřídel magické energie, v nichž lze načerpat značné zásoby magické energie. Této skutečnosti si všimlo značné množství čarodějů, mágů a alchymistů, a tak víc jak polovina městečka nějakým způsobem manipulovala s magenergií. Větývka byla za chvíli známa svými lektvary, kouzelnými svitky a amulety, jež se prodávaly i ve Čtyřech královstvích. Jednou, je tomu asi pětadvacet let, to ale jeden z alchymistů s čerpáním magické energie kapánek přehnal a došlo k obrovskému výbuchu, který byl slyšet až v Pomezí. Výbuch zničil většinu známých zřídel magenergie v okolí a zpustošil polovinu města. V troskách domů našlo smrt přes dvě stě lidí a na tři sta jich má dodnes na těle na výbuch památku. Guvernér zakázal ve Větývce používání jakýchkoliv magických předmětů a všichni kouzelníci, čarodějové, mágové a alchymisti museli opustit městečko. V okolí se začali pěstovat ovocné stromy, na kterých se snad důsledkem katastrofy rodí nezvykle velké a chutné plody, a Větývka získala svůj dnešní vzhled.

Obyvatelé Větývky žijí většinu času ve svých sadech, v samotném městě jich přebývá jen asi třetina. V každém sadě je několik domků pro sadaře a také pro hlídače. Plody ovocných stromů chutnají nejenom lidem, často také přilákají některá zvířata z Divočiny. Velcí býložravci rozbijí nepříliš pevné ploty a v jejich stopách pak jdou šelmy, které jsou člověku nebezpečné. Přes den, kdy je v sadech rušno, se zvířata drží zpátky, zato v noci se pozemky mění v království zvířat. Případy rozsápaných pěstitelů nebo hlídačů čas od času vystraší všechny obyvatele Větývky. V městečku žijí také královští lovci, vyjíždějící do Divočiny pro kožešiny a slonovinu. Z Větývky vedou dvě cesty do Pomezí (po Sloní řece a skrz Divočinu) a alejemi lemovaná cesta do Nového Amiru.

Z Divočiny přilétlo hejno žravých papoušků a usadilo se v několika sadech. Ačkoliv jsou normálně býložraví, dva hlídače, kteří se je pokusili vyhnat, uklovali k smrti. Vyhubení pomocí magie či hrubé síly vypadá pro jejich počet na nadlidský úkol, a tak existuje poslední možné řešení. Ve východní části Divočiny, kde se tito ptáci vyskytují častěji, žije i jejich přirozený nepřítel, asi metr dlouhá lasičkovitá šelma podobná rosomáku, zvaná domorodci "nkote ebe". Pokud by se družině párek podařilo dopravit do Větývky, problém by byl vyřešen a navíc i zaručen klid pro budoucnost.

Královští lovci tvoří zvláštní skupinu ozbrojených sil Almendoru a ostatních zemí Čtyř království. V bitvách a taženích fungují především jako výzvědné a ženijní jednotky, občas se zapojují do přímých bojů po boku lučištníků. Mnohem významnější je jejich role v dobách míru, kdy zajišťují bezpečnost v divočejších oblastech království a Dálav a v neposlední řadě se starají o přísun masité potravy na královské, guvernérské a správcovské stoly.

Starostou Větývky je markýz Orben, syn almendorského knížete. Orben přijel do Východní dálavy jako rozmazlené děcko, které si myslí, že všechno se točí jen kolem něj. Tvrdé podmínky a tíha odpovědnosti z něj však udělaly chlapa, za kterým stojí každý obyvatel Větývky. Ve vojenských otázkách má k ruce vrchního královského lovčího Vormana, který má dosti zkušeností jak z Almendoru tak z bitek s domorodci v Divočině.

C.9.3 Torské pahorky

Jihozápadně od Nového Amiru půlí tok Královské řeky menší vrchovinu, která dostala název Torské pahorky. Zdejší kopce jsou z větší části porostlé palmami a stálezelenými listnatými stromy, ovšem některá úbočí pahorků tvoří pouze holá obnažená skála, na níž se nedaří uchytit ani zdejší bujné vegetaci. Rostliny, keře i stromy zastupuje mnoho různých druhů, a proto každý palouk a každé údolí se od ostatních viditelně odlišuje. Zvěře je v Torských paloucích také nepřeberné bohatství, což vždy zaručuje hojnost potravy i méně zkušeným lovcům, pokud se sami nestanou něčí večeří. Obzvlášť známý je zdejší druh jelena nazvaného tor desetirohý, po němž pojmenovali osadníci celou tuto oblast.

Torské pahorky ukrývají ve svém nitru obrovská naleziště soli. V skalnatých úbočích kopců se otevírají vchody do solných jeskyní roztodivných tvarů, které vyniknou teprve v okamžiku, kdy je ozáří jasné světlo. Lidé z jedné vesnice byli natolik uneseni krásami podzemních prostor, že v jedné jeskyni vytvořili solnou katedrálu zasvěcenou Paní země Mauril. Obvykle však vesničané vstupují do podzemí s cílem odnést si natěženou sůl, kterou předtím horníci nalámou a připraví k transportu. Sůl se netěží nepřetržitě a místa těžby se občas mění, jelikož v Torských pahorcích žije několik desítek obrů, kteří mají spadeno právě na téměř bezbranné vesničany. Výpravy pro sůl se tudíž mění díky ozbrojenému doprovodu v malá vojenská tažení. Zatímco lidé z vesnic nakládají sůl na vozy, oddíl vojáků drží obry v uctivé vzdálenosti, případně napadne a zažene příliš troufalého obra hlouběji do kopců. Sílu obrů ale není radno podceňovat, jinak se výprava za solí změní v krvavá jatka.

Obři žijící v Torských pahorcích vzhledem připomínají lépe živené krolly vyššího vzrůstu. Dospělý obr dorůstá výšky tři až tři a půl metru a za den spořádá jídla, které by skrovnějšímu vesničanovi vystačilo na měsíc. Oblečeni bývají do kůží, neuměle sešitých v jakousi náhražku tuniky a kalhot. Žijí samotářským životem a zřídka se setkávají s ostatními obry. Jen v případě boje se mohou sdružit v malou skupinku, když nepřítel vypadá silněji než oni. Obři umí mluvit obecnou řečí, ale jen v několika pojmech jako jsou „žrát“, „nepřítel“ a „zabít“, což vypovídá i o jejich inteligenci. K lovu a boji používají těžkých kyjů, s nimiž většinou svou oběť omráčí v případě menší rány a rozmáčknou v případě tvrdšího úderu. Jejich zásahům se ale může hbitý člověk vyhnout, jelikož obři nejsou příliš obratní. V Torských pahorcích jsou místa, kde žije více zvěře a leží více solných jeskyní než jinde v okolí. Obři žijící na těchto místech jsou silnější než ostatní, neboť musí dokázat dobýt a ubránit svá loviště. Občas se najde nějaký pošetilec, který vyzve svého soukmenovce na souboj o tuto obří bonanzu. Torskými pahorky se potom do daleka nese řev bojujících obrů a na místě bitky se objeví nová paseka. Mezi oblíbené obří radovánky patří také házení obrovských balvanů na lodě plující po Královské řece. Jedna dobře mířená rána dokáže na palubě udělat větší paseku než tucet pirátů s ostrými šavlemi. A nakonec by asi neškodilo ještě podotknout, že torští obři jsou lidožraví (a samozřejmě elfožraví, trpaslíkožraví, skřítkožraví, apod.).

Obzvlášť význačným místem je údolí zvané Obří důl. Je to největší známé ložisko soli, které by bylo volně přístupné, kdyby si na něj nečinil nárok Bog, nejstarší, nejsilnější a také nejchytřejší ze všech torských obrů. Jeho autorita je dokonce tak velká, že mu několik mladších bratranců dělá osobní stráž. Kromě toho mu také podléhá asi desítka skřetů – otroků, které dostal od Zyla výměnou za drahé kameny, které se dají čas od času v dole najít, především na úplném konci, kde je doposud skrytý vchod do Podzemní říše.

Kromě obrů žije v Torských pahorcích a jejich okolí ještě jeden zajímavý tvor – wyvern. Jedině obrům mohou lidé v okolí vděčit za to, že ještě žijí a mají střechu nad hlavou, protože obři wyverny loví a jejich maso pečou (syrové je příliš tuhé i pro ně) a s chutí pojídají. Přesto se čas od času objeví některý z wyvernů v blízkosti Dračího stínu nebo některé menší vesnice a spálí lán kukuřice nebo stodolu i se sedlákem. Pak se vynoří spousta povídaček o dracích, kterým jsou wyverni nápadně podobní, statkáři začnou bedlivě hlídat a zamykat své děti, zejména mladá děvčata, což těžce nesou jejich milí. A tak se občas stane, že některý z nich, sžírán touhou po své vyvolené, popadne vidle či kosu a vydá se domnělého draka zabít. Jeho život končí většinou tragicky, ale je alespoň inspirací pro potulné bardy a jejich nádherně tklivé a smutkem protkané balady.

Ve vesnicích ležících na úpatí Torských pahorků se vypráví spousta příběhů o starých rozvalinách a dávno zapomenutých podzemích, které teď obývají obři. Vesničané vám ochotně poskytnou spoustu informací a detailní popis bájných pokladů a magických artefaktů, ležících v temných koutech obřích pokladnic. Něco z toho jsou báchorky, ale mnoho zpráv má zdravé jádro a zkušeného dobrodruha nezahřeje nic u srdce tak jako neprobádané ruiny slibující zlatou a magickou odměnu.

V Torských pahorcích se tok Královské řeky zužuje a zrychluje a vytvářejí se zde nebezpečné peřeje. S velkými říčními čluny se plavba mění v jízdu smrti, kdy jen zkušený lodivod na palubě pomáhá štěstí, aby se přiklonilo na stranu lidí a ne rozbouřeného živlu. Menší čluny nemají takové obtíže, jelikož mohou snadněji manévrovat, ale i v nich je tato cesta dosti nebezpečná. Na jižním konci Torských pahorků pak čeká plavce další nepříjemnost a tou je přísná celní prohlídka prováděná vojáky ze zdejších pevností. Jak Nový Amir, tak Albireo postavilo na tomto místě tvrze, které stráží zdejší hranici mezi Svobodnými městy a Východní dálavou. Všechno zboží označené vládci jedné či druhé strany za zakázané, se bez nároku na náhradu zabavuje a později posílá do hlavních měst.

Hraniční pevnosti na březích Královské řeky vypadají jako obyčejné hrady, mají ovšem chráněná přístaviště sloužící hlídkujícím říčním flotilám. Almendorská pevnost, ležící na severním břehu, je starší a bytelnější než ta, kterou začalo stavět Albireo před třemi lety, pochází z dob počátku osídlování Tary. O druhé, jižní pevnosti se povídá (pravdivě), že má magické spojení s Albireem, což umožňuje efektivněji zakročovat proti podezřelým plavidlům a posílat zprávy o dění v této vzdálené oblasti centru Orlích poutníků. Kolem přístavních hradů se rozkládají malé vesničky, jejichž obyvatelé využívají obchodního ruchu k poctivým nebo méně poctivým způsobům, jak získat zlaťáky. Jelikož cesta vedoucí skrze pevnosti je široko daleko jedinou, kde se dá bez obtíží překročit Královská řeka a poplatky nepatří mezi nejnižší, pašeráctví zde jen kvete. Proto lodě obou stran, Východní dálavy i Svobodných měst, denně křižují tok řeky, provádějí namátkové kontroly a v případě úspěchu zasahují proti zločincům. Pravdou je, že díky vzájemné nevraživosti námořníků a vojáků obou zemí, se kontrole musí častěji podrobit loď patřící obchodníku z ciziny, než domácké plavidlo.

C.9.4 Dračí Stín

U východního úpatí Torských pahorků leží městečko Dračí Stín. Patří k nejstarším usedlostem lidí ze Čtyř království v Dálavách, neboť první osadníci sem dorazili v roce 758 k. l. Dračí Stín je tedy starší než Nový Amir nebo Athor. Obyvatelé nově založené vesnice tehdy dlouho nemohli přijít na jméno, které by svému novému domovu dali. Chtěli vymyslet nějaký nevšední, zajímavý název, jež by se výrazně odlišoval od obvyklých jmen vesnic. A protože selhala inspirace, musela přijít nějaká významná událost, jinak by byl dodnes Dračí Stín bezejmennou vesnicí.

Tehdy, bylo to pátého dne prvního novorostového aldenu roku 763, jak vzpomínají dodnes vesničané, byl krásný slunný den a většina lidí pracovala na polích a v sadech. Krajem povíval mírný vítr a ptáci štěbetali jako vždycky. Bylo asi deset hodin ráno, když si jeden malý kluk všiml černé tečky pomalu se pohybující na obloze. Začal se s ostatními chlapci přít, zda to je jestřáb, sokol nebo dokonce orel. Z černé tečky se pomalu stávala tmavě zelená skvrna, která se jaksi stále nechtěla změnit do tvaru jednoho z tipovaných dravců. Když kluci spatřili dlouhá, roztažená křídla a mohutný plazí ocas, zmocnila se jich čirá hrůza. Drak z pohádek po staletí vyprávěných matkami dětí ze Čtyř království se najednou začal objevovat před jejich očima. Hrůzná příšera dštící oheň a zabíjející pouhým pohledem mířila k jejich vesnici. V té době už i dospělí varováni strnulým chováním chlapců otočili své zraky k obloze a zůstali užasle hledět. Drak mezitím přiletěl blíž a vesničané rozeznávaly jednotlivé šupiny na dlouhém krku, ostré drápy na svalnatých nohou a trnové výstupky na ocase. První lidé začali propadat panice a rozutekli se na všechny strany. Ostatní se rychle přidávali a podle jejich příkladu s jekotem prchali pryč. Matky úporně držely své nejmenší ratolesti a otcové zaháněli příliš zvědavé děti, kterým ani barvité vylíčení krutosti draků v lidských pohádkách nevzalo chuť si je dobře prohlédnout. Drak prolétl nad vesnicí a na dlouhé vteřiny zakryl svým tělem slunce. A podle tohoto „stínu smrti“ dostala vesnice své jméno. A přestože žádnou škodu nezpůsobil, dodnes mají zdejší obyvatelé hrůzu, že třeba jen kousek od jejich chalupy je ve své sluji schovaný jeden z přeživších draků.

V jihovýchodní části Torských pahorků skutečně žije starý zlý zelený drak. Ve své sluji odpočívá celé aldeny a většinu času prospí, ale když si vyrazí protáhnout své starobou stižené kosti, i obři zalézají do svých jeskyní a klidí se mu z cesty. Přestože dnes tento drak už nedělá nálety na vesnice a nepožírá mladé panny k snídani, stále ještě neodmítne lákavou vidinu čas od času si vyšťárat zbytky přesličky mezi zuby holenní kostí dobrodruha.

Dračí stín leží na konci dlouhého údolí, které se zařezává do Torských pahorků. Dřevěné a cihlové domy se k sobě tísní jen kolem malého náměstí se studnou, dále od centra stojí osamoceně, obklopeny malými sady a lány polí. Většina rodin žijících v Dračím Stínu jsou statkáři nebo rolníci, neznající nic jiného, než práci s motykou, pluhem a rýčem. Zdejší lidé pocházejí převážně z východní části Almendoru a dali by se stručně charakterizovat jako naivní až hloupí. V jejich hlavách se nikdy nezrodí převratná nebo rebelská myšlenka a jejich ruce stěží kdy uchopí meč nebo obyčejný rýč na svou obranu, pokud se někdo schopný a charismatický nepostaví do jejich čela a nesjednotí je. Místní půda je úrodná a plodí hojně. Proto po odtržení vesnic v Elfích kopcích, které byly hlavní obilnicí Východní dálavy, se Dračí Stín stal důležitou zemědělskou oblastí zbytku Východní dálavy. Novoamirský guvernér zde zřídil stálou posádku padesáti vojáků dohlížející na uskladnění a odvoz úrody a bránící místní obyvatele před útoky obrů. Obři neútočí často, ale někdy zabloudí až k Dračímu Stínu a přepadnou některou vzdálenější usedlost. Zničí při tom hodně zásob a to vadí guvernérovi více, než případné ztráty na životech. Nový Amir má totiž stále ještě nedostatek potravin, které musí s velkými náklady dovážet ze Severní dálavy.

V Dračím Stínu se také skladuje natěžená kamenná sůl. Část zdejší vojenské posádky občas slouží jako ozbrojený doprovod koloně vozů jedoucích do jeskyní pro sůl a chrání také horníky při práci. Hlavní slovo ve veškerých záležitostech týkajících se Dračího Stínu má velitel posádky Sarton, zatímco zeman Bukoděj, sedlák s poctivým selským rozumem, hraje přese všechnu snahu až druhé housle. Lidé z městečka vnímají vládu vojenského velitele jako omezování své svobody a mezi nimi a vojáky to občas pěkně zajiskří, i když zůstává jen u nadávek a planých hrozeb. Otevřeného povstání proti guvernérovým zbrojnošům se neodváží, alespoň ne do té doby, než se mezi nimi najde schopný vůdce, který je sjednotí a opatří jim zbraně.

Skupinka deseti vesničanů z Dračího Stínu byla zatčena a odvedena do pevnosti u Královské řeky, kde je s velkou pravděpodobností čeká rychlý a jednostranný soud a poté poprava. Družina má mezi nimi přátele, známé nebo příbuzné, na kterých jim záleží, a neměla by tedy váhat s jejich osvobozováním.

C.10 Tabitská oblast

Kraj západně od Albirea, na levém břehu Královské řeky, bývá označován v úředních knihách správců Východní dálavy a Svobodných měst jako Tabitská oblast. Kromě východní části je velmi málo osídlen a lidé zde žijící patří k nejchudším v Dálavách. V době povstání Albirea proti zbytku Východní dálavy se všichni (s výjimkou samotného Tabitu, ten byl dobyt armádou Albirea) v Tabitské oblasti brzo přidali ke Svobodným městům a doufali ve zlepšení životních podmínek. Nutno dodat, že přestože k několika změnám k lepšímu již došlo, současný stav je daleko za jejich očekáváním.

C.10.1 Potůčky

U Pavoučího potoka, na jeho levém břehu, stojí městečko s šesti sty obyvateli, nesoucí jméno Potůčky. Tato „velká vesnice“ by nestála za pozornost, kdyby nedaleko od ní nebyl důl na mramor, který se používá na stavbu a ozdobu domů v širokém okolí.

Samotné Potůčky vypadají docela obyčejně. K vybudování většiny domů bylo použito dřeva, a proto připomínají spíše sruby lesních dělníků než měšťanská sídla. Kamenné stavby mají Potůčky jen dvě, nově postavenou radnici, v níž bydlí starosta a úředník dohlížející na bezproblémový chod těžby, a místní zbrojnici, v níž je mimo jiné uložena trhavina na odstřelování skal, která se vyrábí pomocí návodu od horských skřítků. Bohužel k výrobě trhaviny je potřeba jedna velmi vzácná surovina, jež se musí dovážet až z Rychlých dun. V případě, že se karavana vezoucí tuto ingredienci opozdí nebo ztratí, zastaví se práce v dolech na několik dnů. Cesty v Potůčkách se liší od okolí pouze menším počtem travnatých drnů, snad jen dvě nejčastěji užívané z nich si pojmenování cesta zaslouží právem. Ochrana městečka se omezuje pouze na hlídání zbrojnice a občasné pochůzky po ulicích a k nejvážnějším incidentům, kdy musí vojáci zasahovat, patří hádky s opilými dělníky. Ve městě žije výrazně větší počet mužů než žen. Místní tržnice je jen malý travnatý plácek, jiné zboží než zemědělské plodiny a zboží ze statků tu prodávají jen jednou za měsíc ve svátek Proseb a díků.

V Rychlých dunách, jako jediném známém místě na Taře, se nachází ložiska mazlavé černé tekutiny temnými elfy zvané dhangha a lidmi poeticky černý oheň. Dhangha je důležitou a cennou součástí několika alchymistických výrobků a používá se také při kouzlení. Temní elfové polohu nalezišť důsledně tají a prodávají či vyměňují jen pevně stanovené množství dhanghy za měsíc, nehledě na množství objednávek a výši nabízených cen.

Mramor, kámen podivuhodné struktury a neobyčejné krásy, je požehnáním pro celé městečko. Práce v dole uživí víc jak dvě třetiny obyvatel Potůčků, zbytek se stará o potravu a zajišťuje další potřeby zdejších lidí (ošacení, obuv, kulturu, předměty denní potřeby). Tohle vše řídí starosta Světoslav, i když většinou poslední slovo v otázkách správy města a dolu má albirejský úředník Jakhop, umíněný byrokrat slepě sloužící albirejským pánům. Jakhop ve své funkci nahradil dřívějšího správce dolů těžebního mistra Břetina, který byl po odtržení Svobodných měst obviněn z korupce a vyhnán z městečka. Jakhopův dohled se Světoslavovi, na rozdíl od Břetinovy benevolence, nelíbí ani za mák, a tak se snaží najít způsob, jak se úředníka zbavit. Posádka města má pouze sedm členů, velitelem je mladý důstojník Rian, který si službou ve zdejším kraji chladí svou horkou hlavu.

Karavana, vezoucí z Rychlých dun do Potůčků surovinu na výrobu trhaviny, byla přepadena lupiči a její desetičlenný ozbrojený doprovod pobit do posledního muže. Vojáci Svobodných měst jsou momentálně mimo tuto oblast a bude trvat nejméně dva aldeny, než zasáhnou. Na dobrodruzích je, aby v pěti sedmilitrových nádobách donesli ze zlodějského doupěte surovinu potřebnou k těžbě mramoru. Přímý útok však nepřipadá v úvahu, stačí si jen vzpomenout, jak dopadla družina střežící karavanu.

C.10.2 Tabit

Centrem Tabitské oblasti a důležitým místem Dálav je město Tabit. V tabitské mincovně, největší na Taře, se v současné době razí albirejští orli, sokoli a jestřábi, mince platné ve Svobodných městech. Město leží pětadvacet kilometrů na severozápad od Albirea, u břehu Tabitského potoka. V současné době v něm žije na devatenáct set obyvatel.

Tabit nebyl postaven zbrkle a bez rozmyslu nepříliš vzdělanými osadníky, ale pečlivě vyprojektován jedním z nejlepších stavitelů Východního království. Místo bylo pečlivě vybráno tak, aby jeho poloha od hlavního města nebyla příliš vzdálená a aby se v blízkosti nacházelo naleziště některého z cenných kovů. Měděný důl nedaleko dnešního Tabitu těmto požadavkům plně vyhovoval. Stavitel nebudoval obranyschopné město, ale snažil se spíše o co nejúčelnější a nejpraktičtější uspořádání ulic a domů, které by nejvíce vyhovovalo účelu, pro nějž byl Tabit budován. V celém městě jsou domy postaveny z kamene, dřeva bylo použito pouze ve vnitřních částech, u zdí bez podpůrné funkce a v případě dekorace a vylepšení celkového vzhledu domů nebo ulic. Městské brány stojí v Tabitu tři. První je obrácena směrem k Albireu, druhá míří k měděnému dolu v Tabitských vrších a třetí umístil stavitel v severní části města. Obranné hradby kolem města měří jen necelé tři metry a slouží k zastrašení malých loupežných band, které by si chtěly přilepšit čerstvě naraženými mincemi.

Největší a nejdůležitější budova ve městě, kamenný dvoupatrový dům, je královská mincovna. Zde zruční kováři čistí a taví ryzí kovy, které o kousek dál v důmyslném stroji dostávají podobu zlatých, stříbrných a měděných mincí. Mincovna dřív nerazila pouze mince z ryzích kovů, ale také ze směsí, v nichž je cenný kov zastoupen přesně definovaným zlomkem tak, aby cena mince klesla přesně na jednu desetinu. Tyto méněhodnotné mince, v mincířské branži zvané zlomkové, lze rozlišit na první pohled od ryzích, neboť jejich barva má značně odlišný odstín. V současné době se zlomkové mince už nerazí.

Pro provoz mincovny má velký význam tabitský měděný důl, jelikož mědi se užívá jako příměsí k výrobě zlomkových a měděných mincí. Měď z dolu je kvalitní a není potřeba ji příliš čistit, než přijde k mincířům. Dokud patřil Tabit Východní dálavě, byl bezproblémový chod dolu zajišťován pečlivým výběrem dělníků a důlmistrů. Všichni pracovníci v dole patřili mezi odborníky ve svém oboru a efektivita jejich práce byla o poznání vyšší než v jiných dolech. Pojem tabitský dělník znamenal víc než dělník z ostatních měst a vesnic. Při stavbě města bylo pamatováno také na tržiště a zástupce jednotlivých řemesel, kteří měli v Tabitu ve svém oboru výhradní právo provozování daného řemesla. Přes Tabit nevede žádná kupecká cesta, obchodníci sem jezdí jen v případě, chtějí-li si vyměnit směnky vydané albirejským lordem a opatřené jeho pečetí za mince. Platba směnkami je poměrně hojně využívaná.

Tak vypadalo město ještě před pěti lety. Protěžování obyvatel Tabitu začali pomalu odbourávat až noví vládci, Orlí poutníci. Mnoho dělníků uprchlo z města na sever, do zbytku Východní dálavy. Volná místa se ale rychle zaplnila novými přistěhovalci, kteří dostali jejich kamenné domy. Produktivita práce se po počátečním poklesu vrátila zpět na velmi vysokou hodnotu, a to díky vrchnímu důlmistrovi Vraštěnovi, který rychle vyškolil nováčky v řadách dělníků. Do své funkce byl Vraštěn jmenován před čtyřmi lety, když jako jeden z mála odborníků neutekl na sever. Mezi lidmi se vypráví, že to neudělal kvůli ideálům nezávislosti, ale protože spáchal zločin, za nějž by ho ve Východní dálavě okamžitě popravili. Orlí poutníci si však na jeho služby dosud nemohou stěžovat. Pokles mzdy mezi dělníky i mincíři ale vedl k růstu krádeží a podvodů, kdy zaměstnanci na vlastní pěst prodávají surovou rudu překupníkům, kteří se tu čas od času objevují, popřípadě přímo z mincovny odnášejí nové zlaťáky. Orlí poutníci tomu čelí tak, že mezi pracovníky nasadili několik svých agentů, kteří jim mají takováto porušení zákona hlásit.

Lidé patří k tvorům vynalézavým a někteří z nich se snaží obcházet platné zákony. Přestože padělání mincí se trestá nucenými pracemi v Tabitském dole po dobu pěti až dvaceti let, nebo dokonce doživotním otroctvím, vždy se najde mnoho takových, kteří se snaží podvodem získat majetek. Černé mincířské dílny bývají ukryty v těžko přístupných jeskyních nebo ve sklepeních domů, pokaždé však blízko nějakého velkého naleziště či skladu cenného kovu. Padělatel mívá většinou pouze jednoho nebo dva spojence, existují ovšem vlivné organizace, které se ražbou falešných mincí zabývají také. Po důkladné prohlídce falešné mince, zjištění váhy a skousnutí, ji lze ve většině případů snadno rozpoznat od pravých, ale není tomu tak vždy, některé padělky vypadají neskutečně věrně.

V Tabitu má sídlo speciální pátrací oddíl vedený agentem Adaslavem, který slídí po padělatelích mincí. Adaslavovy schopnosti být ve správný čas na správném místě a intuitivně dojít ke správnému závěru z něj dělají vážného protivníka všem zločincům. Neboť Adaslav se nespokojí pouze s odhalením mincokazů, ale jde dál a odkrývá postupně celou distributorskou síť. Proto se jej několik zločineckých organizací pokusilo odstranit, a to včetně Pavučiny, ovšem Adaslav vždy z jejich pastí a úkladů vyvázl.

V Tabitu má své sídlo, kde se však vyskytuje jen asi měsíc za celý rok, jeden z nejznámějších dálavských bardů, Jindřich Citera. Na rozdíl od většiny svých kolegů, kteří nepohrdnou sebevětší odrhovačkou a nejskromnějším hostincem, je Citera proslulý tím, že vyhledává zásadně jen bohatou a uznalou klientelu, které přednáší pouze vybrané příběhy a zpívá ušlechtilé písně. Byl hostem Lorda Firuna, novoamirského guvernéra, navštívil trpaslíky v Krazu i elfy ve východních lesích. Má mnoho přátel a kontaktů a častokrát byl obviněn či podezříván jako špeh. Nazývat Citeru tímto slovem by byla určitě urážka, pravdou ale je, že sympatizuje s Bratrstvem dlouhých kápí a jeho představeným předává vše důležité, co se v místech svých vystoupení dověděl. Avšak díky tomu, že nepracuje nijak intenzivně ani pro žádnou politickou či ekonomickou organizaci (jako jsou tajné služby či kupecké gildy), jeho úloha zůstává doposud neprozrazena a skryta.

Zřícení stropu nebo výbuch methanu nejsou jedinými nepříjemnostmi, které na čas zastaví práce v dole. Nedávno se v chodbách tabitského měděného dolu narazilo při hloubení nových tunelů na staré štoly. Důlmistr ihned nařídil zastavit všechny práce a najímá dobrodruhy, aby zjistili, co skrývají chodby a jeskyně z dávných dob.

C.10.3 Tabitský les

Na levém břehu Královské řeky, severozápadně od Albirea, roste rozlohou malý Tabitský les. Tento les je celkovým vzhledem i jednotlivými stromy velmi podobný Lesu Luny, a proto by mohl být nazýván jeho bratrem. Lidé však využívají Tabitský les poněkud jinak, než Les Luny. O stromy a zvířata v lese se starají lesníci, kterých žije v okolí Tabitského lesa na tři stovky. Ti udržují počet zvěře na stanovené úrovni, provádějí odstřel škodné a zajišťují dostatek potravy, pokud si ji zvířata nejsou schopna obstarat sama. Některé z dřevin rostoucích v Tabitském lese se zpracovávají v truhlářských nebo uměleckých dílnách a vyrábí se z nich velmi pěkný a také dosti drahý nábytek, sošky a ozdobné ornamenty.

V Tabitském lese se odehrál dnes již legendární souboj Rangwatha s trojhlavcem. Trojhlavec je nebezpečná příšera ze  Stínového světa, která dokáže být v boji neobyčejně záludná. Má tři hlavy na krátkých krcích, každou otočenou do jiného směru, které svým ostrým zrakem neustále pátrají po nějaké oběti. Svého nepřítele trojhlavec nejprve omráčí třemi páry svalnatých rukou, pak jej jedním z nich udusí a nakonec pozře. Trojhlavci patří k myšlenkovým bytostem (viz kapitola Řád světa). Rangwath přišel zabít trojhlavce, když už se zprávy o jeho řádění roznesly po celé Východní dálavě. V lítém souboji postupně odsekal všechna trojhlavcova chapadla a poté sťal jeho tři hlavy. Temně rudá krev prýštící z ran dopadala na zem, kde se měnila v kámen. Rangwath vysbíral všechny kousky krve, kterých si všiml a spálil je spolu s trojhlavcovým tělem. Několik kapek však zůstalo ukryto ve spadaném listí a husté trávě. A z těchto malých kousků trojhlavcovy krve se každý rok v půli měsíce úmoru rodí žraví trigonové, taktéž myšlenkové bytosti ze Stínového světa. Trigon vypadá jako velký ježek s obrovskou tlamou plnou ostrých zubů. Skupinka těchto tvorů dokáže roztrhat na kusy statného jelena za pár okamžiků a lze si tedy živě představit, co by udělali s člověkem. Jejich nevýhodou je poměrně malá pohyblivost. Trigoni sužují oblast Tabitského lesa po dvacet sedm dnů, a poté se zahrabávají hluboko do země, kde přečkají do úmoru příštího roku. Zabitý trigon neumírá, dokud se v žáru ohně neroztaví zkamenělá kapka trojhlavcovy krve, kterou má tento tvor vetknutou uprostřed čela. Na lov trigonů se každoročně v úmoru a travenu vydávají skupinky dobrodruhů a námezdních lovců, neboť za každé ulovené zvíře se platí úctyhodná částka pět set albirejských orlů. Boj s trigony je ovšem dost obtížný, protože často útočí ze zálohy a nedávají lovcům sebemenší šanci na férový souboj.

Jeden z druidů, člen Bratrstva dlouhých kápí, přišel na způsob zničení celého trigonského plémě v Tabitském lese. K tomu však potřebuje tělo mrtvého trojhlavce a to je poměrně vzácné zboží. Nicméně se se svými kolegy dohodl a v jedné malé vesničce různými pohromami a kletbami vyvolali u lidí touhu po pomstě a krvi těch proklatých druidů, čili ideální klima pro příchod trojhlavce ze Stínového světa. Dobrodruzi už musí obstarat jen maličkost, zopakovat legendární Rangwathův výkon a zabít trojhlavce, a také zajistit, aby se tentokrát našly všechny kapky zkamenělé krve.

C.10.4 Tabitské vrchy

Severozápadně od Tabitu se rozkládají Tabitské vrchy. Tvoří je strmé kopce, do nichž se ostře zařezávají hluboká údolí. Vrcholky, svahy i dna proláklin jsou hustě zarostlá převážně stálezelenými stromy, přičemž na západní straně je občas střídají palmové porosty. Země je na mnoha místech porostlá kapradím a cykasy, které zde dorůstají jinde neobvyklých tvarů a velikostí. Jen občas se mezi stromy vyskytne prosvětlená louka porostlá travou a nejroztodivnější květenou plnou síly a života. Zvířata nemají tyto kopce příliš v oblibě. Nejčastějšími obyvateli lesa jsou drobní hlodavci, kteří přebývají na stromech spolu s velkou zásobou bobulí a semínek s tvrdou slupkou, podobných burským oříškům. Mnohem nebezpečnější je mamba zelená, žijící také v korunách a útočící jak na menší zvířata, tak na člověka. Její jed zahubí většinu tvorů, které pak mamba pozře. Pochmurný nádech krajiny poněkud narušují početná hejna ptáků, kteří při sebemenším vyrušení s křikem vylétají do vzduchu, a tak upozorní na každého neopatrného tvora, jež se pohybuje kolem. Jiné šelmy či větší zvířata tu nežijí.

Pochmurnost okolí není pouze záležitostí hustého porostu. I minulost Tabitských vrchů je více než temná. Na pahorku v samém středu vrchoviny byla před dávnými věky (několika tisíci lety) postavena barbarská svatyně. Její podlaha byla nesčetněkrát zbrozena krví obětí jak z řad národa, jež uctíval její bohy, tak i zajatců, kteří byli odvlečeni z okolních civilizovanějších měst a vesnic. Teprve Arvedané zničili obětní kámen temných divošských božstev a pokusili se na těchto místech nastolit klid a mír. Místo tmavých zdí chrámu zde vystavěli skvělý a pevný hrad s mnoha věžemi, jenž se měl stát centrem pro další osídlování této příjemné země. Ale prokletí bylo příliš staré a příliš silné i vůči arvedanské dovednosti. Jen ti nejstatečnější neuprchli po krátké době z pevnosti co nejdál, a i oni posléze podlehli svodům temnoty a stali se jejími služebníky. Žádný obyvatel hradu neodolal kletbě a arvedanští panovníci se vzdali myšlenky na osídlení Tabitských vrchů. Až těsně před pádem jejich knížectví se pokusil zlu postavit Findur, velký mudrc a alchymista z jejich národa. Prozkoumal všechny prameny a zprávy o tomto zlu, snad starším než Khar Démon, propídil nejhlubší sklepení hradu, nedbaje nebezpečí, která tam na něj číhala a přišel na způsob, jak se prastaré temnoty navždy zbavit. Vyrobil množství magických předmětů, namaloval nespočet divotvorných kruhů a naučil se desítky zaklínadel, aby mohl v pravý čas na místě, kde dříve stával obětní kámen, na věky zahnat zdejší zlo mimo náš svět.

Co se stalo v noci, kdy se Findur rozhodl odstranit kletbu, se už lidé nedověděli. Války se skřety je zahltily jinými problémy a na prokletý hrad uprostřed těžko přístupných kopců se zapomnělo. Přihodilo se však toto: v okamžiku, kdy už všechny potřebné přípravy byly provedeny a Findur začal zaklínat zdejší přízraky, bývalý držitel hradu, pološílený strachy a ovládaný temnotou, se na něj z úkrytu vrhl s takovou silou, že Findur zůstal na zemi ležet těžce zraněn. Před okamžitou smrtí ho ochránila jen jeho magická dýka. Exorcismus byl ale už s konečnou platností přerušen a na obnovu nebylo ani pomyšlení. Z posledních sil alchymista provedl alespoň jednu část obřadu, a to tu, že část temnoty, která nebyla vázána pouze na okolí hradu a která se mohla šířit a ohrožovat život v celé vrchovině, spoutal v krystalu obřího rubínu. Když po nějaké době obsadili prázdný hrad skřeti, vzali drahokam s sebou jako kořist a pevnost zůstala pustá. Prokletý rubín potom vedl jeho majitele k ještě hrůznějším činům, než které by páchali jen ve jménu Khara Démona.

V současné době vypadá pevnost téměř stejně, jak v arvedanských dobách. Do strmého úbočí je vytesána pouze jedna cesta, kroutící se nahoru jako had. Plochý vrcholek je z jihu a západu chráněn hustým lesem a na zbývajících dvou stranách spadají do téměř dvousetmetrové hloubky kolmé útesy. Každopádně kolem celé tvrze se táhne tři až pět metrů vysoká hradba, s baštami a střílnami pro obránce. Hlavní a jediný vstup ze zmíněné cesty je uzavřen těžkou železnou mříží a okovanou branou s bytelnou závorou. Nad ní se vypíná hranatá zastřešená věž, ze které je možno na útočníky lít rozžhavenou smůlu nebo na ni umístit těžké zbraně, např. balisty. Za branou se nachází menší nádvoří, kolem kterého stojí budovy pro posádku hradu. Vzadu, na severovýchodě, je velké nádvoří, se správními budovami a palácem pána hradu. Ten se jako jediná stavba vyšplhal (kromě věží v rozích hradeb) nad zeď do výše dvou pater a byl vystavěn tak, aby sloužil jako poslední útočiště obránců hradu, jenž však nikdy nebyl dobyt zvenčí. Pod hradem se rozkládá rozsáhlé podzemí, sloužící jako zásobárna a sklady pro posádku pevnosti. Některé chodby ale vedou do míst s delší a temnější minulostí, do kobek, kde divoši věznili nebohé oběti a připravovali je na rituální smrt na oltáři.

Arvedané hrad nazývali Dekhar, neboli „Horší než Khar“. Dnešní jméno je Černá tvrz, ale jen málokdo vám zdůvodní, kde se v názvu vzala ta černá barva, když stěny pevnosti mají barvu pískovce. Nejnovějším držitelem hradu je Brian z Daerlenu, jeden z prvních dobrodruhů, kteří přišli na Taru. Hrad i okolní kraj dostal do držení od krále Almendoru poté, co odtud zdánlivě vyhnal vše, co jemu a okolí mohlo škodit. Ale tento dojem byl patrně mylný, byť se to jen málokdo odváží přiznat. Brian, jedinečný šermíř, žije na hradě už více jak sto let a pořád vypadá ne na víc jak na třicet. A přestože pochází ze starého arvedanského rodu, u jehož členů se delší věk předpokládá, začíná se mezi místními šeptat, že něco není v pořádku. A způsob, jakým se z veselého a spravedlivého muže změnil na nevypočitatelného a často krutého podivína se nedá připsat pouze stáří. Temný svit v jeho očích dává tušit něco nekalého.

Brian je ve skutečnosti už téměř ovládnut temnotou, která ho udržuje tak dlouho při životě. Šermíř ji za to platí obětováním vesničanů, které čas od času tajně unese z jedné ze svých dvou vesnic, ležících nedaleko od hradu. Pořád ale má světlé chvilky, kdy svých činů lituje a kdy ho výčitky svědomí tlačí k sebevraždě. Místní zlá bytost ze Stínového světa ho ale nenechá zemřít dřív, než se mu podaří vyplnit jeden úkol: najít rubín se zbytkem temnoty, jehož nepřítomnost zabraňuje myšlenkové bytosti opustit hrad. A celá Východní dálava má štěstí, že nikdo neví, jak blízko má temnota to, co hledá. Krystal totiž skrývá malá komunita poustevníků, která přebývá jen zhruba dvacet kilometrů od hradu, o jejíž existenci ale ví jen málo zasvěcenců. Těžko říci, jakými cestami se k nim drahokam dostal, ale poustevníci znají přinejmenším částečně jeho tajemství, a hledají způsob, jak dokončit to, co začal Findur. Jen asketický život a náročná cvičení jim brání v tom, aby podlehli zlu šířícímu se z krystalu, ale i tak jsou jejich mysli z velké míry ovlivněny jeho přítomností. Jsou nerudní, nevraživí k sobě navzájem i k cizincům, kteří je navštíví, neboť se obávají prozrazení svého tajemství. Jen čas od času se některý z nich vydá pryč, aby přivedl dalšího obětavce, jenž se zhostí nelehké úlohy hlídání prokletého rubínu.

C.10.5 Tabitská vřesoviště

Jižně od Tabitských vrchů se nachází vlhká, trávou porostlá zem zvaná Tabitská vřesoviště. Mezi obnaženými kusy skal od malých kamenů až po několikametrové balvany rozhozené po krajině nahodile bez zjevného řádu se vinou úzké prošlapané chodníky. Země se zde mírně vlní, čímž vznikají malé rokle, kterými obvykle líně protékají potoky. Celý kraj je potažen hustým zeleným kobercem, jenž nedokázal zakrýt pouze ty největší z balvanů. Travnatá pokrývka někdy proradně schová i bahnitá jezírka, trpělivě čekající na někoho, kdo rozvíří bahno usazené na jejich dně a uloží zde své unavené kosti.

Rostlinný svět Tabitských vřesovišť zcela ovládly dřevnaté či bylinné formy vřesu a vřesovce. V jejich rozpínavosti jim slabě konkuruje pouze zakrslé borůvčí s kyselými plody, ale ostatní rostliny musí před vřesem ustoupit do jiných míst. Vřes s vřesovcem tvoří místy hustý, stěží prostupný porost zcela zarůstající rozsáhlé oblasti krajiny. Živočišný svět Tabitských vřesovišť je velmi chudý. Na vřesovištích často prší, prudké deště přicházejí náhle a pošmourné počasí se slabými srážkami mnohdy vydrží i pár aldenů. Proto zde žijí pouze žáby a několik druhů ještěrek, které vlhkost vyhledávají. Pozoruhodným žábím druhem je ropucha královská, dorůstající velikosti čtyřiceti centimetrů, jejíž kontakt s lidskou pokožkou způsobuje zlé podráždění a popáleniny pokožky, končící v kritických případech smrtí.

Přes Tabitská vřesoviště vedla v dobách vlády Rubiského knížectví často užívaná kupecká stezka končící až ve Větrných horách. Nevydržela však tisíciletý nápor větru, vody a chladu a postupně zmizela z povrchu Tary. Kupci z Albirea vystavěli podél ní kamenná odpočívadla, ve kterých mohly putující karavany v bezpečí přečkat noc nebo nepřízeň počasí. Jedna z těchto budov stávala i v místech dnešního vřesoviště. Byla to poslední zastávka před vstupem do Albirea. Čas se samozřejmě neúprosně zapsal i do zdí této stavby a dnes z ní zůstaly pouze vřesem a mechem porostlé rozvaliny. Tyto ruiny však vedly některé dobrodruhy k závěru, že zde dříve stávala arvedanská pevnost, nebo dokonce menší město, plné pokladů a magických předmětů z dávných dob. Pátrají ve vřesovištích a marně se snaží dostat k pokladu, který zde není. Podporováno touto vírou, se na okrajích Tabitského vřesoviště usadilo několik zoufalých snílků věřících, že to budou právě oni, kdo nalezne zdejší ukrytý poklad. Už se také našlo mnoho podvodníků, kteří nabízeli mapky se zaručeně pravým umístěním tohoto fiktivního pokladu.

C.10.6 Vřesové Údolí

Přibližně dvacet kilometrů proti proudu Královské řeky od města Albirea, leží městečko zasvěcené bohům. V mělkém údolí nedaleko levého břehu Královské řeky stojí vedle sebe sedmnáct chrámů, každý z nich patřící jinému bohu. Půda kolem Vřesového Údolí je považována za svatou, neboť se říká, že po ní kráčeli bohové. Proto sem putují lidé ze všech koutů Dálav a dokonce i z Lendoru, aby zde nalezli útěchu a odpuštění.

V jedné z legend vážících se k tomuto místu se vypráví o dávných dobách, kdy ještě Arvedané nebyli na Asterionu. Tehdy žil krutý a bojovný národ korullů, poloobrů s dokonalým atletickým tělem, kteří si zotročili snad všechny rasy na povrchu Asterionu, včetně lidí a elfů. Vláda korullů byla tvrdá a za každý prohřešek či pouhé podezření trestala otroky smrtí. V té době povstalo mnoho hrdinů, kteří bojovali proti nadvládě poloobrů, ale jejich jména už vybledla ze stránek starých knih a žádný z nich se nedožil klidného stáří. Korullové uctívali pouze dva bohy, mocného Toralla, jednookého titána s obří palicí, která mohla život brát, ale také přivolávat mrtvé zpět na Asterion, a obryni Kyllu, krásnou, krutou a lstivou současně. Na jejich počest se pořádaly krvavé turnaje, pro něž by se hodilo spíše slovo jatka. Porobené národy proklínali korullské bohy a jejich prosby a motlitby o svobodu a záchranu se obraceli k neznámým bohům, kteří se zatím ukrývali před Torallem a Kyllou, aby je mohli ve vhodný okamžik odstranit. A nakonec se tito bohové skutečně objevili a v souboji, při němž se chvělo slunce na obloze, hory se hroutily do moří a ze země vyrůstaly sopečné kužely, porazili oba bohy korullů a jejich těla svrhly do hlubin oceánu. Obrovská vlna, která se pak vzedmula, spláchla všechny korully pryč ze světa, ale zotročené národy díky své víře v nové bohy přežily. Když se hladina moří zklidnila, sešlo se všech sedmnáct nových bohů na tomto místě, aby si zde odpočinuli. Po čase se vrátili zpět do svého světa, ale stále shlížejí na Asterion a ochraňují své věrné.

Potomky dávných korullů, kteří přežili běsnění Sedmnácti bohů, lze najít jen na jediném místě Asterionu, v lendorských pustinách věčného ledu a sněhu. Skutečně, ten kdysi tak skvělý a nepokořitelný národ, se dnes přeměnil v polointeligentní a po všech stránkách strádající krolly. Někdy si však matka příroda pohraje s jejich geny a dá vzniknout inteligentnímu a silnému jedinci, který připomíná své dávné předky. V hloubi Věčného ledu, v zamrzlých jeskyních plných skučícího severního větru, jsou ve stěnách vyryta slova, věštby a poznatky posledního skutečného korulla na Asterionu. Celé toto dílo vykonal s přesvědčením, že mezi krolly se najde hrdina a vůdce, který rozluští tajemství dávného odkazu, a že jeho národ znovu povstane a ovládne celý svět.

Střed města tvoří rozlehlé kruhové náměstí se čtyřmi fontánami uprostřed. Celé náměstí je vydlážděno bílým mramorem těženým v Potůčkách, proto se mu říká Mramorové náměstí. Z něj vybíhá celkem osmnáct cest, taktéž dlážděných bílým mramorem. Sedmnáct z nich vede k jednotlivým chrámům, osmnáctá cesta přivádí poutníky ke dvěma vysokým sloupům značícím vstup do městečka. Všechny cesty lemují živé ploty vřesovcových keřů, pečlivě udržovaných a zastřihávaných. Na konci každé ze sedmnácti cest stojí na mramorovém podstavci tři metry vysoká socha jednoho z bohů. Tyto sochy zde stály už před příchodem lidí na Taru a jsou dílem některého z arvedanských sochařských mistrů. Po pádu Rubiského knížectví skřeti zhanobili sochy bohů různými posměšnými kresbami a obrázky, neodvážili se však je výrazněji poškodit. Lidští sochaři odstranili skřetí čmáranice a vrátili sochám bohů jejich původní vzhled. Za nimi byly postaveny chrámy kruhového půdorysu o průměru sta metrů. Žádný z chrámů nemá střechu, kryty jsou pouze vstupní brány a místa s oltářem. Uvnitř chrámu stojí tři řady lavic pro děti, nemocné a staré lidi, ostatní lidé při obřadech stojí. Oltář je kruhový, s hladkým povrchem. Za ním lze spatřit vysoký kamenný trůn, v němž sedává kněz sloužící obřad.

Lidské náboženství je decentralizované a nemá jednu vůdčí osobnost, která by rozhodovala o otázkách víry a uctívání bohů. Každého z bohů uctívá jiný kněžský řád, v jehož čele stojí několik arcikněžek a arcikněží, správců největších chrámů na Asterionu. Ti o důležitých záležitostech rozhodují na tzv. jasnozřivých setkáních, kdy se za pomoci boha setkají mysli všech jemu sloužících arcikněžek a arcikněží na jednom místě. V každém chrámu, klášteru a opatství žije několik kněžek a kněží, kteří vykonávají obřady, slouží mše a starají se o věřící. K tomu jsou jim nápomocni vikáři, spravující chrámy po ekonomické stránce, pomocní bratři zajišťující dostatek potravy a dalších světských věcí a učení bratři, kteří pomáhají pomocí svých znalostí magie a alchymie. Na cestách a v nehostinných končinách šíří víru potulní mniši, mnohdy svými dovednostmi přesahující i arcikněze.

Magické umění lidí sloužících bohům je založeno na jejich víře. Sílu, kterou vládnou, jim zajišťuje jejich bůh, a proto se od sebe výrazně liší kněží Paní vod a kněží Pána vichrů. Z kněze, od něhož se odvrátil jeho bůh, se stává vyhaslá pochodeň, vyschlá studna. Není již nadále schopen využívat kouzel a dovedností, které mu jeho bůh zpřístupnil.

U každého chrámu stojí několik klášterních budov, poskytujících přístřeší kněžím, kněžkám a mnichům, kteří se rozhodli zcela zasvětit život danému bohu. Ráno a večer tráví meditací, společnými modlitbami nebo diskusemi. Přes den pracují na polích, v řemeslných dílnách nebo pomáhají představeným při obřadech v chrámech a na Mramorovém náměstí. Klášterní budovy jsou zařízeny v duchu askese, aby žádná přebytečná maličkost neodváděla mnichy od nastoupené cesty víry.

C.11 Oblast jezer

V kraji ležícím mezi Ještěřími vrchy a Královskou řekou nelze suchou nohou překonat vzdálenost větší než dva kilometry. Celá tato oblast je ve znamení jezer, jezírek, malých tůní, rychlých potoků a říček. Říčky a potoky navzájem propojují jednotlivá jezera a tůně, proto se v nich voda neustále vyměňuje. V oblasti pod Ještěřími horami a u Bezedných tůní se začínají břehy ztrácet v bažinách a mokřadech a nelze přesně stanovit hranici, kde končí jezera a začínají bažiny. Oblast jezer již není tak extrémně sužována mračny komárů a jiného lidem nepříjemného hmyzu, jelikož komáří larvy potřebují k vývoji stojatou vodu a hladiny jezer neustále čeří protékající potoky. Celá oblast se mírně svažuje k severozápadu a z tohoto důvodu bývají jihovýchodní břehy jezer mělčí než břehy severozápadní.

Zdejší kraj nevypadal vždy tak, jak vypadá dnes. Teprve během Velkého zemětřesení se země nahnula směrem k moři, když byl původní jediný kontinent roztržen v půli. Do nově vzniklých roklí začala proudit voda z řek, které náhle nevěděly, kudy téct. Vznikla velká jezera a malé tůně a dřívější tvář krajiny byla nenávratně pryč, zničená a zatopená vodou. Před potopou stálo v místě dnešního Velkého torského jezera arvedanské město Zibar. Bylo to  jedno z nejseverněji postavených měst Rubiského knížectví, do kterého přišla válka až jako do posledního arvedanského sídla. Zibar patřil umělcům a básníkům, jeho ulice, domy, náměstí a paláce se skvěly nádherou a bohatstvím, v dnešní době těžko představitelným. Ohromné fontány z jasně modrého a zářivě žlutého mramoru vystřikovaly vodu do ohromné výše, průčelí domů zdobily precizní kamenné reliéfy vytvořené s neobyčejným důrazem kladeným na každý detail nebo mistrovské dřevoryty z ebenového, mahagonového a gumberského dřeva. Cesty k palácům lemovaly sochy ze stříbra a zlata, okenní tabulky byly vyrobeny ze smaragdů, safírů a rubínů. Arvedané chodili oblékaní v drahých látkách, tváře a ruce zvýrazněné šperky netušené hodnoty. Jak hořký a bolestný byl pád těchto lidí, přinucených zemřít nebo utéct ze Zibaru před skřety. Dnes leží zmrzačené zbytky města pod modrou hladinou jezera, porostlé vodními rostlinami a řasami, ztrácející tak poslední záblesk ze svého dávného jasu.

Když lidé z Východního království před devadesáti lety tuto oblast objevili, nezdála se být ničím zajímavá. U břehů jezer našli postavené rybářské vesnice, obývané lidmi. Kořeny těchto lidí sahají až do dob, kdy jejich předkové sloužili Arvedanům. Hovořili dosti zastaralým jazykem, ale brzy se naučili obecné řeči, jíž se dnes mluví ve Čtyřech královstvích. Příchod lidí ze severu přijali rybáři s radostí, neboť viděli v přistěhovalcích možnost ochrany i zlepšení podmínek života. Skřeti už tuto oblast nechávali bez povšimnutí léta, ale mezi rybáři byly stále živé příběhy o bojích a utrpení, které jejich lid v područí skřetů zažil. Guvernér Východní dálavy zde zanechal jednu družinu svých vojáků, aby zmapovala a prozkoumala jezera a dál se o tuto oblast nestaral.

Rybářské vesnice leží převážně u jižních a východních břehů jezer. Obyvatelná část začíná přibližně dvacet metrů od břehu, s nímž ji spojuje obvykle dva metry široká lávka. Celá vesnice stojí na kůlech zatlučených do dna jezera. Kůly jsou navzájem propojeny nosníky z tvrdého dřeva, na nichž leží rozpůlené kmínky tvořící podlahu chýší a cesty mezi nimi. Střecha a stěny jsou vyrobeny z travin, k jejich zpevnění a vyztužení používají rybáři tyče z rostliny podobné bambusu. Typická vesnice má třicet až padesát chýší, v každé žijí průměrně čtyři lidé.

Zlom v politice Východní dálavy nastal, když se jeden z významnějších úředníků vrátil z tohoto kraje. Rybáři tuto vzácnou návštěvu dobře pohostili svými rybími specialitami, které jejich ženy upravily s vynalézavostí a dovedností jim vlastní. Vyslance Východní dálavy zaujal zejména pátý chod, složený z pokrmů připravených z hunky duhové. Zvláštní chuť této ryby upoutala velvyslance natolik, že prodloužil svou návštěvu o několik dní, aby si ji mohl vychutnat ještě několikrát. Po návratu do Albirea vylíčil guvernérovi Východní dálavy přípravu hunky, její znamenitou chuť a vzhled takovým způsobem, že guvernér zatoužil toto jídlo okusit. Nechal si poslat několik pokrmů z hunky, a jelikož mu také velmi zachutnala, začala se o oblast jezer zajímat blíže.

Během několika měsíců se stal obchod s hunkou duhovou velmi výnosným. Zpráva o této rybě doplula až za moře a tamní šlechta chtěla také okusit její báječnou chuť. Jezera upoutala pozornost mnoha obchodníků, započalo se zde s výstavbou nových domů v rybářských vesnicích. Vesnice získaly prostředky na vlastní opravu a obnovu a z oblasti jezer se stala frekventovaná zastávka kupců a obchodníků. Časem se začaly vyvážet i jiné ryby a vodní živočichové z této oblasti, jak jim lidé postupně přicházeli na chuť. Tak se z kdysi chudých vesnic staly bohaté osady, které čítají i stovku pevných a dobře vybavených domů. Když člověk uváží, že většina z nich je postavena na vodě, podepřena kůly zatlučenými do dna, musí uznat, že je to úctyhodné číslo.

Neregulovaný lov ryb má v této oblasti za následek ještě něco jiného, než jen velké zisky. Hunka duhová se živila larvami komárů vzácného druhu, který se nyní přemnožil. Jeho bodnutí je sice trochu nepříjemné, ale to by se dalo ještě vydržet, kdyby ovšem nepřenášel malárii. Ve vesnicích dnes leží lidé ve vysokých horečkách, které je dohánějí k šílenství, daleko častěji, než tomu bylo dříve. Rybáři se začínají ohrazovat proti nešetrnému lovu ryb, obchodníci však na jejich stížnosti nijak nereagují. Proto se někteří z rybářů rozhodli podnikat sabotážní akce, které naplánovalo Bratrstvo dlouhých kápí. V noci odvazují a poškozují lodě obchodníků, přidávají do nákladu zkažené ryby a předávají informace hyassa o příjezdu obchodnických lodí a karavan, které jsou pak přepadeny a vyrabovány. Svým nejvěrnějším spolupracovníkům slíbili druidové z Bratrstva dlouhých kápí, že jim prozradí místo, kde se nachází potopený Zibar.

Dlouhá doba v područí skřetů se nesmazatelně zapsala také v náboženském životě lidí z Oblasti jezer. Místo Sedmnácti bohů totiž uctívají jednoho z Démonů, zlých bohů Asterionu. Kněží z Východní dálavy a Almendoru zde mají jen skromné výsledky v obracení na pravou víru a to hlavně díky svatyni na ostrově uprostřed Jezera tří přízraků, kde se všichni následovníci Démona scházejí. Proto se příslušníci Lamiusovy církve rozhodli tajně najmout dobrodruhy, kteří by pronikli na ostrov a znesvětili a zničili tamní chrám i s jeho kněžími.

C.12 Zelené bažiny

Název Zelené bažiny správně přísluší pouze zemi ohraničené na východě Ještěřími vrchy a na západě Údolím jezer. Lidé však tímto jménem označují celou krajinu na západ od oblasti jezer, plnou močálů a zelených tůní, včetně Ještěřích vrchů, Bezedných tůní, Údolí jezer a krajů ležících dál směrem na západ až k pobřeží. Existuje jen malý počet bezpečných cest přes tato území a každý krok mimo stezku může být tím posledním. Slatiny jsou velmi nebezpečné a také velmi zrádné, zvláště když se skrývají pod pevnou, ale tenkou slupkou země, která se při větším zatížení prolomí. Těsně nad povrchem Zelených bažin se vznáší mlha, zejména v ranních a večerních hodinách, kdy slunečními paprsky prohřívaný vzduch chladne a vodní pára se sráží do hustých neprůhledných mračen. Když mlžný opar zakryje i za denního světla slabě viditelné stezky, musí se případný návštěvník těchto slatin spolehnout na pevnou hůl, protože svému zraku již důvěřovat nemůže. Přes den se mlha ztrácí, vyháněná ostrým svitem slunce, a čeká v skrytu na pozdní odpoledne, aby mohla opět zahalit kraj do mléčného hávu.

Zelené bažiny jistě nejsou přívětivou zemí, přesto i zde naleznete živé tvory. V hlubokých tůních žije mnoho roztodivných ryb a obojživelníků, na bahnitých ostrůvcích můžete spatřit odpočívající krokodýly nebo malé jedovaté ještěry s jasně oranžovými skvrnami na břiše. Vládcem bažin však není nikdo z nich. Ti, jež tu vládnou, jsou menší a slabší než všichni ostatní, ale je jich mnoho, velmi mnoho. Králem Zelených bažin je hmyz podobný komárům, s dlouhým sosákem a krvežíznivou povahou. Velká mračna těchto tvorů se vznáší všude kolem pátrající po své další oběti. Svou cestu do tohoto kraje si našel i člověk. Musel se ale přizpůsobit drsným podmínkám, není proto divu, že se od obyčejných lidí výrazně odlišuje. V Zelených bažinách přebývají dva odlišné národy – hyassa (někdy též zvaní ještěří lidé) a sseta.

Oba národy se v Zelených bažinách objevily za podobných okolností ale v různých dobách. Starší z obou národů jsou hyassa. Když Arvedané zakládali svá knížectví v dnešní severní Taře, vyhnali mnoho původních divokých a barbarských obyvatel z jejich domovů. Některé kmeny a občiny se bránily, ale proti arvedanským zbraním, jejich magickému umění a vysoké technické úrovni neměly ani tu nejmenší šanci. Ti, kteří proti Arvedanům nebojovali, museli utéci dále na sever nebo se schovat na místa, kam by se Arvedané neodvážili. Část z nich se tedy ukryla v bažinách a vřesovištích. Žili z toho, co jim mohla okolní země poskytnout a občas podnikli výpad na nechráněná obydlí a sýpky v nejbližším okolí. Začali se přizpůsobovat zdejší krajině, a příroda je pozvolna přetvářela do podoby, která se jí zdála nejlepší. Kůže na těle zrohovatěla, oči získaly ochrannou blanku, vlasy na hlavě téměř zmizely. Z barbarů a divochů vznikla nová rasa – ještěří lidé. Ironií osudu či záměrem některé z vyšších sil se stalo, že se historie opakovala. Psal se rok 1987 před královským letopočtem, když  skřeti drtili poslední z arvedanských držav, knížectví Rubiské. Albireo je v ten čas již zpustošeno a všude vládne panika. Lidé utíkají pryč ze svých domovů, schovávají se na nepřístupných místech, zatímco tisíce těžkých vojenských bot skřetích bojovníků otřásají zemí. A tehdy opět nehostinné Zelené bažiny otevírají lidem svou náruč. Arvedané nemají mnoho možností na výběr, a proto někteří do bažin odcházejí. Tak vzniká druhá komunita v bažinaté krajině mezi Džunglí padlých stromů a Zelanskými vrchy – sseta.

Lidé hyassa žijí pospolu v malých osadách nebo ve městě zvaném Tessin. Jsou menšího vzrůstu, který odkazuje na jejich divošský původ. Kůže na těle jim silně zrohovatěla, a to i na temeni, proto jim nerostou téměř žádné vlasy. Díky bahenním plynům získala pokožka hyassa nazelenalý nádech, sloužící také jako druh maskování ve zdejší hnědozelené zemi. Mezi prsty na nohou i na rukou mají tenké průsvitné blány užitečné zejména při pohybu bahnitým terénem. Oči jsou chráněny tenkou průhlednou blankou, uši obvykle těsně přiléhají k hlavě. Oblečeni jsou pouze do bederní roušky, a to jak muži tak ženy. Obvyklá délka života je u hyassa okolo čtyřiceti let. Jejich řeč se během mnoha let dosti změnila, přesto ale ten, kdo zná jejich původní jazyk nebo jeho dnešní formu, se s nimi nakonec domluví. Současnou verzí jazyka, z něhož vzniklo nářečí hyassa, mluví některé domorodé kmeny v Divoké pláni a v okolí Tichých vod.

Hyassa mají inteligenci na úrovni svých divošských předků. Dokáží používat kovové nástroje, sami však žádný z kovů nedovedou zpracovávat, nehledě na to, že v bažinách k tomu ani nejsou vhodné podmínky. Kovové nástroje a zbraně získávají hlavně loupežnými přepady lidí nebo skřetů a jejich obydlí. Pokud není zbraň dobře vykována nebo nemá magické schopnosti, rychle ve výparech z bažin rezaví a ztrácí na užitku. Lovy na kovové zbraně jsou u hyassa částí rituálu, kdy se mladí muži a dívky přijímají mezi dospělé. Ten, kdo nedokáže ukořistit zbraň z kovu nebo alespoň větší množství kovových předmětů, je považován za méněcenného. Kvůli kovové zbrani se nezdráhá běžný hyassa použít jakékoliv prostředky, porušit nejpevnější dohodu či přátelství, a to i ve vlastním kmeni. S hyassa nikdy neexistoval pravidelný obchod, byť se o to skřeti v rámci hledání spojenců dlouho pokoušeli. Každý náklad kovu určený pro výměnu byl totiž bez milosti vyrabován a obchodníci povražděni, často velmi krutým a bolestivým způsobem. Hyassa nevlastnící žádné kovové předměty musí ostatním sloužit a vykonávat podřadné práce, dokud se mu lov na kovovou zbraň nevydaří. Nikdo z hyassa nevládne magií a v jejich společenství nejsou žádní šamani, kouzelníci nebo mudrci. Úctu si zaslouží pouze ten, kdo třímá kovovou zbraň a umí s ní vládnout.

Družinu zavedly její spletité cesty osudu do Zelených bažin. Dokud zůstaly skryti zrakům hyassa, bylo vše v pořádku, ale poté nastalo pravé peklo. Skupina hyassa zahlédla mezi mokřady jasný svit kovu, který mají nesmazatelně vryt do paměti, a začal velký hon. K pronásledovatelům se postupně přidávají další a další ještěří bojovníci a dobrodruhům nezbývá než utíkat, skrývat se a doufat.

Hyassa k smrti nenávidí sseta, druhý z národů žijících v bažinách. Pořádají na sseta, potomky Arvedanů, zběsilé štvanice a bez slitování vraždí každého příslušníka jejich rasy bez ohledu na pohlaví, věk či postavení. To je také důvodem, proč je lidí sseta tak malý počet. K lidem ze severu, z Lendoru, nechovají sice takovou slepou nenávist, ale to neznamená, že je nemohou sem tam napadnout a vyplenit nějakou blízkou usedlost. Krutost je nedílnou součástí jejich povahy, a proto jsou v boji velmi obávanými soupeři. Hyassa spolu navzájem spolupracují a jen ve výjimečných případech bojují jeden proti druhému, hlavně když se jedná o kov.

Lidé sseta žijí rozptýleni po celém území Zelených bažin, Ještěřích hor, Bezedných tůní a okolních krajů. Sami si říkají potomci Arvedanů, slovo sseta pochází z jazyka používaného hyassa a znamená „označený k zabití“. Nemají žádná větší sídliště, jsou nuceni se neustále schovávat před hyassa. Lidé sseta jsou pevně stavění, vysocí, velmi silní a odolní. Tyto vlastnosti jsou dílem zděděné po jejich arvedanských předcích a dílem vzniklé působením okolního kraje. Nosí šaty ušité zvláštním a velmi náročným způsobem z kůže krokodýlů, která je chrání před nepřízní počasí a často slouží též jako brnění. Pokrývají celé tělo od hlavy až k patě s výjimkou tváře, a tak jim kůže v obličeji ztvrdla v jediný, strnulý a trochu smutný výraz. Temeno hlavy zakrývají kapucí, kterou lze stáhnout malou šňůrkou na jejím obvodu. Na rukou nosí dlouhé rukavice dokonale vytvarované pro každého sseta přesně na míru. Sseta žijí mnohem déle než hyassa, a pokud nejsou zabiti, dožívají se až dvou set padesáti let. Znají mnohé věci a zákonitosti mezi nimi a tyto vědomosti si pečlivě předávají z generace na generaci ústní formou. Každý sseta se učí v mládí nazpaměť vědomosti nejstaršího člena jejich komunity. Obsahu předávaných moudrostí rozumí sseta už jen velmi málo a za ta léta jejich života v bažinách se mnohé informace zapomněly nebo byly ztraceny. Ze starých arvedanských znalostí se postupně stalo jakési tajné učení, mystérium, které sseta stmeluje proti nepřízni okolního světa a o němž se nesmí hovořit s cizinci. Dobrodruzi z řad přistěhovalců však měli zájem právě o ty věci, a to vedlo k mnoha nedorozuměním a shromáždění sseta zařadilo nově příchozí na konec dlouhého seznamu nepřátel svého lidu. Udržují také jazyk Arvedanů v jeho archaické podobě téměř nezměněný už více jak dva tisíce pět set let. Používají výborné zbraně, pocházející z dob dávno minulých, které by bez pomoci magie v nich ukryté byly nyní jen pouhou hromádkou bezcenné rzi. Někteří sseta také vládnou surovou magií, jelikož nemají možnost své nadání pořádně pochopit a rozvíjet, jak je tomu u učených čarodějů Čtyř království.

Sseta nejsou zdaleka tak výbojní, jak je tomu u hyassa. Snaží se víceméně jen o jedno, přežít. Lidé si je pletou s hyassa a už se několikrát stalo, že některého ze sseta zabili omylem. K setkáni s nimi dochází velmi vzácně, neboť čím méně jsou vidět, tím déle zůstanou naživu. Nevěří nikomu, a tak získat jejich důvěru bývá velmi těžké a daří se to jen málokomu a jen zřídka. Pokud se ale nějaký sseta prohlásí za vašeho přítele, pak se na něj lze ve všech ohledech spolehnout.

Jednou za rok, v druhém dni třetího aldenu měsíce klidna, se scházejí všichni sseta na předem smluveném místě. V tomto dni před mnoha sty lety padlo staré Albireo do skřetího područí a z města zůstaly jen ruiny. Jen pár Arvedanů se tehdy zachránilo a odnesli z města vzácnou garenovou pečeť, symbol prosperity a budoucnosti. Sseta ji od té doby pečlivě střeží a už několikrát obětovali mnoho členů své komunity, aby zabránili její ztrátě nebo zničení. Na shromáždění sseta se konají různé obřady zasvěcené jednotlivým bohům Sedmnáctky a vybere se nový držitel garenové pečeti, na nějž od této chvíle až do dalšího shromáždění padá zodpovědnost za její bezpečí. V legendě z dob počátku jejich národa se vypráví, že až bude garenová pečeť ztracena nebo zničena, všechen jejich lid vymře. A jelikož sseta této legendě věří, musí držitel garenové pečeti střežit tento drahocenný předmět jako svou citlivou kůži ve výparech bažin.

Dobrodruhům se náhodou podaří najít garenovou pečeť, kterou ukryl její strážce v porostu mokřad. V okamžiku, kdy si ji vezmou do rukou, se družina stane středem pozornosti všech sseta, kteří se budou snažit všemožnými způsoby od ní garenovou pečeť získat. Pak už záleží na postavách, jakou cestu si zvolí, zda vydají pečeť dobrovolně, svedou o ni boj, předají ji hyassa nebo se pokusí o něco jiného.

Samotné Zelené bažiny patří k nejméně vlídným zákoutím celého tohoto kraje. I sseta a hyassa žijí jen na okrajích, neboť v srdci bažin je opravdu nemožné přežít. Půda je zde podmáčena natolik, že když zafouká silnější vítr, tenká slupka pevné země se začne vlnit a při občasných vichřicích se kolébá jako loď na rozbouřeném moři. Nejlépe si můžete tohoto jevu všimnout v okolí Pohyblivého jezera, které často mění svou geografickou polohu. Směrem na jih od srdce bažin ubývá vlhkost rychle, zatímco směrem na sever, k Džungli padlých stromů, se zdá terén stalé stejně podmáčený jako u Pohyblivého jezera. V západní části Zelených bažin, zvané Neviditelné ostrovy, je kraj již natolik jednolitý, že téměř nelze rozeznat rozdíl mezi pevnou půdou, podmáčenou zemí a samotnou bažinou.

Největším postrachem Zelených bažin jsou hydry, myšlenkové bytosti připomínající klubko hadích hlav vyrůstajících z jediného mohutného těla. Šedozelená kůže s hnědými skvrnami jim pomáhá maskovat se v kalných vodách močálů, kde číhají na své oběti. Hydry mají velmi zákeřnou povahu, útočí bez varování a obvykle zezadu. Jejich dlouhé krky jsou velmi hbité a dokáží v rychlém sledu zaútočit na několika různých stranách. V mokřadech se hydry pohybují svižně, zato mimo bažinu se sotva sunou a jsou v těchto chvílích velmi zranitelné. Na jídelníčku této nestvůry figurují různé bahenní ryby a obojživelníci, ale oblíbeným, vysoce ceněným zpestřením je maso hyassa či sseta a humanoidů vůbec.

C.12.1 Tessin

Místo přibližně sedm kilometrů jižně od oblasti nejčastějšího výskytu Pohyblivého jezera si vybrali hyassa k vystavění svého největšího sídla, města Tessinu. V chýších kruhového tvaru, vyrobených převážně z bláta a rákosí, žije okolo čtrnácti set příslušníků této rasy. Chýše jsou po celém městě rozmístěny neuspořádaně, bez zjevného systému, jako kostky vržené rukou opilého strážného. V Tessinu neexistuje něco jako ulice nebo náměstí, pouze prostranství mezi jednotlivými chýšemi, které stojí vždy osamoceně, nikdy ne v bloku. Všechny chatrče jsou si navzájem podobné, liší se jenom velikostí, která odpovídá postavení jejich obyvatel. Zařízení uvnitř je skrovné, většinou ho tvoří pouze rohože, na nichž hyassa spí. Tessin nemá žádné hradby nebo jinou uměle vytvořenou obranu proti případným nájezdníkům, jelikož k ochraně města dokonale stačí okolní kraj. Město leží na větším výběžku pevné půdy, zařezávajícím se hluboko do slatin, který se v jednom místě zužuje na šířku  pouhých několika desítek centimetrů. Z ptačího pohledu vypadá toto místo jako obrovská kapka, kanoucí z pevniny do bažin.

Život v Tessinu je poklidný a podobá se životu v zapadlé vesnici některého ze Čtyř království. Muži se starají o potravu, chodí na lov krokodýlů, různých ještěrů a bahenních ptáků. O svátcích se baví hrami založenými především na fyzických dispozicích. Nejpopulárnější z nich je běh vymezeným územím v bažinách, kdy každý účastník hry musí zdolat přes deset kilometrů v nebezpečném terénu v co nejkratším čase. Vítěz této hry se stává fissem a vládne v Tessinu. Ženy pěstují několik druhů mechů a hub, kterým zdejší kraj dovolí vyrůst v bahnité půdě, nebo vyrábějí ozdobné předměty a šperky. O náboženské věci se starají ses-hyassové, jejichž úkolem je neustálé usmiřování divokých bažinných duchů formou rozličných modliteb, obětí a obřadů. Kromě Tessinu existuje v mokřadech ještě několik menších vesnic, osamělé chatrče se téměř nevyskytují, neboť hyassa mají rádi společnost. Samotáři mezi jejich lidem jsou buď ztroskotanci, kterým už nezáleží na životě a vlastně vůbec na ničem, nebo vyvrženci ze společnosti, kteří porušili některé tabu.

Obtíže s hydrami měli hyassa odjakživa, ale v posledních letech je situace pořád horší a horší. Nejen, že se s nimi zdejší válečníci musí potýkat na svých výpravách do okolí, ale několik hyder se dokonce pokusilo o útok na Tessin a zmasakrovalo při tom přes čtyřicet hyassa. Prý se dokonce z hlubin Zelených bažin vynořila Dassi, hydra s šestatřiceti hlavami, největší hydra jaká kdy žila. Impuls ke zvýšené aktivitě těchto nestvůr dali Kharovi služebníci, kteří v bažinách pátrají po kusu meziplanetární brány, starého arvedanského artefaktu. Jejich kouzla, mechanické stroje a magické lektvary vybily značnou část bahenních ryb, základ potravy hyder, které teď hladoví a příležitostně pojídají hyassa. Obyvatelé Tessinu vyslali skupinku emisarů se žádostí o pomoc do Staré Štoly, ale lidé mají s ještěřími lidmi jen špatné zkušenosti, a tak posly zastřelili dříve, než stačili přednést svou prosbu.

C.12.2 Očarovaný háj

V Zelených bažinách se dále nachází místo zvané Očarovaný háj. Je na rozdíl od svého okolí relativně suché, což ovšem neznamená, že tu nejsou žádné mokřady nebo tzv. zelené propasti, místa s tenkou vrstvou pevné půdy zakrývající hluboké bahnité studně. Rostou zde stromy, jejichž kořeny zčásti vystupují nad povrch země, kde se navzájem proplétají s kořeny svých bratří. Tuto spleť doplňují ještě těla odumřelých stromů, což způsobuje, že je Očarovaný háj téměř neprostupný. Nepřístupná místa přitahují lidi, kteří se musí před něčím skrývat. Ani Očarovaný háj neunikl jejich pozornosti a stal se novým domovem pro čarodějnice vyhnané a vypovězené z lidské společnosti. Zde mohou v klidu, nerušeni výhrůžkami vesničanů na lynčování a řečmi o upalování, spřádat svá zlá kouzla a nabrat nové síly, aby se pak vydaly do světa a mohly lidem škodit. V obydlích šeredných jako ony samy připravují dryáky způsobující němotu, slepotu či některou z četných nemocí, míchají otravné lektvary, po jejichž požití muži ztrácejí svou sílu a ženy rodí ohyzdné děti a vyrábějí figurky lidí, které chtějí dostat pod svůj vliv. V současné době žije v Očarovaném háji osm čarodějnic, každá na jiném místě, ale udržují mezi sebou kontakt a čas od času se společně sejdou, a vyměňují si své zkušenosti a čerstvé zážitky.

Čarodějnice (neplést si s čarodějkami) mohou sesílat kouzla, ve většině případů však používají jen ta z nich, která někomu ublíží, způsobí mu škodu nebo ho alespoň omámí. Mezi jejich schopnosti patří také přivolávaní duší zemřelých a komunikace s nimi a možnost navázat kontakt s nižšími astrálními sférami. Dost často s čarodějnicí žije několik prapodivných bytostí, původem ze Stínového světa (jako třeba huama či dublér apod.), kterým imponuje její zlá povaha a snaha škodit na každém kroku. Čarodějnice mají svou polorozpadlou chýši, kde jsou doma, ale v ní se zdržují jen pár měsíců v roce. Většinu času jsou na cestách a hledají vhodné kandidáty na terč pro svá kouzla a žíznivé, které by napojily svými lektvary.

První čarodějnicí, která se usadila na tomto místě, byla Morrana Posedlá, dvorní čarodějka černého drakočlověka Zurkhena. Morrana patřila k nejkrásnějším ženám na Taře a její magické umění budilo údiv. Zurkhen jí svěřoval důležité úkoly a ona jej nikdy nezklamala. Dá se říct, že byla jedním z nejplatnějších špehů v dobách svého mládí, když umně využívala své vnady v kombinaci s ženskou intuicí a prohnaností. Krásná čarodějka však chtěla víc, než jen sloužit mocným pánům, chtěla vládnout. Otrávila tedy dýku smrtelným jedem a vbodla ji Zurkhenovi do zad při jedné z jejich porad. Jedině proměna v dračí podobu zachránila Zurkhena od jisté smrti. Za zradu musela Morrana krutě pykat. Zurkhen ji vydal rozvášněnému davu, mezi nimiž bylo mnoho z těch, kterým mladá čarodějka provedla nějaký nepěkný kousek. Nadávky, shnilá rajčata a kamení se na ní sypalo ze všech stran, a tak když se Morrana dopotácela na konec uličky, byla polomrtvá. Přísahala tehdy pomstu všem lidem, bez rozdílu. Během dalších let vyzkoušela mnoho dryáku a patoků, aby si zajistila dlouhý život, tak dlouhý, aby mohla odplatit všem za příkoří, která se jí dostalo. Nakonec ten kýžený lektvar našla, ale po vypití se z jejího mladého a krásného těla stala jen popraskaná, svraštělá slupka. A tak Morraně zbyla jen její pomsta. Pomocí teleportačního prstenu se objevovala hned tu a hned jinde a dávala cítit svou zlobu mnohým. Morrana žije ještě dnes v Očarovaném háji, ale už nemůže podnikat své výpravy. Po jednom ze svých lektvaru usnula na několik let a když se probudila, byl z ní starý shrbený strom s kořeny zapuštěnými hluboko do bahnité země. Postupem let ztrácela svou lidskost a nyní z ní zůstaly jen zlé, tmavomodré oči.

V Novém Amiru onemocněla dcera bohatého obchodníka a vlivného člena guvernérova sboru neznámou a svými příznaky podivnou chorobou. Pátráním po příčině nemoci došel přivolaný theurg k závěru, že vše způsobila jedna z čarodějnic z Očarovaného háje. Obchodník tedy hledá družinu, která pronikne přes Zelené bažiny do tohoto kraje, najde čarodějnici a získá od ní lék. Cesta k chýši čarodějnice je ovšem střežena obludnými a záludnými stvůrami, které kladou těžké hádanky a rozdávají pádné údery a nepouštějí nikoho, kdo se vzhledem nepodobá čarodějnicím.

C.12.3 Ještěří vrchy

Země na východ od Očarovaného háje se začíná zvedat a oprošťovat od zeleného obalu bažin. Tomuto pásu kopců, které nešplhají výš než sto dvacet metrů nad úroveň okolní krajiny, se říká Ještěří vrchy. V údolích mezi kopci je spousta bažinatých jezírek pokrytých velkými listy plovoucích rostlin, zatímco vrcholky a úbočí jsou porostlá odolnými listnatými stromy, schopnými snést vysokou vlhkost a těžký bahenní vzduch. Oblast Ještěřích vrchů slouží jako domov pro mnohé z příslušníků národů hyassa i sseta. Zde dochází k nejčastějším střetům a potyčkám, které obvykle končívají něčí smrtí. Hyassa se nikdy nevzdávají a pronásledují prchající sseta bez milosti. Sseta jsou však rychlejší a inteligentnější, umí se dobře maskovat v terénu a nehybně ležet na okraji bažin celé hodiny, a tak před přesilou většinou utečou. Někdy však pronásledování končí tragicky, když štvanec dobře neodhadne terén, špatně šlápne nebo se málo odrazí a mokřady ho začnou neúprosně stahovat dolů.

Sseta nemají žádné stálé domovy, jelikož ty by byly okamžitě přepadeny a vyplundrovány nájezdem hyassa. K přespání slouží sseta jakýsi vak vyrobený z krokodýlí kůže (podobně jako jejich šaty). Tento vak umějí v bažinách schovat tak dokonale, že vypadá jako součást okolní krajiny. Častokrát je to jediný úkryt, který je zachrání před jistou smrtí z rukou hyassa.

Na vrcholu kopce zvaného Astel, stojí mohutná pískovcová stavba, připomínající vejce zaražené do hromady písku. Stěny budovy jsou dokonale hladké a mají jasnou žlutohnědou barvu, bez jediné skvrny či popínavé rostliny. Vytvořit takovou věc lze jen s pomocí kouzel a skutečně stavitelem Astelnaroku (tak se tato budova jmenuje) byl výjimečně nadaný čaroděj Rillam z řad sseta. Prvotním záměrem Rillama bylo postavit úkryt před hyassa, a tak chodby Astelnaroku tvoří spletité bludiště plné tajných výklenků a pastí číhajících na nepozorné návštěvníky. Později se však čaroděj uzavřel před světem v nižších patrech, které vyplnil šíleně vypadajícími místnostmi s děsuplnými stroji. Tam zkoušel svá kouzla a jak stárl, jeho mysl ztrácela soudnost a vymýšlela stále prapodivnější věci. Smrt ho přepadla náhle a ukončila jeho šílenství. Někde uvnitř Astelnaroku stále leží jeho tělo a především výsledky jeho výzkumů. Sseta sem chodí jen vzácně, většinou když se potřebují skrýt před hyassa, kteří se Astelu a jeho stavbě vyhýbají na sto honů.

C.12.4 Údolí jezer

V západní části Zelených bažin leží v místě ze všech stran chráněném stometrovými vrchy Údolí jezer. Zemi tady tvoří tvrdá skála, která zamezila vzniku bažin. Místo nich se zde podepsaly velká vlhkost vzduchu a časté deště, které způsobily, že se v údolí objevila spousta větších i menších jezírek. Voda v nich má křišťálově čistou modrou barvu na rozdíl od bahnitých tůní v Zelených bažinách, kde lze hovořit snad jen o špinavě zelené nebo hnědé. V Údolí jezer rostou převážně vodní rostliny, na břehu se zeleň objevuje jen sporadicky a ve vyšších částech už neroste vůbec žádná.

V Údolí jezer žije kromě vodních živočichů také temná elfka Val’Doren spolu s několika silingami, bytostmi ze Stínového světa, vypadajícími jako drobné ženy s motýlími křídly. Val’Doren pochází z pouště Mar’Nub, Rychlých dun, kde se naučila rozumět záměrům přírody, duším zvířat a životu rostlin. Zde, v Údolí jezer, se pokouší vypěstovat rostliny, které by okolní bažiny přeměnily na zelené louky nebo zdravé lesy. Silingy jí pomáhají svými znalostmi, přesahující možnosti smrtelníků. Kromě výzkumu rostlin tráví Val’Doren čas tím, že napravuje škody napáchané čarodějnicemi z Očarovaného háje, za což ji tyto ženštiny trpce nenávidí. Občas dojde k nějakému přímému střetu mezi silingami či Val’Doren a některou z čarodějnic, a to se pak nad bažinami pěkně jiskří magickými výboji. Pro svou ochranu a ochranu své práce vztyčila proto temná elfka nad Údolím jezer magickou bariéru chránící před mnoha druhy kouzel.

C.12.5 Bezedné tůně

Bezedné tůně jsou poslední lidmi pojmenovanou oblastí Zelených bažin. Sousedí s oblastí jezer a tvoří vlastně jakýsi plynulý přechod mezi jezery a močálem. Voda v Bezedných tůních ještě není zcela zakalena bahnem a znečištěna tlejícími organismy, ale u dna tůní už se vytváří základ bažiny. Usazeniny na dně tvoří několikametrovou vrstvu, která spolehlivě pohltí vše, co do tůně spadne a včas nevyplave na hladinu. Ze dna navíc vyrůstají rostliny s dlouhými šlahouny, které se kolem nepozorného plavce omotají a stáhnou jej dolů. Lidská fantazie z těchto rostlin udělala strašlivé příšery žijící v bažinách od úsvitu věků s mnoha chapadly a nezřízenou chutí po lidském, elfím a trpasličím mase.

Nehostinné kraje jsou často jediným útočištěm lidí, kteří se z nějakého důvodu znelíbili části či rovnou celé společnosti. Často to mohou být nebezpeční zločinci, u nichž je žádoucí, aby dále neprováděli své podvodné a nečestné kousky, nebo lidé se jménem figurujícím na předních místech mocných zločineckých organizací, jež mohou znát cenné informace. Nalézt skrývajícího se člověka je náročná, ale obvykle dobře placená práce.

V poslední době jsou vídáni příslušníci národa hyassa nezvykle daleko na jihovýchod a na východ od svých domovů. Něco je vyhání z jejich sídlišť a teritorií, něco, kvůli čemu jsou nuceni opouštět své bažiny a stěhovat se do jejich okrajových částí. Tou tajemnou silou není nikdo jiný než skřeti. A to ne hned tak ledajací, ale skřeti spadající přímo pod velení Khara Démona. Jedná se o stovku skvěle vycvičených skřetích assasinů, schopných operovat v týlu nepřítele.

Jejich cílem ovšem není záškodnická činnost. Skřeti musí v bažinách nalézt jeden ze ztracených dílu meziplanetární brány, po kterých Khar Démon usilovně pátrá, a ten leží ukryt ve staré arvedanské svatyni na dně mokřad v oblasti Neviditelných ostrovů. K této činnosti potřebují klid, a proto nejdříve vyhnali hyassa, pídící se po kovových zbraních, ze západní a jihozápadní části Zelených bažin.

Hyassa se chystají na boj se skřety. Napadají lidské usedlosti a sklady potravin a zbraní, aby získali dost prostředků pro boj s nimi, jelikož vědí, že skřeti jsou výborní bojovníci. Sseta pozorují činnost skřetů pouze z dálky, jejich malý počet jim nedovoluje zasáhnout, přestože Khar Démon a jeho posluhovači jsou jejich odvěcí nepřátelé.

C.13 Kor

Mezi Sintarem a Albireem bylo na Královské řece postaveno velké přístavní město Kor, ležící dnes na hranici mezi Svobodnými městy a zbytkem Východní dálavy a je tudíž důležitým celním a obchodním centrem. Naprostá většina zboží z jihu projde nejdříve skladišti Koru než dorazí na Albirejská tržiště a také veškeré lodě ze severu musí podstoupit celní kontrolu ve městě, než mohou plout dál na jih. Kupecké zboží do města putuje navíc po stezkách vycházejících z bran Koru do Albirea, Staré Štoly a Miramu.

Jak napovídá arvedanské jméno Kor, historie tohoto místa je dosti stará. Protože i v dobách Rubiského knížectví se lodní doprava hojně využívala, byla Královská řeka důležitou tepnou mezi starým Albireem a starým Sintarem. V místě dnešního Koru však nestál žádný přístav, ale pouze vysoký a štíhlý maják upozorňující říční lodě, že připlouvají do nebezpečného místa, plného ostrých skalisek. Po Velkém zemětřesení se koryto Královské řeky posunulo, a proto zbytky arvedanského majáku leží tři kilometry východně od toku řeky. V područí skřetů ztratila tato oblast svůj někdejší význam, protože skřetí lodě se plavily převážně po Durenu do Rilondského zálivu a Královskou řeku nevyužívaly.

Před osmdesáti sedmi lety Kor znovu povstal, nejen aby plnil svůj někdejší účel, ale také aby se stal nepostradatelnou zastávkou pro obchodníky na jejich cestách. Během dvaceti let bylo postaveno jádro města se všemi důležitými budovami, zejména pak říčním přístavem a doky. Proto v roce 788 k. l. guvernér Východní dálavy dosadil na místo starosty Koru svého dlouholetého přítele barona Ygora, aby upevnil v Koru svou moc. Baron Ygor si vedl při správě města výtečně a za jeho působení došlo ve městě k rozvoji řemesel a cechů. Jednotliví řemeslníci se organizovali do větších skupin, zvaných gildy, které hájily jejich zájmy a práva a někdy také chránily jejich život. Zvýšila se kvalita prodávaného zboží a bylo jednodušší získat dříve téměř nedostupné věci. Brzy měly gildy vliv i mezi kupeckými karavanami přijíždějícími do Koru, vytvářely síť poboček v ostatních městech a větších vesnicích. Mezi jednotlivými cechy existovaly rozdíly, některé gildy byly jen spolkem několika řemeslníků a jiné dostaly od barona Ygora povolení užívat cechovního znaku k označování svých výrobků a výhradní právo provozovat řemeslo v Koru. Nejsilnějšími gildami se staly Kovářská gilda, Loďařská gilda a Kamenická gilda.

Kamenická gilda se posléze rozhodla sama ovládnout celé města a podplatila barona Ygora, aby omezil působení ostatních cechů a baron se o to skutečně pokusil. Jeho nařízení omezující vliv cechů vyvolalo bouři nevole. Kovářská a Loďařská gilda se spojily a za pomoci Pavučiny zákeřně zavraždily jak barona Ygora, tak představitele Kamenického cechu. Na baronovo místo nastoupil jeho syn Horác, který však nebyl příliš silným a schopným správcem a brzy se stal loutkou v rukou Kovářské a Loďařské gildy. Kamenická gilda byla neustále postihována různými výnosy a ztrácela svůj význam a také své členy. Tato situace trvala jedenáct let. Před třinácti lety představený Kamenické gildy přednesl stížnost na situaci v Koru guvernérovi Denfelovi a podepřel ji pádnými argumenty a také značnou sumou peněz. Vojáci Východní dálavy zabavili většinu cechovního majetku Kovářské a Loďařské gildy, baron Horác byl odvolán z místa starosty a odjel zpět na Lendor. Na jeho místo dosedl guvernérův loajální úředník Gromír, který omezil moc všech cechů a vrátil situaci v Koru do normálu.

Klid ve městě však netrval příliš dlouho. Albireo se odtrhlo od Východní dálavy a postupně se k němu přidávala další města. Gildy zbystřily pozornost a jelikož viděly příležitost, jak se dostat k moci, spojily své síly a svrhly úředníka Gromíra spolu se všemi radními. Kor se přihlásil ke Svobodným městům a do čela byl zvolen představený Zlatnické gildy, starý a moudrý Horamil. Cechy získaly zpět své postavení a výsady, mohly používat speciální značky na svých výrobcích a jejich příslušníci byli zase váženými občany.

V dobách své největší slávy si Kamenický cech postavil na Lianině ostrově pod svými budovami rozsáhlé a spletité podzemí, jehož místnosti využíval zčásti jako dílen a zčásti jako skladišť. Po svém úpadku připadla jejich cechovní budova Koňské gildě. Nikdo neměl tehdy čas se zabývat průzkumem podzemí a plány se až na malé výjimky ztratily. V chodbách pod Koňským cechem se ztratil jeden z jejich představitelů a už dva dny se o něm nic neví.

V současnosti obchod v Koru vzkvétá. Mezi cechy od převratu před pěti lety nedošlo k žádným větším bitvám o moc, přestože občas nějaký spor vyvolá malou potyčku. Kamenický, Kovářský a Loďařský cech dávno ztratily své výsadní postavení, už nepatří mezi nejbohatší gildy v Koru. Na jejich místo nastoupily Zlatnická, Tkalcovská, Zelinářská, Celní a Koňská gilda, jejichž moc potvrzují i nejvýznamnější muži ve městě v čele se starým Horamilem, jelikož všichni z nich jsou členy některé z těchto gild. Také Orlím poutníkům současný stav věcí vyhovuje, a tak místní oddíl vojáků, čítající sto padesát mužů, dohlíží nejen na pořádek ve městě a v přístavu, ale také pomáhá udržet poměr sil. Velitel posádky, bezmála dvoumetrový lidský obr Simbul, má mimo svých válečnických schopností také dar diplomatického myšlení, a tak i díky němu zůstává Kor klidným a spořádaným městem.

Správní systém v Koru je v oblasti Dálav unikátní. V městské radě zasedají předáci a vysoce postavení členové těch gild, které překročí svými výdělky určitou sumu. Tato částka se může časem měnit a stávající radní tak mohou držet své konkurenty mimo výkonnou moc. Každý z cechů v radě má stejný počet zástupců, avšak váha jednotlivých hlasů se odvozuje od výše jejich výdělků. Do čela městské rady se volí konzul, který zajišťuje diplomatický a politický styk s okolními městy a státy.

Dnešní poměry v Koru se však nelíbí některým členům Kamenické, Kovářské a Loďařské gildy, kteří pamatují doby, kdy stáli na výsluní. Připravili rozsáhlý plán na znovuzískání své moci do nějž je zapleten sintarský starosta, korské podsvětí v čele se zdejší zlodějskou organizací Dlouhé dýky a několik malých cechů, které se chtějí dostat do popředí. Celé spiknutí, zvané zasvěcenci Rošáda, nemá za cíl jedním úderem svrhnout starostu a pobít vojáky domobrany, ale postupně zkorumpovat, odstranit, zastrašit, přesvědčit nebo nahradit svými lidmi důležité muže v Koru a poté převzít moc. Svůj plán začala Rošáda uskutečňovat už před měsícem nájemnou vraždou jednoho radního, který kladl příliš velký odpor při nabídkách o spolupráci. Druhý den ráno našli jeho tělo v přístavišti v nejchudší části města, jak se zachytilo o jeden ze sloupů přístavního mola. A to je teprve začátek velkého plánu Rošády.

Vzhled pětitisícového Koru je velmi různorodý. Střední část, ležící na skalnatém Lianině ostrově uprostřed řeky, má charakter výstavního města. Dlážděné ulice září čistotou, kamenné domy mají dvě i více pater. V noci se střední Kor osvětluje loučemi, vojenské hlídky patrolují v ulicích a střeží spánek bohatých obyvatel. Na jediné tržnici v této části se prodává pouze to nejluxusnější zboží a uzavírají se obchody za vysoké sumy peněz. Uprostřed středního Koru stojí Dunrilin chrám, stavitelská perla Východní dálavy a nyní vlastně Svobodných měst. Lidé, žijící na Lianině ostrově, mají vysoké postavení ve správě města nebo disponují vysokými částkami peněz. K obyvatelům ostatních částí Koru se chovají většinou odměřeně a povýšeně, zdůrazňující tak své postavení. Přístup na ostrov je možný pouze městskou branou stojící na konci mostu vedoucího z dolního Koru a přístavištěm na severovýchodním břehu ostrova.

Dolní Kor leží na levém břehu Královské řeky a tvoří středisko řemesel a obchodu. Kamenné budovy a dlážděné ulice nejsou tak výstavní jako v středním Koru, zato lidi tu potkáte mnohem příjemnější a ochotnější vám pomoci nebo si s vámi popovídat. Každý větší plácek využívají obchodníci k rozložení stánku se svým zbožím a za každým druhým rohem lze svlažit hrdlo některým z lahodných moků v místní putyce. Krámky řemeslníků všech zaměření nabízejí množství výrobků a v zapadlých uličkách lze pokoutně koupit i zakázané zboží, na něž se vztahuje embargo.

O dodržování smlouvy mezi Východní dálavou a Svobodnými městy, tedy lépe řečeno části týkající se zakázaného zboží, se stará Celní gilda, která získala v posledních letech významné postavení a je zcela loajální vůči Orlím poutníkům. Celní prohlídka probíhá v přístavu a musí jí projít všechny lodi bez výjimky. Na jih se nesmí vyvážet žádné zbraně, zlato a magické předměty, na sever přes hranici nepustí omamné látky a jedy. Předměty, které se nesmějí převážet, zabavují členové Celní gildy a v případě jedů a omamných látek je ničí, zatímco v ostatních případech je vozí do Albirea a prodávají se. Plná třetina z prodeje jde do pokladny Celní gildy, a tak bývají kontroly opravdu důkladné. Také veškerá korespondence podléhá prohlídce a nejednou se díky celní kontrole, přestože by měla být diskrétní, dozvěděla široká veřejnost o utajovaných milostných avantýrách mladých šlechticů.

Do Svobodných měst je zakázáno vozit všechny látky přírodního či umělého původu, způsobující ochrnutí lidských smyslů, prudké jedy, veškeré druhy semen (tento článek byl dopsán na základě soravského incidentu, kdy značná část úrody byla napadena agresivním plevelem), zpracované potraviny a veškeré rostliny, zvířata a stvoření ze Stínového světa. Výjimku může udělit pouze hlava Celního cechu nebo albirejský lord. Do Východní dálavy se nesmějí převážet zbraně ve větším počtu (povolena je pouze dýka a jedna osobní zbraň), arvedanské artefakty s vlastnostmi využitelnými při boji nebo špionáži, brnění, štíty (se stejnou výjimkou jako v případě zbraní) a velký počet žoldáků (jinými slovy, početná skupina dobrodruhů musí udat velmi dobrý důvod, aby byla puštěna skrz hranice).

Poslední část města, horní Kor, leží severovýchodně od Lianina ostrova na pravém břehu Královské řeky. Domy v horním Koru jsou postaveny převážně ze dřeva, krčí se a mačkají vedle sebe podivně pokřivené a porostlé lišejníky a popínavými rostlinami. Uličky mezi domy často mění směr a křižují jedna druhou v nebývale hustém sledu, takže je snadné zde zabloudit. Špína a zápach, převážně rybiny, tvoří nedílnou součást této části města. Ulicemi se potulují žebráci v rozedraných šatech, námořníci, kteří uvízli na pevnině, a povětrné holky nepříliš lákavého vzhledu. Krčmy hlučí dlouho do noci a často zpestří dění ve městě pořádnou rvačkou. Vojáci sem často nechodí a když, tak ve skupinkách po pěti, neboť kromě rváčů žije v horním Koru také dostatek hrdlořezů a zlodějů nejhrubšího zrna. Normální občan sem po setmění nevstoupí a čestný sem nevkročí ani ve dne, protože by o svou čest mohl během hodiny přijít. V přístavu a docích horního Koru kotví lodě pouze málo majetných obchodníků a říčních pirátů, nikdo jiný by svůj majetek zdejšímu molu nesvěřil. Místní mola jsou také svědky častých pokusů podvést Celní gildu, jejíž práce je ve zdejších podmínkách nadobyčej obtížná.

Mezi významné korské obchodníky, kteří nepatří do žádné z gild, se bezesporu řadí Orrefors, „velkovýrobce“ kouzelných zbraní a zbrojí. Když zjistil, jaký je mezi dobrodruhy z vyšších kruhů zájem o magií vylepšené meče, vzdal se kariéry hrdiny a dal se na komerční činnost. A protože za jeho výrobky se dobře platí, patří mezi nejlépe zajištěné obyvatele Koru. Vykupuje magenergetické suroviny od procházejících družin a také arvedanské artefakty, aby se z jejich konstrukce naučil nové postupy. S tím souvisí i jeho sbírání informací o všech místech, kde by se mohla magická energie vyskytovat ve větším množství a následné najímání dobrodruhů, kteří mu ji mají dodat.

Při zátahu Celní gildy se podařilo jednomu pašerákovi utéct i s velkým množstvím prudce jedovaté látky. Zmizel někde v horním Koru a tak se celníci rozhodli najmout družinu dobrodruhů, aby za ně tuto nepříjemnost vyřídila. Jednání s lidmi v této části města je velmi složité a člověk musí být opatrný, tu nahnat hrůzu, tamhle zalichotit a jinde zas podmáznout.

C.14 Severní Zelanské vrchy

Jihovýchodní část Dálav geograficky patří k dlouhému pásu Zelanských vrchů. Západní hranice těchto kopců, tvořená východním pobřežím Rilondského zálivu, je současně i hranicí Dálav. Výškový rozdíl mezi vrcholky kopců a údolími mezi nimi nepřesahují čtyři sta metrů a úbočí nejsou příliš srázná. Přesto je cestování tímto krajem obtížné díky husté vegetaci, která není daleko neprostupnosti Džungle padlých stromů. Proto lidé v převážné míře využívají těch několik málo cest, které Zelanskými vrchy vedou, přestože riskují přepadení od lapků číhajících v jejich blízkosti. Původní obyvatelstvo je velmi primitivní, blížící se více zvířatům než inteligentním tvorům. Domorodci nejsou výbojní, ale při napadení se dovedou velmi úporně a zuřivě bránit. Žijí v malých tlupách, potravu si obstarávají převážně sběrem plodů a lovem malých hlodavců. Přespávají v korunách stromů, nezdržují se však na jednom místě dlouhou dobu, vždy zůstanou na měsíc či o málo déle, a pak putují dál. Jejich řeč patří k velmi primitivní formě jazyka divochů na Taře.

Charakteristickým znakem Zelanských vrchů je velmi houževnatá a odolná dřevina, která dala tomuto kraji jméno. Zelan vysoký a jeho jižněji rostoucí bratr zelan odolný patří do skupiny stálezelených stromů, tedy mezi neopadavé listnaté dřeviny. Bylin lze nalézt v zelanských údolích nepřeberné množství a mnohé z nich mají téměř zázračné uzdravovací účinky. Některé rostliny se také dají využít k výrobě jedů. Nejznámějším otravným lektvarem je neblaze proslulé „zlé oko“ vyrobené z temně rudých bobulí pihovatky.

Kůra zelanu vysokého, běžně dorůstajícího do výšky třiceti metrů, je téměř hladká, světle šedé barvy a v některých případech má namodralý nádech. Větve stromu, vybíhající daleko od kmene, tvoří mohutnou košatou korunu. Jasně zelené listy velikosti lidské dlaně rostou ve trojici na jednotlivých větvičkách,  žvýkané mají výborné uklidňující účinky a lektvary z nich vyrobené tiší bolest. Čerstvá kůra pomáhá zastavovat krvácení a v rukou zkušeného léčitele může zacelit i velmi hluboké rány.

Největším dravcem Zelanských vrchů je bezpochyby leopard. V této oblasti dorůstá délky i něco přes dva metry. Loví ve vyšších polohách, ale někdy schází do údolí a napadá stáda dobytka, na člověka však útočí zřídka. V zelanském porostu lze také zahlédnout hustou hnědošedou kožešinu, patřící medvědu krátkosrstému. Tato šelma je ve většině případů mírumilovná, ale pokud je podrážděna, zaútočí i proti několikanásobné přesile. Níže položené oblasti Zelanských vrchů oplývají především bohatstvím jelení zvěře. Nejčastěji se vyskytující druh, jelen tečkovaný, tvoří oblíbenou část jídelníčku zdejších obyvatel. Domorodci ho loví do jam maskovaných větvemi vyhloubených poblíž napajedel. Svou oběť do pasti naženou hlasitým pokřikováním a mlácením palic o zem nebo o stromy. Mezi typické obyvatele patří také hlodavci. Velké množství zdejšího hmyzu regulují netopýři, žáby a ještěrky. V severní části kopců, kde se hojně vyskytují malá jezírka, žijí i menší zástupci krokodýlů, příbuzní svých mnohem větších bratranců ze Zelených bažin, a také několik druhů želv. Postrachem Zelanských vrchů je zmije zelanská, jejíž „nevyužitý“ jed patří k vyhledávaným alchymistickým surovinám.

Svou nesmazatelnou stopu zanechala v Zelanských vrších i lidská (trpasličí, a také skřetí) ruka. Na vrcholcích a úbočích kopců se nacházejí ruiny staveb z dob dávno minulých i nedávných, jejichž podzemní části bývají mnohdy ještě ve velmi zachovalém stavu. Některé stavby z dob arvedanských knížectví přetrvaly v dobrém stavu dodnes a jelikož tato oblast ještě není systematicky osídlována, slouží lidem s podivnými úmysly jako základny pro budoucí uskutečňování jejich smělých plánů. Kromě těchto starých staveb tu existují sídla z doby nepříliš vzdálené. Trpaslíci vybudovali za posledních šedesát let několik menších osad a dvě velká města, starší Kraz na severozápadě a ještě nedokončený Kwesar u Ledového jezera ve středu severních Zelanských vrchů. Lidé mají v držení převážnou část východního úpatí Zelanských vrchů, kde leží dvě významná lidská sídliště, městečka Stará Štola a Železné Doly.

C.14.1 Daine – Sedmý klášter Subotam

V srdci severních Zelanských vrchů, blízko Háje starých zelanů, leží ruiny starého arvedanského chrámu, jejichž jediným obyvatelem byl po dlouhá léta pouze skučící vítr. Tento fakt ale přestal platit poté, co si subotamští mniši vedení Iskalonem vybrali ruiny za základ budoucího sedmého kláštera Subotam, nazvaného Daine.

Práce na Daine započaly před sedmnácti lety a díky vydatné pomoci kwesarských trpaslíků mniši stavbu během desíti let dokončili. Na arvedanských základech vyrostla mohutná a velmi členitá stavba se spoustou průchodů, nádvoří, sklepení a řadou cel, ve kterých se bratři obracejí ke svému bohu, ke Gorovi. Podzemní chodby pod klášterem jsou poměrně rozsáhlé, navazují na tunely vytesané do skály před mnoha tisíci lety a jen pár nejvyšších mnichů alespoň tuší, kam vedou.

Výběr místa, kde bude klášter Subotam postaven, úzce souvisel s tím, co dnes skrývá jeho podzemí. V zapadlých chodbách hluboko pod povrchem drží mniši méně nebezpečné myšlenkové bytosti ze Stínového světa a trénují si na nich boj, zkoušejí lektvary a účinky svěcených tekutin či předmětů a v neposlední řadě také zkoumají jejich vlastnosti. V těch nejméně přístupných místech, za mnoha tajnými dveřmi a bezpečnostními pastmi, pak přebývají skutečně děsivé příšery, o nichž většina mnichů z kláštera nemá ani potuchy.

Do podzemí pod klášterem Daine se někdo prokopal a uvolnil z chráněných cel několik myšlenkových bytostí. Představený kláštera Iskalon a mnoho dalších mnichů je zrovna na výpravě daleko ve světě a tak nelehký úkol najít a zajistit příšery zbyl na pár učitelů, novice a dobrodruhy, kteří jsou v klášteru hosty. Uprchlé příšery se musí dovézt zpět do svých komnat pokud možno v nepošramoceném stavu, protože na mrtvém protivníku se nové bojové finty nenaučíš.

Daine byl založen, aby sloužil jako základna pro pátrání po čtyřech ztracených klášterech Subotam, které jsou v područí skřetů. Od času Velkého zemětřesení vymizely vědomosti o jejich poloze a vzhledu, jen nejasné útržky příběhů a staré zápisy se na ně odkazují. Nicméně asáman, visítari a Iskalon intuitivně ví, že tyto kláštery ještě stojí a že v jejich zdech přebývá velké zlo, které znesvětilo jejich zdi. Proto se z Daine každoročně vydávají na dlouhé cesty skupinky mnichů, putujících do vzdálených krajů, aby pomáhali lidem v nouzi a také aby našli zapomenuté cesty zpět do svých bývalých klášterů.

Čtyři ztracené kláštery Subotam jsou opředené mnoha legendami. Vypráví se, že po vyhnání mnichů se v jejich zdech usídlily příšery ze samého středu Stínového světa, znesvětily jejich svatou půdu a z požehnaných krajů učinily temné a nehostinné končiny. A lidská obrazotvornost, jakkoliv zvyklá zveličovat a přehánět, se tentokrát příliš nemýlí. V starých síních sídlí padlí mniši, cvičící Kharovy skřetí assassiny v smrtících bojových uměních, jejichž temné rituály a již na poslech strašlivé modlitby přitahují zlé myšlenkové bytosti z širokého okolí. Oddíly těchto bestií dokáží rozprášit jako nic i ty nejlepší dragy vojsk Čtyř království.

Přítomnost mnichů má blahodárné účinky na okolí Daine. Lesy obklopující klášter vypadají mírně a kultivovaně a pohled na ně navozuje klid a harmonii i do divokých srdcí domorodých obyvatel Zelanských vrchů. V okolí žije mnoho dobrých myšlenkových bytostí jako jsou jednorožci, silingy nebo pegasové. Cesta spojující Daine s civilizací (konkrétně s Železnými Doly) je bez výmolů a bezpečná, přestože jen o kus dál žijí divoké šelmy a v zarostlých ruinách prastarých staveb číhají po krvi prahnoucí bestie. Pole a sady v okolí kláštera plodí požehnanou úrodu, která mnichům bohatě vystačí k obživě. Svými skutky si subotamští v Dálavách brzy získali velký věhlas a každý slušný člověk je proto chová v úctě.

V čele Daine stojí Iskalon, vysoce postavený mnich, počítaný mezi visítary. Jeho činy jsou rozhodné a rychlé, tak jak to vyžaduje zdejší končina. Ve zdech kláštera zřídil středisko pro výuku lovců přízraků, bojovníků s myšlenkovými bytostmi, kterým on a dalších patnáct Subotamů předává své bohaté zkušenosti ze střetů s příšerami ze Stínového světa. Ten, kdo chce čelit přízrakům, hydrám a baziliškům s mečem v ruce, má v Daine nejlepší příležitost se tomu naučit. Ale Subotamové si pečlivě vybírají své žáky a nepřijímají jen tak každého, kdo zabuší na těžká vrata vedoucí do kláštera.

C.14.2 Kwesar

V úbočí jednoho ze Zelanských vrchů, Kwesgornu, tyčícího se u severního břehu Ledového jezera, vystavěli pro sebe trpaslíci obrovské sídliště. Trpaslíci nemají takové množství měst a osad jako lidé, ale jejich obydlí jsou často obrovská, schopná pojmout i sto tisíc obyvatel. Takto velkolepá díla jim umožňuje postavit jejich chuť do práce s kamenem a nepoměrně delší život, než jaký je dán lidem. Plán na vytvoření jednoho z takových měst vznikl před třiceti osmi lety v Krazu, druhém z trpasličích sídel v Zelanských vrších. Kwesar měl být mnohem větší a rozsáhlejší než Kraz a měl být hlavním městem vousatého lidu v Zelanských vrších. A pokud se trpaslíci pro něco rozhodnou, tak to také vykonají. Nedlouho nato bylo vybráno místo a začalo se se samotnou stavbou města. Kwesar ještě zdaleka není dokončen, ale již teď se jedná o úctyhodné dílo.

Trpaslíci měli své město u Ledového jezera již dříve, v době po jejich útěku z Bílých hor. Tehdy nebylo postaveno v Kwesgornu, ale asi o deset kilometrů jižněji v kopci zvaném Herugom. Jmenovalo se Grumar a stalo se útočištěm mnoha uprchlíků. Málo trpaslíků však v Grumaru zůstalo delší dobu. Většina poté, co sebrala potřebné síly, pokračovala v cestě na sever, co nejdál od válek mezi Arvedany a skřety. Postupem času přicházelo do Grumaru pořád méně a méně trpaslíků z jihu a kdysi přeplněné sály a chodby plné života osiřely. Pouze hrstka věrných zůstala a starala se o chátrající město. Skřeti postupovali stále blíž k Ledovému jezeru, obraceli v trosky jedno arvedanské knížectví po druhém a nezdálo se, že se najde na Asterionu síla, která by je dokázala zastavit. Tehdy si trpaslíci z Grumaru vzpomněli na své předky, staré trpaslíky z Podzemní říše, a zatoužili se vrátit zpět, odkud před mnoha set lety přišli. Pustili se do hloubení tunelu, strmě klesajícího hluboko pod povrch, a doufali, že narazí na některé z chodeb patřící do Podzemní říše. Přivezli také od Arvedanů z Rubiského knížectví velmi účinnou trhavinu a umístili ji blízko vchodu kvůli obraně před Kharovými armádami tak, aby byl po výbuchu vstup do Grumaru zavalen. Práce na tunelu pokračovaly dosti pomalu, jelikož trpaslíků v Grumaru zůstalo jen osmdesát dva. Skřeti už stáli u hranic Rubiského knížectví a oni stále nemohli najít cestu do Podzemní říše. Pak padlo Albireo a část skřetí armády se oddělila a obrátila se na pochod k Zelanským vrchům. Když byli skřeti jen pár kilometrů od úpatí prvního zelanského kopce, uslyšeli z dálky dunivou ránu a ucítili slabý otřes země. Vchod do Grumaru byl uzavřen a trpaslíci právě vcházeli do dlouhého tunelu vedoucího k předkům a pokladům, které před mnoha lety opustili.

Než se začalo s budováním Kwesaru, chtěli trpaslíci obnovit Grumar. Našli zasypaný vchod, který uvolnili, a začali s průzkumem Grumaru. Brzy se srazili s kadary, gobliny a několika dalšími rasami Podzemní říše a po několika potyčkách raději ustoupili, než aby nechali tyto živé kostlivce vraždit sebe a své příbuzné. Vchod do Grumaru byl zapečetěn kouzlem a od té doby je pečlivě hlídán. Čas od času se vyšle pod zem výzvědná skupina, která zjistí, co se dole děje. Na vyhnání kadarů z Grumaru ovšem trpaslíci zatím nepomýšlejí, protože doposud nemají dostatek sil na poražení tohoto soupeře v boji o své staré sídliště.

Vstup do Kwesaru je tvořen velkou kamennou branou se dvěma křídly, která se zasunují do stěn chodby. Výzdobu brány tvoří zobrazení jednoho z nejnádhernějších míst starobylé trpasličí říše, Jeskyně stříbrného svitu. Umělec, který výjev ztvárnil, si dal na svém díle velmi záležet a pečlivě, do nejmenších detailů, vytesal do kamene motiv bájné sluje. Rytinu ozdobil stříbrnými a zlatými proužky, aby ještě zvýraznil původní krásu Jeskyně stříbrného svitu. Od vchodu vede do nitra hory dlouhá kamenná chodba, zdobená četnými ornamenty a umně vyvedenými reliéfy, ústící v centrální místnosti prvního patra. Odtud se rozbíhá mnoho chodeb na všechny strany a také je zde schodiště, kterým lze sestoupit do nižšího – druhého patra podzemí. Centrální místnost vypadá podobně ve všech devíti patrech a z každého schází schodiště hlouběji do nitra hory. V centrální místnosti devátého patra pokračují schody do šachet, kde trpaslíci hledají železo, drahé kameny, vzácné kovy, ale zejména lintir.

Celé první patro je vyhrazeno pro hosty, kteří zavítají do Kwesaru. V současnosti trpaslíci mnoho návštěv nemívají, ale v jejich představách budoucnosti se Kwesar skví jako centrum obchodního a politického dění Dálav a snad i celé severozápadní Tary. Je zde přijímací sál krále hory a mnoho pokojů pro hosty. Pro rozptýlení dlouhých chvil mohou příchozí využít jeden z pěti Sálů věků, v nichž trpasličí umělci zachytili na kamenných stěnách celou historii svého národa od zrození starobylé říše trpaslíků hluboko pod povrchem Tary, přes odchod na povrch do Bílých hor a boj se skřety s následným útěkem na Lendor, až po vítězství nad skřety v Konečné bitvě a založení prvních trpasličích měst na Taře. V prvním patře samozřejmě nesmí chybět kuchyně a zásobovací místnosti. Ve druhém a třetím patře jsou především sklady zboží a obchody. Obchodníci zde mají své komnaty, kde žijí se svými rodinami, když nejsou na cestách. Čtvrté patro má sloužit k odpočinku a oddechu. Stěny zdejších komnat zůstaly holé, bez ozdob, a každý trpaslík si tady může vyzkoušet svůj kamenický um. Někteří sem chodí obdivovat nádherné reliéfy a ornamenty, které vytvořili jejich příbuzní. Starší trpaslíci ve čtvrtém patře zkoušejí, zda ještě vládnou kladivem a dlátkem tak jako před dvěma sty nebo i více lety, mladí se zde učí a získávají cenné zkušenosti. Královská rodina a nejdůležitější z trpaslíků mají svá obydlí v pátém patře. Vybavení místností je zatím spíše účelné než honosné a reprezentativní, a to i v případě královských komnat. Trpaslíci mají zatím příliš mnoho práce s dokončováním jejich města, než aby vyzdobovali již hotové komnaty. Šesté a sedmé patro ještě není ani zdaleka dokončeno, ale v současné době se zde pracuje nejusilovněji. Mají tu být kovárny a zlatotepecké dílny, dílny na broušení diamantů a drahých kamenů, místnosti na zpracování rudy a skladiště na uhlí, rudu a také přechodné uložení zhotovených výrobků, které se posléze odvážejí do druhého nebo třetího patra. V osmém a devátém patře nalezneme komnaty pro horníky, kováře, zlatníky, brusiče diamantů a ostatní trpaslíky pracující v nižších patrech.

Přestože město ještě není zcela dokončeno, trpaslíci se už pustili do hloubení chodeb a štol pod ním a dělají první průzkumy pod Kwesarem. Poté, co byl objeven lintir v Železných Dolech a hledání tohoto kovu v Krazu bylo zatím neúspěšné, vložili trpaslíci většinu svého úsilí do tohoto místa. Nikdo netuší, proč by mělo být podzemí pod Kwesarem vhodnější pro hledání lintiru než podzemí vyhloubené pod Krazem, ale v dlouhé historii Asterionu se lidé i ostatní národy mohli již několikrát přesvědčit, že trpaslíci mají dobrý nos na žíly kovů a země bohaté na rudy, z nichž se dají kovy tavit. Zatím výzkum kwesarských dolů nepřinesl žádný výsledek, kromě několika nálezů menších zlatých žil a poměrně slušného množství černého uhlí. To ovšem zdaleka nic neznamená, protože trpaslíci prozkoumali pouze malou část Kwesgornu a žíla lintiru může být ukryta už za dalším metrem skály. Ale hlavní důvod, proč byl Kwesar postaven, je jiný než pátrání po lintiru. Kwesar má upevnit postavení trpaslíků v severních Zelanských vrších a sloužit jako hlavní město v tomto kraji. Proto nedávná nabídka sintarského viceguvernéra na spojenectví proti hevrenům přišla trpaslíkům vhod, jelikož jsou to právě hevreni, kdo brzdí nebo spíše zcela brání expanzi trpaslíků do jižnějších částí Zelanských vrchů.

Králem hory v Kwesaru je Borin III., řečený Železná pěst. Pochází z druhého nejstaršího rodu trpaslíků žijících na povrchu Asterionu, který má kořeny sahající až ke starým trpaslíkům. Spolu s ním do Kwesaru přišla i jeho početná rodina, řada bratranců a sestřenic a mnoho vzdálenějších příbuzných. Celkem žije a pracuje v Kwesaru asi jedenáct tisíc trpaslíků, ale počet obyvatel, které by byla dokončená stavba schopna pojmout, se blíží padesáti tisícům. Král hory by nemohl efektivně rozhodovat, kdyby měl na starosti veškeré dění v Kwesaru. Proto má každé podlaží svého vlastního „strážce komnat“ (tento titul má souvislost s historií trpaslíků), který zodpovídá za pořádek ve svém patře, řeší spory mezi jednotlivými trpaslíky, rozděluje práci a rozhoduje o dalším postupu v budování chodeb a komnat. Strážci komnaty bývají jmenováni králem hory. Na konci každého měsíce se pak v královské předkomnatě scházejí s Borinem III. a řeší věci týkající se celého Kwesaru. Tohoto setkání se účastní také další důležitý trpaslík, nesoucí titul „strážce pokladu“. Každé trpasličí město má svého strážce pokladu, který bdí nad bohatstvím trpaslíků, vede seznam všech věcí v pokladnici a odhaduje jejich cenu. Být strážcem komnaty nebo strážcem pokladu je pro trpaslíka velkou ctí a mnohdy i životním cílem. Poslední slovo ve všech rozhodnutích má však vždy Borin III., který je mužem na svém místě a moudrým a spravedlivým trpaslíkem.

Vztah lidí a trpaslíků byl vždy dobrý a přátelský, což dokazují čilé styky Kwesaru s obyvateli Staré Štoly, lidského městečka na úpatí severních Zelanských vrchů. Obě města jsou spojena dlouhým údolím, zvaným Šedá brázda. Šedou brázdou vede nově vybudovaná kamenná cesta, kterou společnými silami postavili trpaslíci a lidé. Lidé prodávají trpaslíkům zásoby potravin, jelikož ti nemají mnoho času na pěstování zemědělských plodin a chov dobytka. Trpaslíci  navíc nejsou nijak zvlášť dobrými zemědělci, a tak tento obchod vítají. Za potraviny platí svými výrobky z kovů, ať už se jedná o ostré meče, pevné štíty, precizně vyrobené kroužkové košile, zlaté a stříbrné šperky, obyčejné nářadí, hřebíky a podkovy, které vydrží mnohem déle, než ty lidmi vyrobené. Někdy si lidé nechávají zaplatit tím, že trpaslíci vyučí ve svých kovárnách mladé lidské učedníky, kteří se pak stávají věhlasnými kováři mezi lidmi. Ovšem žádný lidský kovář se trpasličím nemůže vyrovnat, byť by byl sebetrpělivější a nejzručnější z lidí. Největší tajemství při zpracovávání kovu si totiž trpaslíci nechávají pro sebe a neprozrazují je nikomu cizímu. Díky těmto obchodům a častým návštěvám je vztah mezi lidmi ze Staré Štoly a trpaslíky z Kwesaru velmi přátelský a vřelý.

Cesta Šedou brázdou nepatří k nejbezpečnějším, a proto se s každým transportem posílá také vojenský doprovod. Po cestě jsou postaveny vojenské stanice s lidskou posádkou a hostincem, v nichž je bezpečno a útulno. Přes ochranná opatření se někdy stane, že karavana se zbožím nedorazí do svého cíle. Lapkové se umějí dovedně schovávat v okolní husté vegetaci a překvapují tak neopatrné kupce. Po úspěšném přepadu rychle uniknou zpět do kopců, kde mají své tajné skrýše. Jejich pronásledování je většinou neúspěšné. V nejbližším okolí Kwesaru nesmí podle dohody albirejského lorda Firuna s Borinem III. stát žádná lidská stavba, a tak trpaslíci sami hlídkují na úseku prvních třiceti kilometrů cesty do Staré Štoly.

Lord Firun pověřil skupinu dobrodruhů ostrahou Šedé brázdy. Stálý plat, teplé jídlo a suché místo na spaní láká a roční úvazek není zase tak dlouhá doba. O práci není v Šedé brázdě nouzi, pronásledování lupičů, přepadení hostince, lov na příšeru obtěžující projíždějící karavany nebo útok na skupinu skřetů je zde na denním pořádku. Navíc se při hlídkách občas narazí na dosud neprobádané ruiny, jejichž zatuchlý pach a temné kouty neodolatelně lákají.

C.14.3 Kraz

Trpasličí město Kraz bylo postaveno v severní části Zelanských vrchů, v kopci jménem Besgendern, u pobřeží Rilondského zálivu. První chodbu vykopali trpaslíci před padesáti pěti lety, nebyla však první chodbou vyrubanou vousatým lidem na Taře v jejích novodobých dějinách. Už v té době byly některé síně Seliaku a Bergondu zaplněny zlatem a ostrými sekyrami ukutými na jižnějším kontinentu. Do Zelanských vrchů se trpaslíci vydali až tehdy, když se dozvěděli, že v Železných dolech byl objeven lintir, modrý kov výjimečných kvalit. Pro své město si zvolili odlehlé místo, na které si zatím žádné lidské království nečinilo nárok, aby v případě objevu lintiru nedošlo ke zbytečným sporům. Hnáni vidinou jasného svitu rozžhaveného modrého kovu v jejich kovářských výhních vybudovali během dvanácti let krásné město s rozsáhlým podzemím a četnými štolami a chodbami, které stále rozšiřují a razí nové do stále větších hloubek.

Trpaslíci, kteří založili Kraz, putovali na Taru strastiplnou cestou. Vyšli přibližně ve stejné době jako jejich příbuzní z Bergondu nebo Seliaku, na Taře však stanuli o dva roky později. Lidé, u nichž si nechali postavit lodě, trpaslíky obelstili a prodali jim vraky téměř neschopné plavby. Trpaslíci stavbě lodí nerozumí a plavby na moři jsou jim zcela cizí, a tak neprohlédli podlý čin ziskuchtivých rejdařů a vypluli s koupenými koráby na moře. Lodě nemohly vydržet ani tak krátkou plavbu, jakou je cesta z jižního pobřeží Lendoru na Taru a také ji nevydržely. U Barbarských ostrovů se dva ze čtyř korábů potopily a zbylé dva vydržely jen o chvíli déle, aby alespoň dovezly trpaslíky na nejbližší ostrov, u kterého uvázly na mělčině. Trvalo téměř celé dva roky, než trpaslíci postavili nové lodě a opravili staré koráby. Po dvou letech života na ostrovech, kde slunce pálí po celý dlouhý den, konečně vyrazili na moře a dopluli k pobřeží Tary. Po přistání v Erinu prodali trpaslíci lodě místním rejdařům a právě zde se dozvěděli o objevu lintiru v Zelanských vrších. Dlouho se nerozhodovali, zeptali se na cestu vedoucí k Zelanským vrchům a vyrazili. Cesta Džunglí padlých stromů byla krušná a velká skupina trpaslíku mnohdy postoupila jen o pár kilometrů za den, nemluvě o několikadenních zastávkách, kdy se čekalo na zvědy, vybírající vhodnou trasu. Přepady domorodými kmeny, které nemají k pololidským rasám důvěru, byly běžnou záležitostí a také šelmy žijící v džungli si mezi trpaslíky vybraly mnoho obětí. Všechny útrapy cesty nakonec překonala jen necelá čtvrtina z původního počtu a dorazila k místu, kde dnes stojí Kraz. Cesta, kterou lze za příznivých podmínek vykonat za dvacet dnů, trpaslíkům trvala přes dva a půl roku.

Incident s loděmi krazských trpaslíku dal vzniknout jedné skutečné zvláštnosti, staviteli lodí Tráinovi Zručnému. Vousatý lid má odnepaměti nedůvěru až odpor k většímu množství vody, než kolik je litrů piva, které dokáží vypít na posezení. Proto všechny trpaslíky velmi udivilo, když se Tráin rozhodl zůstat v Erinu, aby se naučil vyrábět lodě, od malých záchranných člunů až po obří dargeny, největší a nejlépe ozbrojené plavidla Čtyř království. Jeho záměr se mu po dvaceti učednických letech skutečně povedl a dnes patří mezi uznávané a vyhledávané mistry ve svém oboru.

Vstup do města tvoří, podobně jako v Kwesaru, kamenná brána se dvěma křídly, která se zasunují do bočních stěn chodby. Krazskou bránu zdobí rytina jednoho z artefaktů starých dob, kamenného slunce, magické lucerny zářící slunečním světlem. Tyto lucerny byly a stále jsou používány všemi podzemními národy Asterionu, jelikož kamenné slunce umožňuje růst rostlinám, objevujícím se jen na povrchu, i hluboko pod zemí. Zvenku lze dveře otevřít jen pomocí hesla, které trpaslíci pečlivě střeží a nikomu jej neprozrazují. Z vnitřní strany může bránu otevřít stráž hlídající dveře nebo vůbec kdokoliv, kdo má přístup k otvírací páce umístěné ve strážní místnosti hned za dveřmi, ovládající složitý mechanismus. Na bránu navazuje dlouhá chodba vedoucí ke komnatám prvního patra, z níž se po dvanácti metrech odděluje menší postranní tunel končící hlavním schodištěm. Toto schodiště se spirálovitě zavrtává do Besgendernu a po každých deseti metrech, které urazí směrem dolů, se z něj odděluje nová vodorovná chodba. Pod vrchním patrem se nacházejí ještě tři další obydlené úrovně, ke kterým vedou první tři chodby z hlavního schodiště, nižší chodby ústí do krazských dolů. Mezi jednotlivými patry existuje navíc několik výtahů na přepravu železné rudy, vytěženého kamení a dalších nákladů.

Jednotlivá patra trpaslíci vytesali ve skále s pečlivostí sobě vlastní. Každé kamenné dveře zdobí propracované reliéfy a ornamenty originálních tvarů. Podlaží navzájem propojují krátká schodiště, usnadňující trpaslíkům cestu z jednoho patra do druhého. Ve všech úrovních najdeme obytné komnaty pro krazské trpaslíky, sklady potravin pěstovaných na severním úbočí Besgendernu a okolních vrchů, nezbytné studny, malé bazénky a tryskající fontány, kovárny, brusírny šperků, zlatnické dílny a sklady s kovářským a zlatnickým zbožím. Navíc si zde trpaslíci mohou brát, v případě potřeby, ve zvláštních skladištích oblečení, obuv a vůbec věci denní potřeby. V třetím a zejména ve čtvrtém patře se navíc nachází místnosti, kde trpaslíci uskladňují vytěženou rudu a připravují ji ke zpracování v kovárnách, a proto je třetí a čtvrté patro rozsáhlejší.

Vůdcem krazských trpaslíků byl před čtyřiceti třemi lety zvolen Gáin Čtyřprstý, který tak vystřídal v hodnosti krále hory Dorika Starého. Gáin Čtyřprstý obývá spolu se svými příbuznými část druhého patra, odkud řídí chod celého města. V tom mu pomáhají, podobně jako v Kwesaru, „strážci komnat“, jichž má Kraz pět, a také jeden „strážce pokladu“. Každý strážce komnat má na starosti jednu z hlavních činností konaných krazskými trpaslíky, tedy dolování, zpracování rudy, kovářství a zlatnictví, prodej vyrobeného zboží nebo zemědělství. S králem hory probírají jednotlivé více či méně závažné problémy a spolu s ním a se strážcem pokladu rozhodují o budoucím osudu Krazu. Všechny důležité funkce zastávají v Krazu trpaslíci, kteří město zakládali a účastnili se vyčerpávající pouti z Lendoru, a nezáleží příliš na jejich původu, jak je tomu v Kwesaru. Úcta k nim se v Krazu blíží úctě věnované trpasličím hrdinům z Konečné bitvy.

Kraz je rozlohou velké město, a tak osm tisíc trpaslíků, kteří v něm nyní žijí, ho zdaleka nezaplňují. Snaha kopat stále nové chodby a rozšiřovat staré sály je v trpasličí povaze hluboce zakořeněna. Maximální počet obyvatel, který by byl schopen Kraz pojmout, se blíží třiceti tisícům. Do Krazu se nové rodiny trpaslíků nikdy příliš nehrnuly, proto počet jeho obyvatel roste jen velmi pomalu, zvláště pak od doby, kdy se začalo s budováním Kwesaru. V krazských dolech se zatím nepodařilo najít žádný lintir a zlaté žíly, byť poměrně bohaté, ostatní trpaslíky nepřilákaly. Někteří obyvatelé Krazu jsou díky těmto skutečnostem zatrpklí a nemají příliš v lásce kwesarské trpaslíky. Společným znakem všech obyvatel města je naděje, mnohdy hraničící až se tvrdohlavou zarputilostí, že se situace zlepší. Město Kraz tvoří uzavřenou komunitu s malými kontakty v okolním světě.

Z Krazu vedou dvě udržované cesty, jedna do Kwesaru v údolích Zelanských vrchů a druhá podél pobřeží po úzké pěšině do Rilondu. Rilondská stezka je místy velmi nebezpečná, neboť na levé straně ční strmá skála a pravý okraj se propadá do hučící propasti rozbouřeného moře. Nebezpečná cesta není jedinou a zdaleka ne největší překážkou lidských kupců, putujících z Rilondu, při obchodování s krazskými trpaslíky. Podvod lidských rejdařů mají trpaslíci stále na paměti, a tak se chovají velmi podezřívavě a jednají s mimořádnou opatrností. Pokud se je někdo pokusí obelstít, zaplatí za to podle tvrdých zákonů životem. Úřady Západní dálavy se zatím zdržují komentářů, incident se očekává v okamžiku, kdy na nečestné jednání doplatí někdo se šlechtickým titulem.

Do krazských dolů pronikl neznámý a agresivní národ Podzemní říše. Okamžitě byly uvedeny do chodu všechny obranné mechanizmy, každý tunel z dolních pater je zavalen a díky tomu zůstávají zprávy o nepříteli kusé a nejasné. Na obsazené uzemí vede jen jedna úzká tajná chodba. Malá družina by se mohla pokusit proniknout do dolů, zjistit záměry a případné požadavky vetřelců, osvobodit rukojmí (jsou-li jací) a vrátit se v pořádku do Krazu.

C.14.4 Stará Štola

Lidé z Východní dálavy založili v severovýchodní části Zelanských vrchů osadu Stará Štola, která se brzy stala největším lidským sídlištěm této oblasti. Městečko s čtrnácti sty obyvateli je nejen důležitým hornickým centrem, v jehož okolí se nachází několik bohatých dolů, ale také prosperujícím obchodním městem, kterým prochází jedna z důležitých kupeckých stezek. Stará Štola získává stále větší a větší význam a s ním roste i počet lidí nabízejících městu své služby a snažících se zbohatnout. A od dob, kdy se stala součástí Svobodných měst, lze označit rychlost vývoje městečka za závratnou.

V bohaté a dynamické historii Tary se neobjevuje žádná zmínka o místech, kde nyní Stará Štola leží. A přitom zdejší kraj oplývá nerostným bohatstvím, jako snad žádné jiné v Dálavách. Toho si byli dobře vědomi i skřeti, a tak tu bylo několik stříbrných dolů, v nichž se za nelidských podmínek dřelo několik tisíc otroků. Celou oblast střežila kamenná tvrz s osádkou sta mužů. Když sem přišli lidé z Almendoru, skřeti se nezačali stahovat pryč tak jako na jiných územích, ale urputně se bránili do posledního muže. Ještě před svou porážkou stihli zasypat vchody do dolů, a tak zde těžba musela být náročně obnovována. Skřetí tvrz byla při obléhání vojáků Východního království těžce poškozena a nyní stojí za městem jako dominanta připomínající časy minulé.

Před třiceti lety zjistil jeden podnikavý mladík s alchymistickým nadáním jménem Dejman, že v půdě, která byla odpadem při hloubení tunelů v stříbrných dolech, je přítomna ruda s velkým obsahem železa. Odkoupil od majitelů stříbrných dolů odpadní zeminu, zpracoval ji a získal značné množství dosti kvalitního železa. Dnes patří k nejvlivnějším obchodníkům ve zdejším kraji a snaží se připravit Východní dálavě pozici pro získání městečka zpět. Výroba železa přinesla Staré Štole také nepříjemnosti. Nikdo neví jak je to možné, ale ještěří lidé hyassa se dozvěděli o zdejších kovářských výrobcích a začali podnikat loupežné výpravy do této oblasti, které ovšem nebyly příliš časté. Hyassa totiž museli urazit dlouhou trasu ze Zelených bažin k tomuto místu přes pevnou půdu a na ní se nepohybují a nebojují zdaleka tak dobře, jako v bažinách. Tato situace trvá už skoro třicet let, ale v poslední době se přepady začaly objevovat stále častěji. Pronásledování hyassa a trestné výpravy mají šanci na úspěch jen tehdy, když jsou ještěří lidé chyceni ještě před slatinami, protože v bažinách se orientují daleko lépe než vojáci ze Staré Štoly.

Obchod s trpaslíky a bohaté stříbrné doly se podepsaly i na vzhledu města. Více jak polovina domů ve Staré Štole je postavena z kamene a dalších třicet procent má alespoň kamenné základy. Nejbohatší měšťané bydlí při hlavní cestě směřující do Šedé brázdy a Koru nebo v přilehlých ulicích. Rozlehlé tržiště leží přibližně sto metrů od hlavní cesty a zabírá plochu sto krát sto metrů. Stará Štola nemá žádné hradby, městečko chrání pouze dřevěná palisáda a hluboký vodní příkop plný dravých ryb úctyhodných rozměrů. Přes příkop vedou tři mosty. Dva kamenné mosty patří k hlavní cestě a na jejich městském konci stojí brány hlídané městskou stráží. Třetí most vedoucí severozápadně slouží rolníkům a horníkům a sestává pouze z několika delších tlustých prken, která se na noc schovávají na břehu ve městě. Také tento most střeží strážci a pouštějí pouze horníky a zemědělce z městečka.

Dravé ryby žijící ve vodním příkopu nejsou skutečné, ale vytvořené silným, permanentně udržovaným kouzlem. Tato iluze je jedním z mistrných kousků Gerana Iluzionisty a o pravém původu ryb v příkopě ví pouze starosta, několik jeho pobočníků a velitel městské stráže. Výhodou iluzorních ryb je jejich nenáročnost, co se týče krmení a čistoty vody. Několik příležitostných rybářů ze Staré Štoly se už roky po nocích marně snaží alespoň jednu rybu chytit, a proto o nich šíří různé prapodivné zkazky a příběhy./**

Ve Staré Štole má svou živnost velké množství kovářů a zlatníků. Kovářská nebo zlatnická dílna stojí snad v každé ulici. Často bývá spojena přímo s obchodem, kde si lze zbraně, brnění, zemědělské nástroje, podkovy, skoby, hřebíky nebo prsteny, náhrdelníky, náramky, čelenky a další výrobky koupit. Nejpestřejší nabídku poskytuje místní tržnice, kde prodávají své zboží také kupecké karavany a trpaslíci z Kwesaru. Kromě kovářských a zlatnických výrobků je možné na tržnici koupit různé druhy zeleniny, ovoce a dalších zemědělských plodin, čerstvou zvěřinu, oděvy a barevné látky, dobře padnoucí boty a spoustu dalších více či méně užitečných věcí. Za zmínku jistě stojí také Geranův krámek plný magických amuletů chránících před příšerami, temnými duchy a prokletím, dlouhohořících olejů a svíček vytvářejících z dýmu fantastické obrazy a svitků a knih s moudrými radami pro jednotlivá řemesla.

V čele města stojí starosta a zkušený obchodník Acháj, přezdívaný Prohnaný, který zbohatnul na pašování zboží. Hodnota jeho majetku dosahuje závratné výše a Acháj plně využívá svého postavení, aby majetek patřičně rozmnožil. V obchodních záležitostech se stará o město dobře, jelikož si přitom snadno získává „kšeftíky“ bokem. Vede také malou soukromou obchodní válku s Dejmanem, kdy si tito dva navzájem přebírají obchody a špiní toho druhého, kde mohou. Otázky obrany a bezproblémového chodu města nechává na starost svému pobočníkovi a veliteli městské stráže, Orlímu poutníkovi Buklanovi. Buklan má velení pevně v rukou a posádka města patří k těm zkušenějším, utužená potyčkami s hyassa. Hyassa napadají město převážně brzo k ránu, kdy se připlíží k vodnímu příkopu a s pomocí provazů spletených z pevných stonků popínavých rostlin se dostanou na druhou stranu. Zde si pak vyberou jeden nebo dva obchody se zbraněmi či šperky a vykradou jej. Buklan se spolu se svými lidmi pokoušel již několikrát o léčku, zatím však tato taktika neměla proti hyassa úspěch. Také síť Buklanových zvědů, rozmístěných na hranicích s Bezednými tůněmi a Zelenými bažinami, občas selže a dojde k nečekanému útoku ještěřích lidí.

Vzhledem k velkým materiálním ztrátám při loupežích přemluvil Buklan starostu Staré štoly a lorda Firuna, aby začali budovat ve výběžku Zelanských vrchů u pramenů Krvavé řeky jednu či dvě pevnůstky, ze kterých by mohly vyrážet jízdní hlídky na průzkum okolí a včas objevit a omezit možné hrozby. Také by to umožnilo geologický průzkum severně od Staré štoly. Práce začnou co nevidět, jen co se zainteresované strany dohodnou, kdo za co ponese zodpovědnost a jaký z toho bude mít prospěch.

Při výběru místa pro budoucí pevnosti a počátečních pracech je přítomnost dobrodruhů více než žádoucí. Vyměřovací tým a četa dělníků se obvykle nedokáže účinně bránit útokům záludných příšer nebo divokých zvířat a také v případě objevu neprobádaných ruin, plných potencionálně nebezpečných záhad, se tito muži raději drží stranou. Družina dostává smluvený žold a také si může ponechat většinu pokladů a předmětů, nalezených v dávných stavbách v okolí.

C.14.5 Železné Doly

Druhým lidským sídlištěm ležícím u východního úpatí Zelanských vrchů, které nesmíme opomenout, jsou Železné Doly. Toto hornické město získalo svůj věhlas po objevu lintiru, kovu matného lesku a mimořádných kvalit. Lintir okamžitě upoutal pozornost guvernéra a významných lidí Východní dálavy, ale také trpaslíků z Khelegových hor a Lendoru.

Vznik Železných Dolů se datuje k roku 787 královského letopočtu, tedy k době před padesáti osmi lety. Dlouhá kolona přistěhovaleckých vozů přivezla k prvním úbočím Zelanských vrchů okolo pěti set kolonistů, kteří začali s výstavbou města. Rok po založení narazili horníci v blízkém dole na žílu modravého kovu, jehož nález ihned oznámili úřadům v Albireu. Místní kováři začali zkoumat vlastnosti objeveného kovu a zjistili, že ho musí zahřát na mnohem vyšší teplotu než železo, aby ho mohli začít zpracovávat, k čemuž bylo nutné použít magii. Předměty vyrobené z modrého kovu odolávaly veškerým pokusům o poškození a jeho povrch nešel ani poškrábat. Expert z Albirea, důlmistr z Východního království, doprovázený starým trpaslíkem odhalil, že se jedná o lintir, nalezený zatím jen v Obřích horách v Lendoru. Zpráva o lintiru se rozšířila široko daleko a přiměla trpaslíky k osídlení Zelanských vrchů. Těžba začala být přísně kontrolována, neboť cena lintiru je velmi vysoká a guvernér Východní dálavy chtěl mít jistotu, že se každý gram vytěženého kovu dostane do královských skladišť.

Na Asterionu existují tři obecně známé kovy s magickými vlastnostmi – athorské stříbro, garen a lintir. Jasné athorské stříbro pochází ze stříbrných platanů a je velmi ceněno pro svou pevnost a snadnost, s jakou dokáže v sobě vázat kouzla. Výhodné je zejména na výrobu kroužkového brnění. Rudý, žhnoucí garen lze nalézt jen na Barbarských ostrovech blízko činných sopek nebo v hlubinách Podzemní říše. Tento kov je magický ze své podstaty, kouzly se jen uvolňuje a utváří jeho skrytá síla. Tmavě modrý, matný lintir se nejhůře zpracovává, ale zato je prakticky nezničitelný a dokáže pojmout největší množství magické energie. Všechny tři kovy jsou v dnešní době vzácným zbožím a tudíž patřičně drahým.

Ve městě byla zřízena stálá vojenská posádka a podél cesty z Železných Dolů do Sintaru, kudy se náklad lintiru převáží, se vystavěly malé pevnůstky proti nájezdům hevrenů. Mezi místní obyvatelstvo se vetřelo množství špiónů, sabotérů  a Nočních stínů, kteří okamžitě začali pracovat ve prospěch svých zemí. Také zloději a pašeráci nenechali Železné Doly bez povšimnutí a dokonce Pavučina zde zřídila jednu ze svých stálých sítí. Agenti a vojáci Východní dálavy byli poměrně úspěšní v odhalování cizích špiónů a připravovaných akcí zlodějů a pašeráků, ale po odtržení Svobodných měst už nemá viceguvernér sílu udržet všechny nepřátelské živly na uzdě. Situace ve městečku je nyní dosti chaotická, část lintiru se ztrácí už v dolech a část mizí z městských skladů, byť jsou hlídány vojáky, a tak průměrně jen polovina vytěženého kovu dorazí do Sintaru. Občas dojde také k přepadu karavany převážející lintir ze strany hevrenů nebo orků vedených skřety. Hevrenům se minulé léto dokonce podařil úspěšný nájezd přímo na městečko, při němž vyplenili několik skladů. Změnu v poměrech by měl přinést až plánovaný útok společných sil lidí a trpaslíků na hevreny, po němž se chystá sintarský viceguvernér nastolit v Železných Dolech právo a pořádek.

Vzhled Železných Dolů se od založení města v mnohém změnil. Původní dřevěné stavby nahradily kamenné domy, největší drnová cesta byla vydlážděna a podobný osud má v brzké době potkat další ulice. Malé náměstí uprostřed města bylo také vydlážděno a z místní studny se stala městská kašna zdobící střed náměstí. Dřevěná ohrada chránící Železné Doly se změnila v bytelnou palisádu s pečlivě naostřenými kůly a kolem městečka byl vyhlouben velký příkop. Vstup do Železných Dolů nyní hlídají dvě kamenné brány, obrácené na východ k Sintaru a na západ k dolům v Zelanských vrších. Z dřívějších dlouhých polí, ležících přímo ve městě za jednotlivými domy, zůstaly dnes jen malé zahrádky. Ty se využívají k pěstování zeleniny a okrasných rostlin pouze pro potřebu vlastníků pozemku. Zemědělské plodiny určené k prodeji na trhu rostou na polích za městečkem. Mezi dolem a městem leží hutě, v nichž se zpracovává surová ruda na čistý kov, případně na některou z jeho slitin. Všude je spousta špíny a prachu, vzduch je nasáklý štiplavým pachem chemikálií a všechno prostupují malé elektrické výboje, vedlejší produkty kouzel čarodějů tavících lintir. Kolem rachotí vozy s uhlím a dřevem, přijíždějící z menších osad ležících u úpatí Zelanských vrchů, kterým rozdává hlasité pokyny důlmistr spolu s podsaditým trpaslíkem s dlouhým hnědým vousem, jeho hlavním poradcem.

Vstup do zdejších dolů leží míli na západ od městečka. Těžba železné rudy a lintiru je nejdůležitější starostí místních lidí, a proto v dolech pracuje přes čtyři sta mužů. Práce v dolech patří mezi velmi náročná a někdy i nebezpečná řemesla, jelikož občas dojde k výbuchu methanu nebo zasypání chodby, při němž zahynou i desítky mužů. Vrchnost totiž trvá na dodržování termínů velkých dodávek a tak mnohdy nezbývá čas na potřebné zabezpečení šachet. Nepotřebná zemina se skladuje na hromadách vedle vchodu do dolu. Vytěženou rudu odvážejí hornické vozíky tažené koňmi po kolejnicích vedoucích k hutím a tavícím pecím. Lintir se dále nezpracovává, ale pouze skladuje do doby, než si jej odveze karavana do Sintaru. Naopak železnou rudu ve zbraně a nářadí přetváří kováři přímo v Železných Dolech a teprve hotové výrobky se rozvážejí do měst na východě. V okolí městečka, zejména pak ve východní části, se nacházejí široké lány polí. Velká rovina poskytuje také dostatek trávy pro pastvu dobytka, který patří k dalším produktům vyváženým ze Železných Dolů. Do města se naopak dovážejí ryby, luxusní zboží a hlavně mouka a výrobky z ní, protože obilí se nikde v okolí nepěstuje.

Správa města spočívá v rukou postaršího, postavou malého zemana jménem Dramir. Ve svém snažení o rozkvět osady nemá žádné velké ambice a není příliš iniciativní. Většinu svých povinností plní, ale všemu, co za něj mohou udělat jiní, se snaží vyhnout. V rukou zlodějů, pašeráků a špiónů je snadno ovladatelnou figurkou, využívanou k získávání informací. Právě díky jejich politické hře zastává Dramir stále svou funkci. Posádku města tvoří třicet nepříliš schopných a zdatných mužů pod velením starého veterána Umbeka, který sice kdysi uměl s mečem slušně zacházet, ale naneštěstí není schopen své vědomosti mladým vojákům předat. Navíc se o to ani moc nesnaží, jelikož má své prsty v jedné z pašeráckých skupin a silná posádka by mu pouze komplikovala život. Tím vzniká paradoxní situace, kdy někteří z horníků jsou lepšími bojovníky než většina vojáků ze zdejší posádky.

Sintarský viceguvernér nemá vládních agentů nazbyt, a proto se rozhodl najmout na odhalování pašeráckých skupin v Železných Dolech i obyčejné dobrodruhy. Situace ve městě je nepřehledná a vztahy mezi jednotlivými pašeráckými, zločineckými a výzvědnými skupinami jsou propletené, takže každá nová informace se velmi hodí. Družina může sledovat a odhalit pouze jednu skupinu nebo rozplést celé klubko lintirového kartelu.

C.15 Sintar

Na pravém břehu Královské řeky, nedaleko Bílých vodopádů leží patrně nejdůležitější město jižní části Dálav, sedmitisícový Sintar. Neustálé problémy s orky a hevreny si vynutily nejpočetnější stálou posádku v Dálavách. Dříve vojáci tábořili před městskými branami, jen v polním ležení, ale postupem času si vybudovali dvě mohutné citadely, čnící před sintarskými hradbami jako dva varovně vztyčené prsty. Do Sintaru vede několik kupeckých stezek z nebezpečných jižních krajů, které dále pokračují po Královské řece na sever, do přístavu Kor. Kromě vojáků a kupců lze v Sintaru potkat také spousty dobrodruhů nejrůznějšího vzhledu a povahy, neboť v této oblasti není o poklady a nebezpečné situace nouze.

Sintar, podobně jako mnohá další města v Dálavách, získal své jméno od starého města Arvedanů, které se poblíž dříve nacházelo. Ruiny starého Sintaru lze nalézt čtyřicet kilometrů od Bílých vodopádů proti proudu Královské řeky. Z arvedanského města zbyly jen hromady kamenů a základy dříve mocných budov, naznačující půdorys zaniklých ulic a náměstí. Když lidé ze Čtyř království osídlovali Dálavy, snažili se proniknout co nejdále do srdce Tary podél Královské řeky. Jejich postup zastavily až Bílé vodopády a Obří trhlina, zabraňující lodím a osadníkům v další cestě. Sintar se na dlouhou dobu stal nejjižnější výspou Východní dálavy, často čelící útokům skřetů, hevrenů nebo zlodějským přepadům orků.

Situace doznala změny, když v Albireu došlo k převratu a osamostatnění města. Sintarská vojska se měla spojit s novoamirskými a nastolit v Albireu pořádek. K sjednocení vojsk nakonec nedošlo, protože Sintar musel čelit zvlášť silným útokům ze strany skřetů a orků, k nimž se nečekaně přidaly i nájezdy hevrenských válečníků, a nemohl tudíž poslat posily na sever. To byl také jeden z důvodů, proč příznivci Orlích poutníků porazili armády Východní dálavy, a uhájili tak nezávislost Svobodných měst. Už osamostatnění Albirea přerušilo tepnu ze severu na jih Východní dálavy, protože po Královské řece proudila zdaleka největší část zboží. Přidružením dalších osad k povstalcům padla i možnost na vybudování alternativních tras přes Malé louky nebo Tabitské vrchy. Proto do města přijíždí královský zmocněnec kníže Sarni z Ireanu, aby zaujal post viceguvernéra Východní dálavy a řešil záležitosti v této oblasti. Kníže Sarni z Ireanu patří k lidem s výjimečným smyslem pro diplomacii, což již několikrát potvrdil při jednání s trpaslíky nebo temnými elfy. O vnitřním fungování kolonie však nemá příliš jasné představy, a tak se v tomto ohledu musí spolehnout na své poradce. Viceguvernér má v okolí Sintaru stejné pravomoci jako novoamirský guvernér a ze svých činů se zodpovídá pouze jemu a králi Východního království (a sedmnácti bohům), přičemž má vzhledem k obtížím s komunikací velkou samostatnost, co se vlastní iniciativy a rozhodování týče.

Kníže Sarni z Ireanu soustředil veškerou moc do Sintaru, všechny důležité suroviny se vozí sem, ke zpracování nebo uskladnění. Výrazně tak omezil rozvoj ostatních osad v okolí. V době studené války mezi Východní dálavou a Albireem zřídil pašeráckou stezku ve východní části Zelanských vrchů, kterou převážel zakázané zboží na sever, do Dračího Stínu a Nového Amiru. Mnohdy se nesmírně cenný náklad jen s obtížemi dostal ke svému příjemci a několikrát byl zkonfiskován, jelikož Albireo hlídalo své území bedlivě a často vysílalo rychlé jezdecké jednotky i na obhlídku do nepřístupných a neobydlených oblastí, jako jsou Zelanské vrchy. Občas pašerácká karavana zmizela úplně, a to v případě, že narazila na hyassa, kterým se jejich náklad kovových předmětů náramně hodil. Před třemi lety, kdy došlo k diplomatické dohodě se Svobodnými městy vedenými Albireem, se opět hlavní dopravní tepnou stala Královská řeka. Pašerácká stezka však dále slouží k přepravě některých předmětů a citlivých dokumentů, jež by se neměly dostat do rukou korským celníkům.

Sintar je rozdělen na tři části – Přístavní čtvrť, Jeskyně mrtvých a samotné město. Přístavní čtvrť je rozlehlá, ale mnoho lidí zde nebydlí. Většina budov slouží k uskladnění zboží, čekajícího na svou další cestu. Poměrně hustě jsou v Přístavní čtvrti rozsety hostince, které většinou obývají posádky kotvících lidí. Atmosféra putyk zcela odpovídá jejich zákazníkům. Stoly a lavice jsou pořezané a probodané noži a nasáklé pivem nebo grogem, který už mnohokrát tekl spíše po podlaze než do hrdla, když některý z námořníků hasil svou žízeň příliš vysokým tempem. Z kuchyně vychází hustý bílý dým, zahalující nejbližší stoly a výčep do neproniknutelného oparu. Hosté se živě baví a ve dvou nebo třech skupinách na sebe námořníci vzrušeně pokřikují, zaujati karetní hrou zvanou Potopený koráb nebo některou z četných druhů hry v kostky. Mladá barmanka roznáší tácy s plnými půllitry a talíři fazolí a obratně se vyhýbá rukám chtivých chlapů, pokud  ovšem nemá v popisu práce být „milá k zákazníkům“. Za výčepem pak stojí zavalitý hostinský, tiše si vyměňující novinky s jedním z námořníků.

Kromě hospod a skladů stojí ve čtvrti ještě domky rybářů, prosycené pachem ryb a rybího tuku. Přístavní mola pojmou bez problémů až třicet větších říčních člunů nebo okolo padesáti malých loděk. V docích severně od přístavu jsou místní loďaři schopni opravit jakoukoli závadu na lodi, která se jim dostane do ruky. Přístavem procházejí vojenské hlídky dnem i nocí a před sklady se vzácnějším zbožím stojí stráž. Až na několik výtržností ze strany námořníků, které jsou víceméně tolerovány a přehlíženy, je přístav klidným a tichým místem.

Jižně od čtyři sta metrů dlouhé cesty spojující přístav s hlavní částí Sintaru leží Jeskyně mrtvých. Jedná se o spletitý a mnohaúrovňový komplex tunelů a prostorných podzemních sálů, do jejichž stěn zabíhají krátké, asi tři metry hluboké výklenky. Když vojáci Východní dálavy provedli první průzkum Jeskyní mrtvých, našli ve výklencích uložené kosti, lebky i celé kostry nějakých humanoidních tvorů. A protože mrtvých v této části Východní dálavy přibývalo rychlým tempem, rozhodl se tehdejší vládce Sintaru k využití Jeskyní mrtvých jako pohřebiště. Mrtvá těla se ukládají do výklenků, které se posléze uzavřou kameny a utěsní hlínou. Mrtví získali své místo ke svému odpočinku, kde mohli jejich těla v klidu spočinout a duše se odebrat k vzdáleným světům.

Živí lidé se domnívali, že jejich problémy se zemřelými se využíváním Jeskyní mrtvých jako hřbitova vyřešily, a až do doby před deseti lety tomu tak bylo. V tom čase potkal voják ze zdejší posádky svého bratra. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jej ovšem před čtrnácti dny neukládal k věčnému odpočinku do Jeskyně mrtvých. Duše zemřelého se snažila svému bratru něco říct, když v tom ho popadla velká bílá ruka a vtáhla do země. Voják se dlouho nemohl vzpamatovat z tohoto otřesného zážitku. Pak se zjevila duše nedávno zemřelého obchodníka na sintarském tržišti. Okolních lidí si nevšímala, hádala se s nějakou neviditelnou osobou, ale slovům nebylo rozumět. Přivolaná městská hlídka tržiště vyklidila a duše po několika minutách sama zmizela. Duše zemřelých, přestože je nikdo nevolal, se začali zjevovat čím dál častěji, zejména v okolí Jeskyně mrtvých, a obyvatelům města pomalu docházela trpělivost. Na jejich nátlak najal sintarský starosta lovce přízraků, skupinku dobrodruhů zaměřenou na hledání a zahánění myšlenkových bytostí zpět do jejich světa. Lovci přízraků prošli celý komplex Jeskyní mrtvých a všechny potulné duše vyhnali. V Sintaru zavládl klid a mrtví zase nechali živé být.

Ovšem ne nadlouho. Půl roku po zásahu lovců přízraků probudil Sintar vysoký, zmučený výkřik, který patřil mladé ženě nedávno zavražděné při nájezdu skřetů. Její jekot se rozléhal ještě patnáct minut, než narychlo přivolaný theurg zahnal duši pryč. O měsíc později byl zaznamenán případ, kdy došlo k napadení člověka fyzicky. Kupec, vracející se se svým vozem taženým koněm domů po setmění, uviděl před sebou přízračnou postavu, která mu stála v cestě. Jelikož bylo již pozdě a kupec chtěl být již doma, tak jen něco nevrle vykřikl na překážející postavu a rozjel se přímo na ni, předpokládaje, že uskočí. Ale přízrak zůstal stát na svém místě a kupec jen užasle zíral, jak kůň uskakuje stranou a pravá část vozu projíždí skrze přízrak. Nešťastný muž popohnal svého koně a ujížděl k domovu, ale přízrak jej sledoval a než vjel do obydlené části Sintaru, dotkl se ho svou nehmotnou rukou. Kupec ucítil chlad smrti, nekonečně pomalu se rozlézající celým jeho tělem, zanechávající za sebou jen pustotu a šeď. Když přijel domů, byl napůl mrtvý a teprve po dvou měsících léčby a starostlivé péče byl schopen vstát z lůžka a věnovat se své práci. Od té doby duše mrtvých a přízraky Sintar již nikdy neopustily, přestože jsou patrná období, kdy jejich aktivita slábne a kdy naopak sílí. Veškeré nové pokusy lovců přízraků a kouzelníků ze Sintaru a okolí vedly pouze k dočasnému uklidnění situace, které ovšem nikdy netrvalo dlouho. Lidé se s dušemi mrtvých naučili žít a nebezpečným přízrakům se pečlivě vyhýbají. Nejznámější sintarský alchymista Gorsan prodává ochranné amulety, které duše zemřelých a přízraky bezpečně odpuzují a nutno říct, že obchod s nimi jen kvete./**

Celou záležitost s dušemi zemřelých má na svědomí zlodějská organizace, vedená sintarským pokladníkem, a alchymista Gorsan, velmi učený a ctižádostivý člověk. V Sintaru provozuje Školu věd magických a v jeho krámku s talismany lze zakoupit také opsané knihy sestavené klasiky čarodějnictví nebo theurgie. Gorsan postavil kolem Jeskyní mrtvých astrální bariéru, bránící duším zemřelých opustit přírodní úroveň Asterionu. Alchymista vyslýchá duše zemřelých, zda nevědí něco zajímavého o Arvedanech, skřetech, ukrytých pokladech či dění ve městě. Když například zemře voják při průzkumu orčí díry, Gorsan zjistí, co bylo příčinou jeho smrti a zda před ní neobjevil něco zajímavého. Duše vězněné bariérou se někdy vymknou kontrole a utíkají do města nebo přístavu, kde hledají pomoc živých lidí. Gorsan je ovšem očaroval kouzlem zmámení jazyka, takže je jejich řeč nesrozumitelná. Hrozivé přízraky, ubližující lidem v Sintaru, vznikají díky hněvu vězněných duší vůči Gorsanovi a ostatním trýznitelům a patří mezi nebezpečné bytosti ze Stínového světa. Boj s přízraky je poměrně obtížný, a proto starosta musí čas od času najmout lovce přízraků nebo jiné specialisty, aby Jeskyně mrtvých trochu vyčistili. Gorsan příležitostně uvolňuje bariéru a pouští vyslechnuté duše do Vnějšího světa. Největší zisky mají ovšem zloději a Gorsan z prodeje magických amuletů. Kdo chce v Sintaru klidně spát, musí si nějaký talisman pořídit a jelikož síla talismanu postupně vyprchá, zůstává stálým Gorsanovým zákazníkem.

Magické talismany a amulety mají obvykle podobu přívěsku nebo váčku, který se nosí na krku. Cílem talismanů je chránit před určitým druhem nebezpečí, ať už fyzického nebo psychického, nebo naopak přinášet štěstí či pomáhat v různých činnostech. Většina dnešních alchymistů nedokáže vyrobit talismany s trvalým účinkem. Magenergie jejich výrobků postupem času bledne, jak se síla talismanu vyčerpává. V arvedanských dobách, soudě podle množství nálezů, se amulety s trvalým účinkem běžně vyráběly a byly obvyklou součástí tehdejšího života.

Srdce Sintaru, městská část, leží asi sedm set metrů východně od pravého břehu Královské řeky na mírné vyvýšenině, z níž lze zrakem obsáhnout široké okolí. Stráž ve věži a na hradbách tak může spatřit každého, kdo míří do města směrem z Orčích jam nebo Rozlehlé pláně dlouho předtím, než k němu dorazí. Jádro Sintaru tvoří bytelná tvrz s kasárnami, Gorovým chrámem a vysokou věží, obehnaná pevnou hradbou. Při silnějších útocích se lidé z vnějších částí stahují pod ochranu těchto vnitřních hradeb, které se brání snadněji než hradby městské. Vnější části města se navzájem od sebe příliš neliší, všude stojí strohé kamenné domy bez ozdob v ulicích přísně rovných a dosti úzkých, v nichž se nemůže nepřítel nikam ukrýt a ani rozvinout své šiky. Stavitelé Sintaru kladli při jeho budování města důraz především na obranyschopnost, o čemž vypovídají i malé hradby na plochých střechách rohových domů, z nichž mohou lučištníci výborně ostřelovat přilehlé ulice. V Sintaru neexistuje chudinská čtvrť jako v ostatních městech, protože vojáci jakýkoliv náznak rodícího se podsvětí ničí. Navíc každý, kdo se chce v Sintaru usadit, musí disponovat určitou sumou peněz, jinak nedostane od starosty povolení k pobytu. Nemajetní lidé, ztroskotanci a jim podobní, žijí asi míli severně od městských hradeb v tzv. Žebráckém Sintaru, plném křivých dřevěných barabizen a drnových chatrčí. Původně stál Žebrácký Sintar hned pod městskými hradbami, ale kvůli zápachu a zvýšené kriminalitě ve městě byl zbourán a pak vypálen. Okolo vnějších čtvrtí Sintaru běží vysoká palisáda, která se postupně nahrazuje lepší a pevnější kamennou hradbou. Městská brána je jakousi menší pevností stráženou padesáti vojáky.

V okolí města se kromě blízkého kamenolomu nenachází žádný důl ani naleziště kovů či drahých kamení. Zemědělské usedlosti kolem Sintaru se skládají většinou ze tří či čtyř statků a mají vztyčenou dřevěnou hradbu proti orčím a skřetím nájezdům. Většinu potřebných surovin a potravin Sintar dováží z ostatních měst jižní části Východní dálavy a zde se zpracovávají, uskladní a pošlou po Královské řece na sever, do Nového Amiru. Kromě vzácných věcí a surovin, které se v Dálavách vyskytují jen v této oblasti (např. lintir), jsou to hlavně potraviny, jelikož těch mají v Novém Amiru nedostatek. Mnoho lidí proto pracuje v řemeslných dílnách, skladech nebo dopravuje zboží. Nejvíce obyvatel Sintaru však nalezlo svou obživu v armádě. V Sintaru sídlí oddíly vycvičené speciálně pro přepady, výzvědné skupiny, stopaři, jízdní družiny, kopiníci a mnoho dalších speciálních vojenských oddílů. Rozmanitost jednotek je nezbytná za současných okolností, kdy přímo či nepřímo Sintar ohrožují minimálně tři různorodí nepřátelé. Jejich koordinaci zajišťuje a nejvyšší velení má na starosti rytíř královského vojska, baron Lansel. Ten patří k věrným stoupencům krále a se svou vysokou svalnatou postavou byl předurčen k vojenské kariéře. Ještě v Lendoru rozvinul své strategické schopnosti, které nyní hojnou měrou využívá. Je to víceméně protějšek Janoše Brukky ze Svobodných měst. Pod jeho velením Sintar neprohrál žádnou vážnější potyčku už téměř rok a vojáci v něj mají důvěru. Nápad spojit se s trpaslíky ze Zelanských vrchů proti hevrenům se zrodil v jeho hlavě a novou, velmi úspěšnou taktiku proti renegátským oddílům vedeným skřety vymyslel také on. Díky jeho strategickým a válečnickým schopnostem se může sintarský viceguvernér starat výhradně o správu jižní části Východní dálavy. S obranou města a výzvědnými úkoly pomáhá baronu Lanselovi Ilveth, který formálně zastává jednu z nižších funkcí v sintarské armádě. Ve skutečnosti má na starosti veškeré tajné akce vně i uvnitř města a všechny akce pod jeho vedením skončily úspěchem.

Sintar si ovšem na svých prsou hřeje hada, kterým je jeho radní a městský pokladník Noskal. Nejenom, že řídí zlodějskou organizaci, v níž je spolčena většina nejbohatších obyvatel města, ale navíc pomáhá Šedým vlkům s pašováním arvedanských artefaktů. Noskal má řečnický dar a dovede skvěle argumentovat ve svůj prospěch, a tak přesvědčí většinu lidí s nimiž jedná, přestože jeho tvář nebudí důvěru. O správu města se stará zdánlivě pečlivě a obyvatelé Sintaru jsou s ním spokojeni. Baron Lansel a Ilveth už několikrát narazili na stopu vedoucí k Noskalovi, ten však vše obratně vysvětlil nebo zařídil, aby se stopa ztratila.

Vždy jednou za alden, v nepravidelných intervalech, vylézá po setmění z nedalekých jeskyní několik příšer, které decimují chudáky v Žebráckém Sintaru. Lidé z města se o tento problém příliš nezajímají, radní maximálně vyšlou vojenský oddíl spočítat mrtvé. Za celou záležitostí stojí velmi vlivná skupina podporovaná vládou, která se snaží zlikvidovat Žebrácký Sintar úplně.

C.16 Trhlinová pláň

Kraj Dálav na jih od Albirea a na východ od Zelanských vrchů je zcela ve znamení širých plání rozprostírajících se od obzoru k obzoru, jejichž celistvost narušují pouze úzké rokle nazývané trhliny. Ty vznikly v době Velkého zemětřesení, když utíkaly zbytky Arvedanů na Lendor. Trhliny velmi komplikují cestu přes pláň, protože většinou nemají schůdné svahy, a tak si někdy vynutí i mnohahodinové zajížďky v krajině rozpálené sluncem. Malé a úzké trhliny bývají mnohdy zrádné, jelikož jejich okraj spatří nezkušený poutník až v momentě, kdy na něm stojí, a to bývá leckdy dost pozdě. Plání vede několik stezek, které zkracují cesty přes trhliny za pomocí provazových a dřevěných mostů (většinou ve formě několika vedle sebe položených a zajištěných kmenů). Ovšem najít tyto cesty není jednoduché, protože v husté trávě rychle zarůstají a necvičený zrak je snadno přehlédne. Navíc v drsném podnebí mosty rychle chátrají a musí se opravovat, jinak se zřítí do trhliny se vším, co na nich zrovna stálo. Odvážní cestovatelé, kteří rádi riskují, přeskakují v užších místech trhliny na koni. Pokud se ovšem skok nepodaří, jezdec i kůň naleznou smrt na dně rokle. Významnou stezkou je také stará arvedanská cesta jdoucí jihozápadním směrem od Měsíční řeky, i tu však Velké zemětřesení poznamenalo a na několika místech přerušilo velkou trhlinou.

Svobodná města se s Východní dálavou dohodla na opravě arvedanské cesty, vybudování pevných kamenných mostů přes trhliny a výstavbě nových dlážděných cest, jako přípojek k hlavní komunikaci. Tato situace se zejména na jihu krajně nelíbí hevrenům, a tak dobrodruzi chránící dělníky, kameníky a geometry mají plné ruce práce, nehledě na nepředvídatelné události v podobě všudypřítomných příšer, orků a skřetů.

V dobách Rubiského knížectví stávalo v Trhlinové pláni několik menších měst a pevností, které až na výjimky skončily na dně trhlin. Přestože již byly obsazeny skřety, mnohé z pokladů a arvedanských artefaktů se jim nepodařilo odvézt na jih a zůstaly tak pohřbeny pod sutinami. Některé skrýše našly národy Podzemní říše, ty ovšem nedokázaly využít možností arvedanské magie a alchymie, a tak shromažďují artefakty spíše pro jejich krásu. Zbytky stále leží zasypány hlínou a čekají, až někdo opráší jejich bývalý lesk a uvolní jejich kouzla.

Trhliny nejsou tak pustým místem, jak by se na první pohled mohlo zdát. V mnohých ústí chodby, patřící ke komplexu jeskyní Podzemní říše, a slouží jako úkryt orkům, goblinům nebo kadarům. Také skřeti, poté co byli vyhnáni z Dálav, využívají trhliny jako úkrytu pro své špióny, sabotérské oddíly a přepadové skupinky. V mnoha případech stojí zkušený skřetí voják v čele skupiny orků nebo goblinů a vybírá cíle jejich přepadů. S kadary skřeti, orkové i goblini válčí, jelikož se navzájem k smrti nenávidí. V trhlinách se usazují také různí podivíni, poustevníci žijící asketickým životem nebo třeba čarodějové připravující se na ovládnutí světa. Zkušení průvodci Trhlinovou plání při nedostatku vody dokáží najít na dně trhlin místa, ze kterých po krátkém kopání vytryskne pramen křišťálově čisté vody. Na některých místech se však voda nedá nalézt vůbec. Když ovšem na pláně dorazí vzácný déšť, do roklin stéká voda ze širokého okolí, která jen pomalu mizí a která jejich obyvatelům řádně znepříjemňuje život.

Také družinu může potkat nepříjemnost v podobě náhlého deště. Při průzkumu jeskyní v trhlině si včas nevšimnou, že nahoře zuří bouřka a vchod se začíná zalévat vodou. Brzy začne povážlivě zatékat do všech chodeb a dobrodruzi musí bojovat s rozběsněným živlem o holý život. Z jeskyní může vést druhý, patřičně skrytý východ, nebo taky ne a přijde čas na ukázku jejich plaveckých a potápěčských schopností.

Lidé žijí na pláni většinou v malých osadách, kolem nichž jsou roztroušeny statky s ohradami plnými dobytka. Po pláních pobíhají divocí buvoli a koně, které místní honáci loví a zařazují do svých stád. U cest stojí občas osamělý hostinec, připravený poskytnout znaveným poutníkům občerstvení a ubytování. Služby hostinců využívají zejména kupci se svými karavanami, které vede zkušený, zdejšího kraje znalý průvodce. U důležitých mostů a průsmyků stojí malé vojenské stanice, sledující veškerý pohyb na pláni. Jízdní oddíly čas od času vyjíždějí na obhlídku kraje a pěší oddíly prozkoumávají přilehlé trhliny.

Pro Trhlinovou pláň jsou charakteristická stáda divokých koní, čítající několik desítek kusů. Samozřejmě, že tato nádherná zvířata nezůstala přistěhovalci nepovšimnuta. Hned, co se jakžtakž vypořádali se skřety, začali trhlinové mustangy lovit a krotit. Cena jednoho takového koně dosahuje pěti až desetinásobku ceny koně obyčejného.

C.16.1 Pláň vlků

Pláň vlků je poslední severní výspou rovinatých krajů. V Pláni vlků nenajdete mnoho trhlin, jak je tomu na východ od Královské řeky, zato jsou zde všude roztroušena osamělá skaliska, vzdorovitě čnící nad prázdnou rovinou. V celé pláni roste bujná tráva, která ji pokrývá jednolitým zeleným kobercem, jelikož zde prší častěji než v jiných částech Trhlinové pláně. U břehu Královské řeky se výška porostu prudce zvýší a několikacentimetrová stébla přenechají své místo dvoumetrovým travinám a rákosu. Mimo ni zde roste mnoho rozličných druhů bylin. Zvláště v ovocnových a větrncových dnech dostává stálezelená pláň pestrobarevný nádech, kdy rozkvétá většina zdejších rostlin. Není proto divu, že tato místa vyhledávají alchymisté, pátrající po nalezištích velmi vzácných surovin pro své magické lektvary. Nejsou však jedinými, kteří se o zdejší bohatou flóru zajímají. Různí léčitelé, hraničáři nebo vesnické vědmy sbírají a suší některé z rostlin, aby později mohli využít jejich léčivých a bolest tišících účinků.

Typickým zvířecím obyvatelem pláně jsou vlci. Žijí ve smečkách v počtu deseti až pětadvaceti kusů a potulují se krajinou. Ve dne jsou dost plaší a drží se z dosahu lidí, ale v noci přicházejí blíž k jejich usedlostem a často zadáví malého buvola v ohradě nebo zakousnou a odnesou několik slepic či hus přímo ze dvora. Lidé líčí na vlky pasti a hlídají i v noci svá stáda, ale vlky ani tato skutečnost neodradila a dál pokračují ve svých nočních návštěvách.

Dominantou tohoto kraje je Vlčí hůrka, velký kopec vyčnívající z planiny přibližně v jejím středu. Na jejím vrcholu stojí letitá šedá věž, pamatující časy Rubiského knížectví. Tehdy byla Pláň vlků neobydlenou a ničím nevýznamnou pustinou. Po její zemi se proháněla stáda divokých buvolů a koní, předků trhlinových mustangů. Když boje s Kharem Démonem propukly v plné síle a někteří z Arvedanů začali odcházet na sever, vytlačili tito přistěhovalci mnoho divošských a barbarských kmenů z jejich území. Jeden z těchto kmenů se usídlil i nedaleko Vlčí hůrky a začal lovit trhlinové mustangy.

Zpočátku byli koně pro barbary pouze zdrojem masa. Postupně však přišli na způsob, jak tyto zvířata podmanit své vůli, a tak se z nich stali jezdci na koních. Koně byli symbolem jejich síly, důkazem jejich odvahy a spolu s bojovníkem vytvářeli nerozdělitelnou dvojici. Válka na jihu ovšem postupovala čím dál více na sever a přicházeli sem stále noví a noví přistěhovalci. Nakonec byli donuceni odejít až do Pláně vlků, jelikož země na jihu už byly pod kontrolou skřetů. Místním obyvatelům se nelíbilo, že Arvedané obsazovali zdejší kraj podle své vůle a narušovali jedinečnou neporušenou rovinu kamennými stavbami a hlubokými jámami v zemi, kterým říkali doly. Jezdci na koních se tomu bránili a bojovali s přivandrovalci, ale moc Arvedanů byla tehdy ještě nesmírná a boj s nimi byl předem prohraný.

Těm z jezdců, kteří přežili líté boje, nakonec nezbylo nic jiného, než ústup do Zelanských vrchů, kde se spojili s ostatními pohanskými kmeny, a vytvořili národ hevrenů. Arvedané mezitím založili v dnešních Dálavách Rubiské knížectví a vystavěli významné obchodní město Albireo. Kromě jiného zbudovali v té době i věž na vrcholku Vlčí hůrky, jako hlásku chránící okolí před nájezdy. Ale čas šel neúprosně dál a přišel pád arvedanských knížectví. Pohanské kmeny se, více z nutnosti než ze sympatií, přidaly na stranu skřetů a společnými silami Arvedany rozdrtily. Skřeti dál pronásledovali zbytky jejich armád, hevreni se ale vrátili zpět do svých plání.

Pak přišlo Velké zemětřesení. Země otvírala své hlubiny a mnozí lidé se vydali nedobrovolně zkoumat dna trhlin a puklin, které vznikaly a opět se uzavíraly. Po třech dnech konečně ustaly i poslední malé otřesy. Vše v Pláni vlků se změnilo. Z kamenných staveb Arvedanů zůstala zachována pouze šedá věž na Vlčí hůrce. Některé z trhlin se neuzavřely a dodnes hyzdí jinak celistvou pláň. Mnoho koní skončilo svůj život podobně jako lidé na dně trhlin. Ovšem ducha jezdců koní nelze snadno zlomit. Znovu povstali a dlouho žili nerušeně na svých pláních.

A pak přišli lidé ze Čtyř království. Hevrenští bojovníci se bez boje otočili, opustili svá uzemí a odjeli na koních do Velké roviny. Ať se to zdá jakkoliv nepochopitelné, vzhledem k jejich minulosti, skutečně se to stalo. Tím záhadným prvkem, který je k tomu přinutil, bylo dávné proroctví chromého básníka Santilla, legendární postavy hevrenské historie. V den, kdy se setkali lidé s hevreny na Pláni vlků, zuřila na obloze nezvyklá bouře. Jeden z osadníků odpovídal popisu starce z proroctví a když chtěli hevrenští jezdci zaútočit na vetřelce, nejsmělejšího z nich zasáhl blesk a než jeho tělo stačilo dopadnout k zemi, proměnilo se v popel, který rozfoukal kvílící vítr. Tehdy pochopili, že se nemohou stavět proti mlýnům osudu a odjeli z Pláně vlků. Zbytek historie již dobře znají i místní lidé. Osadníci dorazili až k úpatí Zelanských vrchů a před šedesáti lety se začalo se stavbou Trniště, města u Vlčí hůrky.

V Santillově proroctví se praví, že ze severu se objeví malí bílí muži, oblečeni v železe a za nimi je bude následovat jejich lid. Jejich vůdcem bude bezvousý stařec ve žluté říze, který přijde uprostřed ohromné bouře a z rukou mu budou šlehat blesky. Nebude se nikoho ptát, tak jako se neptá posel smrti své oběti, zda chce zemřít či ne, a vezme si vše, co se mu zlíbí. Každý, kdo se mu odváží postavit, bude sražen k zemi bleskem a spálen na popel. Ale když synové větru odejdou a zanechají kus své země starci, který vládne bleskům, bouře zmizí a oni se dožijí zítřejšího rána.

Jak už bylo dříve řečeno, šedá věž na vrcholku Vlčí hůrky je jedinou zachovanou arvedanskou stavbou v Pláni vlků. Někde můžete ještě spatřit ruiny dávných staveb nebo hromadu kamení, poslední památky dávného osídlení, ale jiná zachovalá stavba než šedá věž tu není. Dlouho nebyla obydlena, teprve nedávno zde našel domov a místo k práci alchymista Merkim. Věž má tři nadzemní podlaží a dvě podzemní, do nichž se schází schodištěm ukrytým pod těžkými padacími dveřmi ve vstupní místnosti. Ve třetím patře, jež je ve výšce asi dvanácti metrů, vede malá chodba na ochoz, lemující dokola celou věž. Na ochozu začíná úzké točité schodiště šplhající na samý vrchol věže, který je plochý a lemovaný půl metru vysokým cimbuřím. Merkim v podzemí věže experimentuje s vlkodlaky, jež se mu podařilo chytit, a snaží se zcela pochopit průběh lykantropie, nemoci proměňující lidi ve vlky. Zkouší na nich různé lektvary a masti, pomocí niž by získal plnou kontrolu nad jejich myšlením. Vytí týraných tvorů proniká až do Trniště a lidé ve strachu zajišťují dveře svých domů a označují se ochranným znamením některého z bohů.

V okolí Vlčí hůrky se nachází velmi hustý porost jistého trnitého keře. Tato dřevina dorůstá výšky až dva metry, má světle hnědou hladkou kůru a ostré, zahnuté trny, které snadno dokáží rozškrábnout lidskou kůži a proniknout hluboko do těla. Proto místní lidé pojmenovali keř vlčí spár. Rány od trnů se špatně hojí a trvá někdy i měsíce, než zmizí úplně. Trny jsou duté a uvnitř každého z nich je čirá tekutina.

Někdy se stane, že se špička trnu ulomí a tekutina vnikne do rány. Pokud dojde ke smíšení krve a sekretu z trnu tohoto keře, může takto zraněný člověk onemocnět lykantropií. Právě keř vlčí spár je důvodem, proč se krajem potulují smečky vlků. Nikde jinde na Taře nenaleznete žádnou volně žijící psovitou šelmu. Avšak po Pláni vlků pobíhá hned několik desítek vlků se stříbrošedou srstí. Všichni byli kdysi lidé, ale po poranění trnem vlčího spáru se z nich stali vlkodlaci. Ze začátku se nemocný člověk mění ve vlka jen za svitu měsíce v úplňku a v této fázi se dá ještě snadno léčit. Později ovšem přichází proměna ve vlka s každým západem slunce a zpět do lidské podoby se člověk mění až s úsvitem. Nakonec, v poslední fázi, je vlkodlak uvězněn ve vlčím těle nadobro. Ještě ve druhé fázi lze průběh nemoci zvrátit, ale případ uzdravení vlkodlaka v třetí fázi není znám. Lykantropii mohou přenášet také samotní vlkodlaci. Lidé žijící v Pláni vlků pouze tuší spojitost mezi vlčím spárem a smečkami vlků.

C.16.2 Trniště

Nedaleko od Vlčí hůrky, severovýchodním směrem, leží městečko Trniště. V současné době si na něj činí nárok Sintar, ovšem mnoho místních lidí chová sympatie spíše k lordu Firunovi než k sintarskému viceguvernérovi. Ve městě žije necelá tisícovka obyvatel a v jeho blízkém okolí je několik desítek zemědělských usedlostí a statků. Dál od města, na širé pláni, se prohánějí už jen smečky vlků.

Obyvatelé Trniště jsou uzavření, nespolečenští a málokterý cizinec si zvykne na místní stísněnou atmosféru. Lidé jsou tiší, mluví jen málo a nikdy ne nahlas, dokonce i v místních hospodách je zábava málo živá a opilci mlčenliví. První osadníci, kteří zakládali Trniště, pocházeli z Roktarského hrabství, zaostalého kraje na severozápadě Almendoru, o němž se vypráví podivné a často děsivé zkazky. Roktarská údolí obývají proměněnci, dříve lidé a dnes jen divoká zvířata, a na rozsáhlých blatech v tomto hrabství žijí mokřani, podivní tvorové bažin, způsobující úhyn dobytka a otravu studní. Není se tedy čemu divit, že se úzkost a strach, ale i jakýsi druh odolnosti proti nadpřirozenu, tak hluboko vryly do duší všech, kteří odtud pochází.

Snad to byl osud, snad trest všemohoucích bohů či slepá náhoda, co vedlo kroky roktarských osadníku na Pláň vlků. Ani zde nemohou v klidu a bezpečí před hrůzami, kterým nerozumějí, obdělávat svá pole a žít své obyčejné životy. Brzy po dostavbě Trniště se objevili první nemocní trpící lykantropií a v té době opustilo městečko mnoho lidí. Někteří však zůstali a pozvolna se učili s lykantropy žít, vždyť to byli jejich vlastní příbuzní. Přeměna do posledního stádia, kdy už nelze vůbec opustit vlčí tělo, trvá někdy i desítky let a občasné přeměny za úplňku nebo jasné a chladné noci dokázali místní lidé tolerovat. Ne nadarmo jim v žilách kolovala roktarská krev. Ti, kteří se ještě nenakazili, se musí ovšem chránit kouzly, dobrými znameními a bylinkami. Právě proto je pro zdejší usedlíky tak důležitý alchymista Merkim, v jehož herbáři lze najít stovky vhodných rostlin a jejich využití pro tyto účely. Ovšem jeho pokusy na lykantropech prováděné ve sklepeních věže na Vlčí hůrce pobuřují veřejné mínění a pomalu se naplňuje kalich trpělivosti Trnišťanů. Vlci na pláních patrně budou výt celou noc, až do něj dopadne poslední kapka a zášť a hněv ukončí Merkimův život.

Jeden z vlkodlaků, který je ve druhé fázi nemoci, utekl z Merkimovy věže a rozhodl se pomstít jemu a jeho přisluhovačům za nelidské mučení a dny strávené za mřížemi. V Trništi se začaly objevovat mrtvoly s prokousnutým hrdlem, v jejichž ranách byla vložena nejúčinnější rostlina působící proti vlkodlakům, vlčí mor nebo též vlčí zhouba. Lidé jsou vystrašení, pokud to u nich ještě vůbec jde, a kruh kolem Merkima se pomalu zužuje.

Cizinec si musí v Trništi připadat velmi zvláštně a pokud nemá pro strach uděláno, brzy toto doupě vlků rychle opustí. Obrovští stříbrosrstí vlci pátrají po potravě v setmělých ulicích městečka, lidé jsou podivínští a navíc se čas od času ozve z plání táhlé vytí připomínající nářek mučeného. Nikdo zde nezůstává déle, než je nezbytně nutné, leda by se stal jedním z vlkodlaků. Před válkou s Albireem se vláda celkem úspěšně snažila o vyhubení vlkodlaků nebo alespoň o udržování jejich počtu na rozumné úrovni, nyní se ale zaměřuje spíše na boj se škůdci ve vlastních řadách, s příznivci Orlích poutníků. V Trništi to platí obzvlášť.

Trniště bylo původně budováno tak, aby se dvě největší ulice křížily na náměstí uprostřed městečka. Během let ovšem byla severní ulice zastavěna domy a východní ulice se od původního směru, kterým vedla, stále více odchylovala, jak přibývalo postavených domů a chalup v této části města. V současné době je situace asi taková, že severní ulice neexistuje a východní se po padesáti metrech stáčí na severovýchod. Domy jsou postaveny převážně ze dřeva, které se ovšem musí dovážet ze Staré štoly, protože v Pláni vlků žádné stromy nerostou. Budovy stojící nejblíže náměstí a tedy i nejstarší, mají kamenné základy. Kámen na jejich stavbu se také musel dovážet, ale v tomto ohledu se situace zlepšila, neboť nedaleko Vlčí hůrky byl založen malý kamenolom.

Lidé z Trniště se živí převážně zemědělstvím a chovem dobytka, někteří pracují také v blízkém kamenolomu. Ve městě nežije kromě starého ševce žádný řemeslník, a tak jsou zdejší lidé odkázáni na svépomoc nebo putující kupce. Ti však většinou přes Trniště nechodí, neboť tudy nevede žádná důležitá obchodní cesta. V poslední době se někteří obyvatelé začali živit sběrem bylin, které prodávají alchymistovi Merkimovi. Ten nemá čas běhat po pláni a trhat kytky, protože jeho temný výzkum s lykantropy jej zcela pohltil.

Přestože zdejší lidi tajemství jejich identity hodně sbližuje, najdou se i otázky, v nichž se naopak zásadně neshodnou. Jednou z nich je i politická orientace městečka. Trniště patří k Východní dálavě, ale jsou zde silné proalbirejské nálady. V čele města stojí baron Kreš, pro mnohé obyvatele Trniště jen figurka Sintaru, se kterou lze výborně manipulovat. V úřadu je již něco přes čtyři roky. V době odtržení Albirea potlačil spolu s dalšími stoupenci Sintaru zdejší povstání, čímž si nadělal mezi obyvateli dosti nepřátel. Po této události zřídila sintarská správa v Trništi stálou posádku dvaceti mužů, kteří se rychle adaptovali na zdejší podmínky a nejednomu z nich už v žilách koluje lykantropí krev. Velitelem posádky byl jmenován Hor, statečný muž a výborný bojovník, který se v Trništi narodil. Při nedávné obraně městečka před rozdivočelou smečkou jej pokousal jeden z vlků. Horovo zranění je vážné a už více jak alden leží na lůžku, zmítán vysokými horečkami, a tak nemůže vykonávat své povinnosti. Toho využili starostovi odpůrci a zorganizovali tajný spolek a v černých pláštích s bílými maskami mu škodí a terorizuje jeho přívržence. Část vojenské posádky je na jejich straně, a tak proti nim dosud nebyl podniknut žádný rázný krok.

C.16.3 Velká rovina

Na jih od Pláně vlků uzavírají Zelanské vrchy a Královská řeka rozlehlý rovinatý kraj. Velká rovina je celá porostlá tmavě zelenou travinou, dorůstající maximálně do výšky deseti centimetrů, která vytváří velké trsy kruhového tvaru. Povrch pláně tak připomíná nazelenalou tvář dryád hustě pokrytou pihami. Velkou rovinu nikde nepřerušují větší trhliny, ovšem několik menších  můžeme spatřit i zde. A tak jedinou věcí, která narušuje celistvost této pláně, je Martenova řeka, tekoucí ve střední části Velké roviny ze Zelanských vrchů směrem na východ.

Od počátku věků byla Velká rovina osídlena domorodými kmeny. Arvedané při zakládání Rubiského knížectví většinu z nich zahnali do Zelanských vrchů, domorodci se však po čase vrátili zpět. V té době již měla arvedanská vojska plné ruce práce s armádami Khara Démona a o okrajovou záležitost s domorodci se nezajímali. Po Velkém zemětřesení obsadili tuto pláň hevreni a zůstali jejími pány víceméně až dodnes.

Severní část Velké roviny až po Martenovu řeku (pojmenovanou po známém cestovateli a objeviteli nových krajů, který se před čtyřiceti lety ztratil v Divoké pláni) patří k Východní dálavě už přes sedmdesát let a je poměrně bezpečným krajem. Skřeti tuto zemi byli nuceni opustit, neměli dostatek mužů ani zbraní, aby ji udrželi, a hevreni na svých koních z tohoto kraje odešli dobrovolně sami. Na lidská sídliště lze ve Velké rovině narazit jen zřídka, výjimku tvoří úpatí Zelanských vrchů nebo levý břeh Královské řeky, v srdci pláně nežije nikdo. Kraj jižně od Martenovy řeky je zemí nikoho. Sintarští vojáci zde zatím nedokázali udržet stálou posádku na žádném z míst, kde začali budovat pevnosti. Vždy byli napadeni a vyhnáni hevrenskou jízdou, která svými útoky rozvrátila pevnůstky a donutila přeživší vojáky k ústupu, který se často změnil ve štvanici. Tento hon je o to strašnější, že se ve Velké rovině nelze nikam schovat. Každá vzpřímená postava je vidět na několik kilometrů daleko, takže nezbývá než utíkat a utíkat.

Tíživá situace na Velké rovině přiměla sintarského viceguvernéra k jednání s Borinem III., řečeným Železná pěst, králem hory v Kwesaru. Tito dva významní muži se dohodli na společném útoku proti hevrenům, aby zamezili jejich dalšímu vlivu na události ve Velké rovině a Dálavách vůbec. Sintar podle dohody vytáhne na Velkou rovinu s posádkou dvou set pěších mužů a padesáti jezdců v plné zbroji. Pokusí se zjistit, zda se některá ze starých pevností nedá opravit. Trpaslíci z Kwesaru pomohou s opravou a stavbou pevnosti a během tří aldenů napadnou vesnice hevrenů v severních Zelanských vrších. Vyženou jejich obyvatele na jih a země, kterou tímto dobudou, připadne jim. Dohoda o spojenectví není stará ani měsíc a tak mají za sebou obě strany zatím jen přípravy. Trpaslíci už pomocí zvědů zjistili polohy hevrenských vesnic a jejich bojovníci dokončují přípravy na pochod na nepřítele. Také v Sintaru už byli vybráni vojáci, kteří se této akce zúčastní a byly vyčleněny zásoby, které si vojáci odvezou do pevnosti a také ty, které se jim pošlou, až se ve Velké rovině uchytí. Zatím jde všechno podle plánu a zdá se, že hevreni nic netuší.

Akce namířená proti hevrenům je tajná, jinak by neměla větší šanci na úspěch. Naneštěstí se ale jeden z lidí sympatizující s hevreny o chystaném plánu dozvěděl a prchá na jih Velké roviny. Družina je vyslána ho najít a zajistit, aby tajemství nebylo vyzrazeno. Najít muže nebude velký problém, ale dobrodruzi zjistí, že stihl předat zprávu dál (například podle stop koně, vedoucího z tábořiště špiona) a honba začíná nanovo.

C.16.4 Miramská pláň

Planiny okolo města Miramu tvoří nejsevernější výběžek Trhlinové pláně. Rovinu porostlou travou přetne občas osamocená a krátká trhlina podobná těm, které se nacházejí v Orčích jámách. Jednotvárnost kraje narušují keřové porosty, zarůstající oblasti o průměru až několika kilometrů. Uschlé keře vytrhává vítr ze země a rozhání je po celé pláni. Severní konec Miramské pláně vyznačuje tok Měsíční řeky. Hlavním lidským sídlištěm v této oblasti je město Miram.

Na jedné z dochovaných map, zobrazujících krajinu v dobách arvedanských knížectví, je asi šedesát kilometrů na jih od soutoku Královské řeky s Měsíční řekou zakreslen kroužek s nápisem Miram. Přestože se provedl pečlivý průzkum okolí, nic nenasvědčuje tomu, že by zde někdy stálo město nebo nějaká větší osada. Jediným zvláštním místem, nalezeným v okolí Miramu, je tzv. Miramský kruh. V mělkém snížení terénu je do země zasazen kulatý kámen o váze několika tun. Okolo něj, ve vzdálenosti přibližně třiceti metrů, rostou mohutné buky, stromy, jež by v této oblasti vůbec neměly být. Nejzvláštnějším zjištěním o Miramském kruhu pak bylo to, že nic uvnitř kruhu stromů nepodléhá změnám a to ani časovým. Tuto vlastnost mají i buky ohraničující Miramský kruh. Nějaká lidem neznámá síla brání v jejich pokácení nebo poničení, neboť jakákoliv rána sekerou do kmenu stromu se okamžitě zacelí. To by mohlo vysvětlovat fakt, že Miramský kruh přetrval až do dnešních dob, přes všechny útoky a nájezdy skřetů.

Miramský kruh nevystavěli ani Arvedané, ani skřeti. Podle lidských legend kámen uprostřed kruhu spadl z nebe ještě v době, kdy Arvedané žili v bájné Arvedě. Bohové stavěli tehdy své sídlo na Meagrindu a poslední z kamenů jim zbyl. Bůh Kovář tedy vzal přebytečný kámen a zahodil jej do severních krajů. Kámen s hromovým duněním dopadl na Miramskou pláň. Kolem něj se vytvořilo sedmdesát devět vírů, které se vydaly do okolní krajiny, aby se zmocnily každý jedné bukvice. Ty pak zasadily do kruhu kolem kamene a nechaly tak vyrůst mocným bukům.

Ve skutečnosti se jedná o meteor, který před sedmi tisíci lety dopadl na Asterion. Ve svém jádru má kov způsobující vlastnosti Miramského kruhu. Buky nechali vysázet bohové, aby toto místo oddělili od okolí a upozornili tak na jeho výjimečnost. Schopný čaroděj může uvnitř Miramského kruhu zvrátit chod času a scelit tak zlomený meč, uzavřít hrozivou ránu nebo vrátit paměť starému člověku. Takto napravit lze pouze věci či tvory, kteří spočívají uprostřed kruhu, na kameni.

Bylo by skutečně podivné, kdyby toto prazvláštní místo nepřitáhlo pozornost nějakého badatele, snažícího se přijít na kloub záhadám tohoto a jiných světů. A skutečně, v blízkosti Miramského kruhu si postavil svůj přístřešek mocný, i když trochu potrhlý mág Raztor. K ruce má malého nahrbeného skrčka Filla, který obstarává potravu pro svého mistra a vyřizuje v Miramu všechny nákupy surovin potřebných do magických lektvarů a kouzel. Raztor dělá v Miramském kruhu různé experimenty, aby odhalil podstatu a skuliny v působící síle, která klidně oživí před okamžikem zabitou kočku. Přestože je Raztor hodně roztržitý a posedlý svým studiem, má světlé chvilky, v nichž se rád o své poznatky podělí s druhými. Jeho vědění a informace jsou velmi cenné a přesné.

Zpráva o zázračných účincích Miramského kruhu se donesla až k uším Khara Démona, a ten začal přemýšlet, jak jej využít ve svůj prospěch. Přišel na nápad vrátit celý Asterion do časů, kdy vládl na Taře jen on pevnou rukou. Jakkoliv se tento plán zdá šílený, lze jej v konečném důsledku provést. Khar už podnikl první kroky a přikázal unést Raztora. Do hry také vstoupilo Sedmnáct bohů, kteří varovali své hrdiny a kněží před tímto globálním nebezpečím.

O Miramskou pláň svedli skřeti s vojáky z Východního království boj. Skřeti kladli sice tuhý, ovšem velmi krátký odpor, a během několika aldenů byly dobyty všechny jejich pevnůstky a tvrze. Ne všichni skřetí bojovníci však byli pobiti. Někteří uprchli na jih k Labyrintu a do Divoké pláně a zbytek se rozptýlil po kraji. Posledně jmenovaní se občas sdruží do tlup, které pak rabují usedlosti, když je většina jejich obyvatelstva pryč, napadá osamělé kupce a sedláky na polích a po každé takové akci se stáhne zpět do některé z trhlin nebo malých dolin obklopených kolem dokola hustými keři. Každá banda čítá nejméně deset jedinců, ve velké tlupě jich bývá i čtyřicet. Dříve útočili náhodně, bez nějaké koordinace, dnes však mezi nimi působí několik Kharových Nočních stínů, kteří cíleně oslabují zdejší kraj. Mezi sebe přijímají také psance a odpadlíky z řad lidí nebo mladé orky, kteří touží po dobrodružství. Trhlin je příliš mnoho na to, aby mohly být všechny prohledány, a tak trestné výpravy z Miramu nebo jiné větší osady nemají v chytání těchto band velký úspěch. Větší šance na dopadení banditů jsou pouze v případě rychlého zásahu nebo chyby skřetů (např. špatného odhadu počtu a odhodlání obránců).

Družinu požádají Orlí poutníci ústy miramského starosty o pokus včlenit se do společnosti banditů z trhlin, získat zde potřebné a cenné informace o jejich organizaci, vybavení, úkrytech, velení a podobně. Tento úkol není lehký, neboť lupiči jsou velmi podezíraví i vůči sobě navzájem, a tak si úspěšná infiltrace vyžádá delší čas plný testování nováčků, kde špatně vyřčené slovo může znamenat chladivé ostří uvnitř vlastního těla.

C.16.5 Miram

Město Miram je nejvýznamnějším lidským sídlištěm v Miramské pláni. Leží padesát kilometrů přímo na jih od Albirea, nedaleko Miramského potoka. Jméno, které městu jeho obyvatelé dali, je odvozeno z arvedanských map, podle kterých mělo v tomto místě ležet starobylé sídliště. Později se ukázalo, že šlo o Miramský kruh, patrně nějakou arvedanskou svatyni, ale jméno Miram už městu zůstalo.

Historie Miramu se začala odvíjet před osmdesáti pěti lety, kdy na zdejší pláně dorazili první osadníci. S nimi přišel i velmi inteligentní a moudrý muž Senmil, který pomohl přistěhovalcům vybrat nejpříhodnější místo pro stavbu města. Senmil patřil na Lendoru mezi elitní tajné královské agenty. Podařilo se mu vetřít až do samotného centra organizace temných mystiků. Po jedné neúspěšné akci byla prozrazena jeho totožnost a on byl nucen uprchnout před pomstou mystiků do Východní dálavy. Během výstavby jednotlivých domů pomáhal cennými radami, a tak i díky němu vypadá Miram neobyčejně výstavně. Od založení Miramu měli místní lidé problémy s loupežnými bandami skřetů a různými odpadlíky z řad lidí. Mnohokrát došlo k lítým bojům na území samotného města, ale útočníci byli vždy zahnáni zpět do svých doupat a brlohů, zvlášť díky Senmilově radě a pomoci. Lidé si už zvykli na nebezpečí a vědí, jak s ním žít. Miramští nebo albirejští zbrojnoši občas podniknou průzkumnou výpravu do trhlin Miramské pláně, zatím však kromě jednoho či dvou úspěšných přepadů vždy odešli z prázdnou. Dnes je Miram proti přepadům dobře chráněn hradbami a zkušenými vojáky, takže místní posádka může pomáhat ostatním osadám z Miramské pláně.

Miram, podobně jako Albireo, je až na nejchudší část města celý postaven z kamene. Plán města vytvořil Senmil za pomoci královského architekta. Všechny ulice a náměstí byly vydlážděny a ve městě funguje akvadukt a kanalizace. Z ptačího pohledu vypadá Miram jako velká elipsa, natočená delší osou severojižním směrem. Hranice elipsy vyznačují městské hradby, dokončené před sedmi lety. V místech, kde osy elipsy protínají hradby, stojí městské brány tvaru pyramidy s useknutou špicí. Vrchní části bran ční nad cimbuří a umožňují tak přehlédnout široké okolí a včas spatřit každého, kdo míří do Miramu. V noci na městských branách hoří ve velkých železných pánvích ohně, označující polohu města a osvětlující jeho nejbližší okolí před branami. Samotné brány jsou dřevěné a dvoukřídlé s držáky na závory, pobité kovovými pláty. Hlavní cesty, vedoucí z městských bran na Náměstí soudců mají přímý směr a setkávají se přesně uprostřed Miramu. Ve středu Náměstí soudců stojí vyvýšená plošina, na kterou z každé strany stoupá několik schodů. Před plošinou stojí v každém ze čtyř rohů obrácených k hlavním světovým stranám sochy bohů Učence, Paní úrody, Panny a Múzy.

K významným budovám v Miramu patří chrám a akademie zasvěcená Učenci. Učencův chrám leží ve východní části města a jedná se o mimořádně okázalou budovu. Vstup do chrámu je možný ze všech stran, jelikož venkovní stěnu tvoří kruh metr širokých zdí a metr širokých průchodů, neustále se střídajících po celém obvodu zdi. Množství vstupů symbolizuje mnohost způsobů, kterými se lze dobrat vědění, všechny ale směřují k jednomu bodu, stanout na konci života na Meagrindu u stolce bohů. Chrámová střecha má uprostřed široký průzor, kterým během poledních pobožností sluneční světlo ozařuje oltář a sochu Učence, boha bádání a alchymie. Akademie se nalézá v severozápadní části Miramu, blízko Miramského hájku, parku plného nádherných stromů a keřů. V obrovské budově pracují a bádají vážní muži úctyhodného věku a nevědecky vyhlížející mladí studenti z bohatých rodin, snažící se pochytit nějaké znalosti, se s útrpným výrazem na tváři plouží chodbami. V akademii uložili kněží Učence mnoho svazků knih obsahujících cenné informace pro ty, kdo v nich dokáží číst. Jsou mezi nimi i knihy pojednávající o magii, filozofii, umění alchymistickém, o světech vzdálených a světech vymykajících se chápání normálních lidí.

Jeden kout Miramského hájku však hyzdí jeho celkový dojem, neboť se ze všeho nejvíce podobá kráteru vyhaslé sopky na nehostinné planetě ve studeném vesmíru. Tuto jizvu na tváři města má na svědomí nikdo menší než Mortus. Kharovy Noční stíny se rozhodli na něj nastražit před patnácti lety v Miramu past poté, co odrovnal několik jejich nejlepších lidí. Past to byla dokonalá a Mortus o ní neměl nejmenší tušení, přestože je vždy nesmírně obezřetný. V hájku čekal na Černého rytíře falešný obchodník s artefakty a v keřích okolo se skrylo deset trollů a dva bleskavci, příšery absorbující magickou energii, kterou pak vyzařují ve formě barevných výbojů. Past sklapla přesně podle přání Nočních stínů, ovšem Mortus je příliš tvrdý protivník. Jeho sart se začal míhat rychlostí vichru, jakmile uviděl obludné trolly s pobitými kyji, a samou radostí ze setkání si připíjel jejich krví. Bleskavci mezitím sytili vzduch elektrickou energií až zapálili několik blízkých stromů. Mortus se v tom všem zmatku proplétal skrumáží těl s jistotou stínu následujícího svého pána. Stejně by ale nakonec skončil ušlapán trolly, kdyby se jeden z nich, s přetnutými vazy v koleně, nesvalil přímo na bleskavce. Když mohutné tělo přimáčklo magického tvora, ozvalo se nejprve ostré přerušované zapraskání a pak celé okolí doslova vybuchlo ohlušujícím zvukem. Zpod ležícího se trolla se drala uvolněná energie a s příšernými zvuky, připomínající trhání papíru, ho rvala na kusy. Ohromení trollové zíraly nechápavě na svého druha a Mortus mezitím zběsile utíkal pryč. Za sebou už jen slyšel další třaskavé a dunivé rány. Ráno byl celý Miram zahalen do dusivého oblaku, který silně zapáchal po spáleném mase.

Miram nabízí svým obyvatelům všechny služby dostupné ve větších městech. V jedné oblasti se však vymyká, a proto se o ní zmíníme zvlášť. Severozápadním směrem, tam kde Měsíční řeka protéká oblastí zvanou Rákosí, rostou traviny s širokými tenkými stvoly zvané skrovníky. Složitým postupem vyžadujícím velkou dávku trpělivosti lze postupným vysušováním, překládáním jednotlivých stvolů a lisováním získat papír. Přesný sled úkonů a způsob jejich provedení znají jen vybraní kněží a mniši, kteří zasvětili svůj život Učenci. Oni dohlížejí v miramských papírenských dílnách na dělníky, znajícími pouze tu část postupu, jež potřebují pro svou práci. Výsledek celého tohoto snažení je obdivuhodný. Miramský papír je velmi tenký, neláme se, nedrolí a slova na něm zapsaná zůstávají dlouho a snadno čitelná, proto jej vyhledávají čarodějové a mágové, když si chtějí vyvázat novou knihu kouzel.

Doba rozkvětu Miramu pod vedením Senmila byla asi před deseti lety náhle ukončena. Temní mystikové dlouho a neúnavně pátrali po svém nepříteli, až jej nakonec našli, už shrbeného tíhou let. Senmil neměl sílu na další útěk a chabá obrana, jíž byl dosud schopen, mu nebyla k ničemu. Vyslaní vrahové jej zabili podle předepsaného rituálu temných mystiků a v Miramu založili odnož své organizace. Nový starosta pocházel z jejich středu, a proto záhadných vražd a zmizení začalo přibývat. Po odtržení Miramu od Východní dálavy jmenovali Orlí poutníci starostou svého člověka, zkušeného stratéga a obratného politika Tavora. Situace ve městě se poněkud uklidnila, temní mystikové se ovšem nechtějí vzdát své moci. Dál rozšiřují své řady, snaží se podněcovat nepokoje a pokusili se dvakrát o atentát na Tavora. Jen díky štěstí a vydatné pomoci záhadného mstitele, který se v tmavě modrém obleku a se zahalenou tváří po nocích plíží městem, aby překazil intriky temných mystiků, si může dát starosta každý den svůj šálek čaje. Totožnost mstitele zůstává pro všechny ve městě tajemství, které je provokuje a vzrušuje zároveň.

V jednom z nejhonosnějších miramských domů pracuje sluha jménem Drugor, urostlý a svalnatý muž, původem z jižního Storabska. Měl pohnuté mládí, když se jeho bratr a sestra dostaly do tenat temných mystiků a zaprodaly jim své duše. V té době došlo v jeho rodném kraji k menší rebelii, vyvolané lživými slovy temných mystiků, a jak jeho bratr, tak i sestra při potlačení vzpoury zahynuli. Drugor tehdy poprvé a naposled ronil slzy a v duchu složil přísahu, že po celý svůj život bude pronásledovat ničemy jako byli ti, kteří způsobili smrt jeho sourozenců. Během svého života našel několik spojenců, a tak nejen mnoho lidí ze služebnictva, ale i pán jemuž slouží, jsou ve skutečnosti pomocníci záhadného miramského mstitele.

C.16.6 Rozlehlá pláň

Na jihozápad od Miramské pláně leží svěže vyhlížející Rozlehlá pláň. Zelené traviny této planiny se táhnou od Komářích luk a městečka Tichá na severu až po místo, kde z Dlouhé trhliny vybíhá Krátká trhlina. Na západě dosahuje Rozlehlá pláň pravého břehu Královské řeky, východní hranice se nachází až u západního konce Trhliny děsu. Úrodná půda a bohaté pastviny přilákaly do této oblasti lidské osadníky, kteří založili v Rozlehlé pláni několik městeček a vesnic. V Rozlehlé pláni byla dříve spousta trhlinových mustangů, ti však postupně vyhledávali stále jižnější a jižnější pastviny, až se stal divoký kůň v této oblasti vzácností. Lovci koní a buvolů, kterých je ve zdejším kraji desítky, musí vyjíždět daleko od svých domovů, aby získali nové kusy, a zakládají své osady stále jižněji, až kam jim odvaha dovolí. Na takových dlouhých výpravách číhá spousta nebezpečí v podobě potulujících se band či návštěvníků a příšer z Podzemní říše, kteří vycházejí na pláň ze dna trhlin. Ulovit mustanga v dnešní době je dvojnásob nebezpečné, než tomu bylo před dvaceti lety.

Zvláštní částí Rozlehlé pláně jsou bezpochyby Komáří louky. Polovinu této oblasti, přiléhající ke Královské řece, tvoří lužní lesy. Ty na jaře zachytávají přebytečnou vodu stékající z hor a vytvářejí tak ideální prostředí pro líhnutí komářích larev. Aby se komáři nepřemnožili, stvořila příroda malou opici zvanou bantu s dlouhým jazykem, ideálně uzpůsobeným na chytání komárů. Naneštěstí lze z těla tohoto tvora získat cenný destilát, což mu může být osudné. Alchymisté zatím o této skutečnosti nic nevědí, je ovšem pouze otázkou času, kdy se lidská zvídavost dopídí této skutečnosti. V jihovýchodní části Komářích luk ustupují lesy metr a půl vysoké trávě, která se směrem k Rozlehlé pláni pozvolna snižuje.

C.16.7 Tichá

U pravého břehu Královské řeky, nedaleko Vřesového Údolí, postavili přistěhovalci z Východního království malý přístav, který obklopuje asi dvě stovky budov. Přestože Tichá s jedenácti sty obyvateli leží ještě ve „stínu“ Albirea, a proto mnozí obchodníci tuto osadu přehlížejí, někteří z nich zde zastaví a prodají zbytek zboží, které nechtěli zákazníci ve velkém městě. V okolí městečka je poměrně klid, občas narušený návštěvou bandy ničemů a pobudů z Miramské pláně.

Městský přístav leží za zákrutem Královské řeky, kde už lodím nehrozí uvíznutí na mělčině. Maximálně se do přístavu vměstná šest velkých a deset menších lodí, ale za dobu své existence nebyl ještě nikdy plný. Za přístavištěm, proti proudu řeky, stojí malé doky na opravu lodí. V jednom okamžiku zde mohou být opravovány pouze dvě lodě. Hned u přístavu byla postavena jedna z místních krčem, aby námořníci neměli pro kořalku a rum daleko. Okolo hospody vede cesta směrem do městečka, aby asi po dvou stech metrech dorazila k místnímu tržišti. Mezi městečkem a přístavem je úzký pás lužního lesa, a tato cesta tvoří jediný bezpečný přechod. Přes nejvíce podmáčená místa musí být postaveny menší mosty, které se pod vlivem vlhkosti a rostlin rychle rozpadají. Výlet mimo stezku nemusí být nutně smrtelně nebezpečný, jak tomu je v Zelených bažinách, ale i takové případy se zde staly. Kousek Komářích luk ležící za městečkem byl zbaven stromů, zúrodněn a přeměněn na pole, kde několik rodin z Tiché vede hospodářství. Pár zemědělských usedlostí a statků leží i dál za městem. U tržiště stojí domy nejvýznamnějších měšťanů, postavené z kamene. Ostatní domy mají většinou kamenné základy, zbytek je zbudován ze dřeva.

Největší příjmy města plynou do obecní pokladny z přístavu a přístavní krčmy „U dřevěné nohy“. Ovšem Tichá je v měřítku Dálav významná něčím jiným, a to výrobou vosku. V Rozlehlé pláni roste mnoho bylin, které jen čekají, až je včely opylují. Statkáři proto kromě chovu dobytka chovají také včely. Obrovské včelíny vyřezané z mohutných kmenů stromů do rozmanitých tvarů a podob dotvářejí vzhled krajiny okolo městečka Tichá. Odvážnější podnikavci úly zavážejí i dále do planiny, odkud je prý med chutnější a včelstva zdravější. Mohlo by se zdát, že tu je nebezpečí ze strany lapků, kteří budou chtít včelám krást jejich produkty, ale jen málokterý z nich ví, jak vybrat to, co chce, a nedostat přitom příliš mnoho žihadel. Kromě vosku se v Tiché prodává i včelí med, který má nejen dobrou chuť, ale i nádhernou vůni. Ve městě samozřejmě najdeme i obchody se šatstvem a obuví, kovárnu a obchod s nářadím a zbraněmi a ostatní nezbytné budovy pro správný chod městečka.

Vykrádaných včelínů náhle v jednom měsíci závratně přibylo a pěstitelé jen bezradně kroutí hlavou a počítají ztráty. A zatím medlíci, malí šotci s krovkami a hmyzími křídly, dál chodí mlsat svůj oblíbený pokrm. Medlíci patří mezi neškodné myšlenkové bytosti, ovládané pouze svou nezřízenou náklonností k medu a chutí na něj. Dobrodruzi se je mohou s úspěchem pokusit přesvědčit, aby se včelaři spolupracovali a vytvářeli tak med ještě lahodnější a vosk kvalitnější než doposud.

V čele Tiché stojí už třicet let muž jménem Duni, který byl prvním z dětí narozených v Tiché. Díky tomu má k městečku přímo otcovský vztah a starostlivě dohlíží na veškeré dění v něm. Poté, co se Albireo stalo nezávislým městem, se Tichá jako první větší osada odtrhla od Východní dálavy a přešla pod správu Albirea. Zdejší převrat vedl Nakomir, jeden z vojáků tehdejší posádky v městečku. Dnes je Nakomir velitelem vojenského oddílu v Tiché a všech jeho dvacet mužů za ním pevně stojí. Duni zůstal ve své funkci i po převratu a na jeho práci se politická změna příliš neprojevila.

V tomto klidném městečku našel svůj azyl jeden z největších zločinců v Dálavách, baronka Sabbiová alias Černá vdova. Pavučina měla svou hlavní základnu v Albireu přes padesát let, ale po převratu Orlí poutníci usilovným pátráním postupně odkryli jednotlivá vlákna její sítě a dostali se až k samotnému středu. Tehdy zvolila Černá vdova útěk, aby zabránila odhalení své pravé totožnosti. V Tiché znovu navázala přetržená vlákna své sítě a zmobilizovala celou Pavučinu. Zdejší lidé o její nekalé činnosti nemají ani potuchy a pokládají si za čest, že si někdo urozený vybral jejich městečko pro své sídlo.

C.16.8 Koňské Pastviny

Druhé z městeček ležících v Rozlehlé pláni se nachází mnohem jižněji než Tichá, až u pramene Zeleného potoka, jednoho z přítoků Hadí řeky. Koňské Pastviny nejsou nikterak velké, v letošním roce překročil počet obyvatel teprve osmou stovku, přesto má místo v paměti většiny lidí v Dálavách a dokonce ve Čtyřech království vědí, kde přibližně Koňské Pastviny leží. Toto městečko se proslavilo chovem trhlinových mustangů a někteří slavní koně pocházejí právě ze zdejších stájí. Na chov koní mají Koňské Pastviny královský patent, který jim zaručuje, že v celé Trhlinové pláni nebude zřízen jiný větší chov mustangů. Nyní se tento dokument vztahuje jen pro území ovládané Almendorem, přesto si Koňské Pastviny své výsadní postavení stále drží.

Zdejší lidé jsou velmi temperamentní, rádi se baví a vůbec do všeho se vrhají po hlavě. Není taky divu, vždyť většina z nich pochází z Vaneanského vévodství, nejjižnější části Almendoru, proslavené vínem a bujarými oslavami. Okolní kraj sice obyvatele Koňských Pastvin trochu poznamenal, protože nejsou tak důvěřiví a bezelstní jako jejich předkové, ale stále uvítají a pohostí každého poutníka, který se objeví na travnaté cestě vinoucí se kolem jejich domu. Ovšem jak vášnivě se umí bavit, tak vášnivě dokáží nenávidět. Urazit si někoho ze zdejších usedlíků je jedna z dobrých cest do chladného hrobu.

Koňské Pastviny mají zvláštní uspořádání. Jádro města tvoří kolem padesáti kamenných budov, které slouží jako obchody, hostince a domovy pro městské úředníky. Větší část obyvatel žije roztroušena na dvorcích a usedlostech v rozsáhlé oblasti kolem města. Cesta z nejvzdálenější usedlosti do centra trvá průměrným tempem skoro celý den. V městečku jako je toto tudíž nemohou existovat žádné hradby, o vlastní bezpečnost se musí každý postarat sám, a proto se dvorce staví se silnou a pevnou vnější zdí a kamennými budovami. Asi míli za městem byl velký pozemek vyčleněn na tržnici, v níž k hlavním událostem patří prodej koní z chovu nebo nově chycených trhlinových mustangů. Po úspěšném prodeji dává bývalý majitel kupci ještě jednu podkovu a pár hřebíků, symbol dalších úspěšných obchodů, a oba se napijí zdejší pálenky. Pokud by někdo nedodržel tuto tradici, těžko by hledal v Koňských Pastvinách člověka, který by s ním uzavřel další obchod.

Koňské pastviny jsou místem, kde se ve Východní dálavě nejčastěji vyskytují hevreni. Pracují zde jako lovci, honáci nebo poradci při tréninku koní a nutno říct, že jsou v těchto činnostech velmi dobří. Mezi svým lidem však patří mezi odpadlíky, kteří spáchali hrdelní zločin proti své kočovné skupině. Každý, kdo spatří hevrenského odpadlíka, má právo jej zabít, a to i zákeřným způsobem, zezadu.

Všechno v Koňských Pastvinách se točí kolem koní. Velkou část zemědělských plodin pěstovaných na polích u statků tvoří krmivo pro koně a kolem každého z dvorců se táhnou dlouhé ohrady ohraničující koňské výběhy. Lovce koní tvoří většinou dva druhy lidí. Jedněmi jsou drsní chlapi s obrovskou zásobou peprných nadávek, kteří rádi popíjejí rum a často vyprovokují nějakou rvačku. Ke koním nemají žádný vztah, ale dokonale zvládli techniku jejich lovu. Ke druhé skupině se počítají lidé souznění s přírodou a okolním krajem, většinou hraničáři, moudří a ve svém nitru vznešení. Lov pro ně neznamená boj s protivníkem, ale získávání nového přítele. Lovci koní vyjíždějí každých čtrnáct dnů chytat nové přírůstky do chovu a obchodníci objíždějí jednotlivé usedlosti a snaží se zajistit si nejlepší koně pro sebe. V každém druhém dvorci je postavena kovárna, v níž se kromě podkov vyrábí i zemědělské nářadí, skoby, hřebíky a jiné, na dvorcích potřebné věci.

Dohled nad trhy a obchodníky ve městě má baron Patarek, který svého postavení občas zneužije. Tu dohodí obchod některému kupci, tam nepustí koně do dražby pro údajnou chromou nohu a za všechno si nechá pořádně zaplatit. Někteří chovatelé koní tvrdě doplatili na to, že nejsou s Patarkem za dobře, ale co proti němu zmůžou, když ke svému správcovskému titulu dostal také k dispozici oddíl deseti vojáků, s nimiž si není radno zahrávat. Trpělivost některých chovatelů koní však již přetekla a tak se v jejich kovárnách začínají vyrábět kromě nástrojů a podkov i jednoduché zbraně.

V jednom ze dvorců se začala rodit nová zločinecká organizace, která chce zcela ovládnout trh s koňmi. Za své přijala především vydírání a zastrašování v pozdních nočních hodinách, kdy navštěvují vytipované obchodníky a chovatele. Se špičkou meče na jejich krku je pak zdvořile požádají o poplatek za právo žít a prodávat koně v Koňských Pastvinách. V sklepení jejich základny se skrývá malé skladiště zbraní, uloupené cennosti a také docela nečekané věci.

C.16.9 Sevřená pláň

Srdce Trhlinové pláně, Sevřená pláň, nepatří ani lidem ani skřetům. Skřetí, lidští a hevrenní lovci koní se zde střetávají a setkání většinou neproběhne formou výměny srdečných pozdravů. Každá strana chce ty nejlepší mustangy pro své pány a každého cizince považuje za nepřípustnou konkurenci. Skřeti a hevreni jsou sice spojenci, ale v Sevřené pláni jde občas spojenectví stranou a strhne se boj i mezi nimi. Lovci koní bývají dobrými kopiníky, a proto se k boji obvykle používá této zbraně. Některá místa v pláni jsou plná polámaných kopí se ztupenými špicemi, která svědčí o prudkých srážkách na tomto území. Kupci a poutníci do této oblasti nikdy nevkročí, pokud ovšem nechtějí spáchat sebevraždu.

V této končině žijí trhlinoví mustangové, snad díky politickým nejasnostem, ještě ve velkém počtu. Stáda černých a hnědých koní čítají obvykle třicet až padesát kusů, ale není výjimkou i stohlavé stádo. Země Sevřené pláně duní pod jejich kopyty a při trysku zůstává za stádem široký pruh země, s vytrženými drny a podupanou trávou. Lov mustanga ve stádu je obtížnější než lov osamoceného koně. Kdo nemá dostatek zkušeností, neměl by se do tohoto obtížného podniku pouštět. Trhlinoví mustangové patří mezi chytrá zvířata a úder jejich kopyt bývá tvrdý.

Zvláštností Sevřené pláně je nepříliš rozsáhlý systém jeskyní, v nichž žijí vzácní a smrtelně nebezpeční tvorové – bazilišci. Jen jeden jediný pohled jejich mnohabarevných očí stačí k tomu, aby zvědaví dobrodruzi vyčkali na Novou Apokalypsu v kamenné podobě. Zhoubný pohled jejich očí lze naštěstí pro ně řídit vůlí, a proto si mohou dopřát i masitou stravu. Bazilišci jsou velmi popudliví a nedokážou vedle sebe vystát ani vlastního soukmenovce, žijí tedy samotářsky.

Hevrenský národ o existenci bazilišků ví již celé věky a postupem času s nimi spojili jeden z nejdůležitějších rituálů svého života, Cantallu neboli Přijímání mezi bojovníky. Vždy jednou za čtyři roky se vydá skupina nedospělých hevrenů do baziliščích jeskyní a musí zabít jednu z těchto nestvůr. Pokud si nepočínají dostatečně obratně a někdo z nich zkamení ještě před tím, než baziliškovi zasadí první ránu, jejich zkouška končí neúspěchem. Jako důkaz smrti baziliška slouží jeho oči, které se po smrti nestvůry mění v zelenožluté opaleskující kameny s mocí přinášet štěstí svému nositeli. O tyto trofeje se hrají v táboře kočovníků hry v druhé části rituálu Cantalla.

Baziliščí oko je jeden z řady magických kamenů, jež se dají na Asterionu nalézt. Má velmi silný vliv na psychiku lidí (trpaslíků, elfů, atd.), zejména pak na ty, jejichž duše má vznětlivý a neklidný charakter. Prášek z rozemletého baziliščího oka se přidává do mnoha omamných jedů či lektvarů zbavujících oběť ovládání svého nervového systému, z nichž nejznámějšími jsou mezi prostými lidmi dost populární Tarkvinský oblbovák či Pelsův lektvar dřímajícího lva (při jehož požití otrávený člověk vydává opravdu strašlivé zvuky). Větší exempláře tohoto zvláštního kamene jsou na trhu dosti ceněny a občas některý z čarodějů nebo alchymistů vyšle výpravu do jeskyní v Sevřené pláni, aby získal baziliščí oči pro své pokusy.

C.16.10 Mlčící pláň

Severovýchodní část Trhlinové pláně se už na první pohled odlišuje od ostatních jejích části. Místo zelené a svěží trávy zde nalezneme hnědozelenou neduživou travinu porůstající celou oblast. Půda je hlinitopísčitá, vrchní vrstvu tvoří prachový povlak, který se zvířen větrem zvedá ze země a létá povětřím. Ostrá zrnka písku a částečky prachu bodají do holé kůže a rozdírají ji. Kromě skučícího větru není slyšet v Mlčící pláni vůbec nic. Jedinými živými tvory v pláni jsou pět metrů dlouzí článkovaní červi, kteří se v parných dnech zavrtávají pod zem. Deště, občas skrápějící Trhlinovou pláň, nemají ve zdejším kraji viditelného účinku. Vyprahlá zem dychtivě pozře všechnu vodu, jež na ni dopadne, a travinám na povrchu zanechá pouze několik hubených kapek. Jedině ve středu pláně, u městečka Mračná, nedovolí skály vodě uprchnout do hlubin, a tak se zde vytvořilo několik menších jezer.

Od Miramské pláně odděluje Mlčící pláň Trhlina děsu. Příběhy vyprávěné o tomto místě patří k nejstrašnějším v Dálavách. Ze dna trhliny uniká na povrch těkavá látka, které má v lidském organismu halucinogenní účinky. Každý, kdo se nadýchá zdejšího vzduchu, spatří strach, děs a hrůzu ze svých nejstrašnějších snů. Fantastické příšery se objevují jako živé před jeho očima, kopou, koušou, škrábou, plivou jed, lámou kosti a provádí další příšernosti. Někteří se zblázní a jejich vlastní představy je pronásledují po zbytek života, jiní utíkají pryč a skončí na dně Trhliny děsu nebo některé z menších trhlin v okolí. Jen málo lidí přežilo toto „peklo zaživa“ a mohlo o něm vyprávět.

Hranici se Sevřenou plání vyznačuje Hluboká trhlina a Krátká řeka, tekoucí ze Ztracených vrchů. Uprostřed Mlčící pláně se jako obrovská ústa otevírá Široká trhlina, měřící na šířku přes tři kilometry. Lidé žijí v tomto nehostinném kraji pouze na jediném místě, v městečku zvaném Mračná. Ostatní místa pláně jsou pustá, bez jakýchkoliv známek života. Cesta do Mračné je vyznačena tyčemi, aby se noví přistěhovalci v Mlčící pláni neztratili. Lupičské bandy operující na tomto místě tyče přemísťují a na příhodném místě zesláblé poutníky přepadávají a obírají o vše cenné. Ztracené karavany se pak připisují na vrub červům.

C.16.11 Mračná

Městečko Mračná s devíti sty obyvateli leží uprostřed nehostinné krajiny Mlčící pláně. Okolní kraj, holá skaliska a mračna zvířeného prachu, jistě neláká lidi k usazení, ale před jejich touhou po zlatě a drahém kamení, jež se tu těží, musí ustoupit ta „trocha nepohodlí“. Kromě vodních jezírek v skalnatých částech pláně se zde vyskytují také malé tůně, z nichž stoupají nebezpečné rtuťové výpary, které mohou neopatrného člověka i zabít.

Kdysi dávno zavlekli skřeti muže jménem Břečka a ostatní osadníky z konvoje, ke kterému patřil, do Ztracených vrchů. Zde se na pár dní utábořili a chtěli poté pokračovat do Labyrintu a dál na jih. Břečkovi se spolu s třemi kumpány podařilo uprchnout, když bdělost skřetí hlídky otupila bečka rumu. Cesta ke svobodě však vedla přes Mlčící pláň, a zde našli dva z uprchlíků svou smrt. Zbylí dva muži už téměř umírali žízní a jen z posledních sil dovlekli unavené nohy k břehu Modrého jezera. Tam se mezi zrnky žlutavého písku leskly malé modré kamínky, safíry. Břečka a jeho přítel rázem zapomněli na mučivou žízeň a jako šílení pobíhali po pláži a plnili si kapsy drahokamy. Pak se občerstvili a pokračovali v útěku do obydlených končin. Ven z Mlčící pláně se dostal jen Břečka. Ten druhý v té době vyplňoval trávící trakt písečného červa, který je překvapil u Trhliny děsu. Avšak ani Břečkovi nebylo dopřáno v klidu si užít svého bohatství. V první větší osadě, kam konečně po strastiplné pouti dorazil, se svěřil se svým nálezem agentu Pavučiny, který mu bez váhání podřízl hrdlo a safíry sebral. Zpráva o nalezišti u Modrého jezera se však dostala mezi lid a brzo se roznesla do širokého okolí.

Postavit osadu na tak odlehlém a pustém místě bylo velmi náročné. První pokus ztroskotal hned v začátcích, když započaté stavby rozmetal silný vítr. Osadníci se museli stáhnout zpět do Miramu a začít úplně od začátku. Napodruhé se podařilo obehnat prozatímní stanový tábor ohradou z kulatiny, chránící proti všudypřítomnému prachu a písku. Postupně, jak přicházely dodávky dřeva, se pokračovalo s výstavbou městečka. Brzy po dokončení prvních domů se začalo s dolováním drahých kamenů v písčité půdě u Modrého jezera. I v tomto případě stálo štěstí při někom jiném než osadnících v Mračné. První měsíc se několik neopatrných lidí nadýchalo rtuťových výparů a skončilo na dně jezera nebo některé z tůní. Postupně se situace stabilizovala a místní obyvatelé se naučili s nepříjemným a někdy až nepřátelským prostředím žít.

Smůla, která občas provází zdejší lidi není náhodná. Pod Mlčící plání se nachází velké pohřebiště jednoho z národů Podzemní říše a jejich kněží čas od času provádějí magické rituály, kterými vyprovázejí duše zemřelých do Vnějšího světa. Část z energie obsažené v obřadu proniká na povrch, kde se v náhodném množství a různorodým způsobem vyzáří. Někdy při tom ovlivní přírodní jevy v okolí a způsobí „záhadné nehody“.

Všechny stavby v Mračné byly zbudovány ze dřeva. Tento materiál se ve zdejším podnebí poměrně rychle unaví a musí být často vyměňován nebo opraven. Zvlášť vysoká palisáda okolo města podléhá vlivům počasí nejvíce a její údržba je ve zdejším kraji otázkou bytí a nebytí. Proto se začaly všechny budovy přestavovat pomocí kamene vytěženého z dolů. V Mračné neexistuje něco jako tržnice, protože v okolí nelze pěstovat žádné zemědělské plodiny. Potraviny vozí každý alden karavana z Miramu, která odváží natěžené drahé kameny. Většina obyvatel Mračné prosívá písek na břehu Modrého jezera a hledá drahokamy. Zbytek je pomáhá třídit a čistit. Jen málo lidí z Mračné se stará o potřeby hledačů kamenů, převážně se jedná o hospodské a jejich pomocníky. Obyvatelé městečka se většinou snaží vydělat něco peněz a pak odejít pryč, do pohostinnějších oblastí. Každý nově příchozí dostane svůj díl na břehu jezera, za který musí platit měsíční poplatek albirejskému úředníku. Při troše štěstí se zde dá rychle zbohatnout, někteří lidé tu ovšem proti své vůli stráví zbytek svého života.

Správu tohoto městečka s drsnými podmínkami má na starosti bývalý zlatokop Grtus, který byl ústy sintarského viceguvernéra povýšen do šlechtického stavu a který dobře rozumí potřebám zdejších lidí. Jeho úkolem je udržet zde těžbu na co největším území a vybírat poplatky z každého dílce. Udržet pořádek a klid v Mračné mu pomáhá Finen, vysloužilý voják pamatující ještě potyčku se skřety v Rozlehlé pláni před padesáti dvěma lety. Finen má k ruce dvanáct chlapů, kteří se tak jako on umí dobře ohánět mečem a v hospodské rvačce se také neztratí.

C.16.12 Orčí jámy

Kraj mezi Širokým valem a Velkým ohybem Královské řeky dostal název Orčí jámy. Trhliny jsou zde o něco menší, než je obvyklé a nejsou příliš hluboké, průměrně pět až sedm metrů. Uvnitř trhlin se ukrývají kulaté, jeden a půl metru v průměru široké tunely, kterými se orkové vydávají na své loupežné výpravy. Lidé nemají ponětí, kolik chodeb a jeskyní ukrývá půda pod Orčími jámami. Průzkum štol je náročný na čas i na psychiku průzkumníků, neboť orkové s oblibou strojí různé léčky a úskoky. Díky těmto komplikacím je znám pouhý zlomek z celého komplexu, který je napojený na Podzemní říši. Odhady učiněné podle počtu orků, kteří zaútočili za necelých sedmdesát let trvající historii zdejšího kraje nesčetněkrát, říkají, že pod Orčími jámami musí být propletenec chodeb o délce tisíců kilometrů.

V době založení města Sintaru vystavěl král Rioden I. uprostřed Orčích jam pevnost přezdívanou Skřetí hrouda (neboť vznikla na základech bývalé skřetí pevnosti), která se stala základnou pro elitní vesen královské jízdy. Skřetí hrouda se během své existence ocitla třikrát v obležení a teprve poslední z nich ji dokázalo zlomit. V té době tam mělo být uloženo několik mocných arvedanských artefaktů a také legendární Sekera Saramirova. Když už byla porážka hradní posádky nevyhnutelná, vojáci celou tvrz podpálili a sami uhořeli uvnitř jejích zdí. Dodnes se tomu místu lidé vyhýbají, protože v ruinách Skřetí hroudy žijí ohniví muži (synové ohně) a brání její tajemství.

Hlavním úkolem královské jízdy měl být bojový průzkum oblastí dále na jih, kde skřeti začínali klást větší odpor než v Dálavách. Ukázalo se ovšem, že další postup a osídlování nebude již tak snadný a bude potřeba větší vojenské akce, než jen občasných vyjížděk kavalerie. Hlavní povinností královské jízdy se tedy stalo vyčištění Orčích jam od původců tohoto jména (orků, ne jam). Pod vedením maršála Hromareho se tohoto úkolu zhostila s úspěchem a zakrátko se s orky vypořádala. Maršál Hromare nezahynul se svými muži v Skřetí hroudě. V noci před pádem hradu odjel středem orčího a skřetího tábora zahalen mocným kouzlem a unikl z obležení. Říká se, že nějaký mocný čaroděj jej unesl do své věže, aby z něj udělal vůdce svých hord.

Po zdařilé operaci královské kavalerie si lidé mysleli, že v tomto kraji je s orky nadobro konec. A skutečně, dvacet let po nich nebylo ani památky. Projížďka po této části Trhlinové pláně byla tehdy bezpečnou záležitostí. Dalších patnáct let se mnoho nezměnilo. Občas se nějací orkové objevili, ale šlo jen o nepočetné tlupy, které po nocích kradli v osamělých usedlostech. Ale s přibývajícími roky se přepady orků stávaly stále odvážnější a jejich skupiny početnější. Obyvatelé jam začali využívat terénu a dokázali se rychle schovat v trhlinách po každé úspěšné akci. A nakonec, asi před deseti lety, orčí přepady náhle ustaly. Lidé jásali a oslavovali odchod orků, ale mnozí nebyli tak optimističtí. Nezdálo se jim, že by orkové náhle opustili svou zemi. Navrhovali, aby byly Orčí jámy důkladně prozkoumány, a to jak na povrchu, tak i pod ním. Těmto hlasům však nebyla věnována velká pozornost. V kraji zavládl mír.

Před dvěma lety, jedno dusné deštnové odpoledne, vzplála jedna ze zdejších usedlostí jasným plamenem jako otep slámy. Černý kouř, který poté stoupal, byl vidět na míle daleko. Orkové se vrátili. A vrátili se silnější a lépe organizovaní. V jejich čele stanuli vycvičení skřetí vojáci, kněží a mágové, kteří dostali od svého velitele, Khara Démona, úkol demoralizovat a oslabit zdejší kraj. Útoky orků teď byly promyšlené. Často ochromili celou oblast, když přepadli a zničili sklady potravin nebo zapálili ještě nesklizenou úrodu. Lidé už nebyli v bezpečí, ani pokud chodili ozbrojení a ve skupinách. Orkové byli všude. Za dvě léta, která uplynula od vpádu orků, se situace příliš nezměnila. Statky jsou teď více pevnostmi než zemědělskými usedlostmi. Hodně dvorců na východním břehu Královské řeky je opuštěných. Orčí jámy se i za dne hemží malými postavami orků a lidé jen se zatajeným dechem čekají, kdy a kde znovu zaútočí. A královská jízda je příliš oslabena odtržením Svobodných měst a rozdělením Východní dálavy na to, aby se zmohla na rozsáhlejší akci, která jediná může zdejší problém vyřešit.

Situace však není pro lidi tak hrozná, jak se zatím zdá. V povaze orků nemá ničení a drancování místo, zajímají se především o nové věci, které ještě neznají. Proto se mezi nimi objevují hlasy, které volají po odstranění jejich skřetích vůdců a případném uzavření míru s lidmi. V některých skupinách už došlo k odtržení většiny orků od skřetího vůdce, některé horké mladé hlavy ovšem stále touží po bitvách a válečnické slávě.

Ve zdejším kraji je známý jeden z mála krollů, žijících na Taře, bojovník Rrung. Jeho cesta do těchto míst byla spletitá. Vše začalo tím, že ho zajali při jedné trestné výpravě storabského krále a jako otroka prodali obchodníkům Zlatého kruhu, kteří ho využili jako společníka průzkumníků nových kupeckých stezek. Rrung se nebouřil, protože přitom mohl provozovat svou oblíbenou činnost – zabíjení. Když se ale doba trochu zklidnila, nová profese tělesného strážce se Rrungovi nezalíbila. Při jednom incidentu povraždil na obchodní schůzce vlastní kupce i zástupce druhé strany (když ho nechtěli nechat pomstít údajnou urážku) a na nějaký čas zmizel, aby se záhy objevil v kruzích dobrodruhů a hrdinů. Zlatý kruh zvážil zajisté vysoké výdaje na potrestání s nicotným prospěchem a nechal věc být. Rrung používá jako zbraň padesátikilový obouruční kyj a chrání se jen potrhanou koženou zbrojí. Protože ho nebaví ani tak boj jako zabíjení (a to se lépe provozuje na prchajícím protivníkovi), s oblibou se soupeře pokouší zastrašit hromovým řevem, doprovázeným úderem kyje do nejbližšího vhodného předmětu, jako je strom, skála nebo dům.

C.16.13 Malá Dolina

V údolí sevřeném dvěma kopci Širokého valu, leží padesát kilometrů jihovýchodně od Sintaru městečko zvané Malá Dolina. Lidé uvnitř osady i venku při sobě stále nosí zbraně a na pastviny a pole vycházejí ve velkých skupinách. Přestože Malá Dolina je poměrně daleko od míst, kde se orkové nejčastěji objevují, v posledních letech není ani v tomto kraji příliš bezpečno.

Historie Malé Doliny se začala psát před padesáti třemi lety, kdy do Sintaru od východu dorazila skupina otrhaných a špinavých dobrodruhů. Během půl dne se jejich vzhled výrazně změnil, nakoupili si šaty z drahých látek a lesklou zbroj, navštívili nově postavené lázně a všude utráceli nehorázné sumy peněz. Tím okamžitě vzbudili zájem tehdejšího vládce Sintaru, barona Rozmora, který je pozval k sobě. Dobrodruzi mu vypověděli svůj příběh o krušném putování, přestálých bojích a nakonec i o pokladu, který nalezli. V malém údolí vklíněném v Širokém valu našli v malém jezeře naplavené nepředstavitelné množství barvu měnících opálů. Na ten pohled, kdy jejich zrak padl na slunečními paprsky ozářené drahokamy, asi do konce života nezapomenou. A jelikož si sami už stačili odnést velké jmění a schovat jisté nezanedbatelné množství opálů do tajné skrýše, prozradili baronu místo nálezu. Blízko tohoto místa byla založena Malá Dolina.

Městečko bylo budováno narychlo, takže s projektováním ulic a náměstí si nikdo velkou hlavu nedělal. Podle toho také Malá Dolina vypadá. Ulice se kroutí, všude vznikají hluchá, nezaplněná místa. Všechny domy jsou postavené ze dřeva, protože výstavba kamenných budov příliš dlouho trvá a nikde poblíž neleží žádný lom. Místní tržnice připomíná stánky v chudinské čtvrti velkých přístavů a starostův dům se od ostatních liší pouze tím, že má čerstvě vycpané spáry mezi jednotlivými kmeny tvořícími stěny domu. Zato palisáda okolo vesnice je bytelná a pevná, kůly se pečlivě přiostřují kdykoliv se otupí a ztrouchnivělé nebo shnilé části okamžitě nahradí nové.

Okolo města obdělávají zdejší lidé několik polí, které stačí k jejich obživě, pokud ovšem úrodu neponičí orkové. Dál v Širokém valu se pase dobytek, tráva v údolích patří mezi nejšťavnatější vůbec. Nejvýznamnějším zdrojem obživy je však hledání opálů. Naleziště, o němž mluvili dobrodruzi, bylo brzy vyčerpáno, a tak se začalo s hledáním nových a také s povrchovou těžbou. Natěžená půda se promývá vodou a prosívá přes různě hrubá síta. Opály se posílají do Sintaru, který dělníky v povrchových dolech, hledače nových lokalit a dozorce platí. Hledání drahokamů nezávislými prospektory je přísně zakázáno a trestá se několikaletým žalářem. Veškerý zisk z nálezů v Malé Dolině tedy plyne do královské pokladnice, což se místním lidem dvakrát nelíbí.

Přítel dobrodruhů náhodou našel několik opálů u pramenů jednoho potoka na východní straně Širokého valu, byl obviněn z nezávislého prospektorství a uvězněn v žaláři Malé Doliny. Jeho svoboda je v rukou družiny, neboť tresty vynášené soudem v Sintaru posílají v takovýchto případech provinilce na dlouhá léta na nucené práce do dolů.

Ve městečku vládne asi třicetiletá zkušená bojovnice Duana, oddaná Almendoru a Východní dálavě. Zúčastnila se několika bojů s orky a skřety, a právě ona nařídila každému občanu Malé Doliny, včetně žen, nosit u sebe zbraň. Současně je velitelkou místní posádky, čítající dvacet vycvičených a boje znalých vojáků. V městečku umožnila výcvik všem sedmi stům obyvatelům Malé Doliny, aby měli možnost naučit se účinně bránit orčím výpadům. O hospodářské záležitosti pečuje syn sintarského viceguvernéra Aren Irean. Otec ho sem poslal na zkušenou, aby se naučil spravovat majetek. Aren se však raději věnuje pátrání po orcích a jejich skřetích velitelích, čímž chce zaimponovat Duaně, do které je vášnivě zamilovaný. Často vyjíždí sám do Orčích jam a jednou ho už musela Duana tahat z bryndy, když ho pronásledovala dvacetičlenná banda mladých orků.

C.16.14 Labyrint

Na místech, kde se Trhlinová pláň blíží nejzápadnějšímu výběžku Zlatého lesa, můžeme nalézt Labyrint. Tento přírodní výtvor není bludištěm v pravém slova smyslu. Cesta totiž není vymezena vysokými stěnami, nýbrž hlubokými trhlinami, tak typickými v těchto krajích. Zde v Labyrintu je jich velké množství na relativně malém prostoru, všelijak se kříží a proplétají a tvoří síť slepých uliček a spletitých a kroutících se cest. Na zvláště nepřístupných místech, kam snad ještě lidská ani skřetí noha nevstoupila, hnízdí vornáci (nebo jinak zvaní buniové), malí ptáci s matně modrým peřím. Každý ptáčník na Lendoru vám ochotně poví několik tuctů příběhů o těchto neobyčejných opeřencích, kteří mají schopnost zapamatovat si ústní vzkaz a proti smluvenému heslu jej odříkat příjemci. Díky neomylné paměti a nenápadnosti jsou skvělí a diskrétní nosiči zpráv, hojně využívaní ve vysokých kruzích. Cena jednoho exempláře se pohybuje okolo osmi set až tisíce zlatých albirejských orlů, což je hodnota malého stáda dobrých koní.

Pokud někdo neopatrně vjede do Labyrintu, může tu bloudit celé hodiny i dny a nakonec zemřít žízní, proto je lepší se tomuto kraji obloukem vyhnout. Toto místo je ideální strategický bod, z něhož lze kontrolovat celou jižní část Trhlinové pláně. Skřeti si této skutečnosti byli dobře vědomi, a proto zde vystavěli několik menších pevnůstek při vstupu do Labyrintu a velký hrad uprostřed něj. Jediná přístupová cesta k hradu vede úzkými cestičkami, lemovanými z každé strany jednou trhlinou, takže na nejužším místě stezky vedoucí ke hradu projedou vedle sebe jen dva jezdci. Skřeti nespoléhali ovšem jen na nepřístupnost místa. Hradní zdi jsou pevné a přes dvanáct metrů vysoké. Jsou i v této době dobře udržované, a tak se zdá, že hrad lze dobýt jedině lstí.

Hrad v Labyrintu postavili skřeti v době, kdy bojovali s Rubiským knížectvím. Posloužil jim jako výchozí bod ke konečnému útoku proti Arvedanům. Když pak přišlo Velké zemětřesení, skřeti se nechtěli tohoto hradu vzdát. Khar nařídil svým theurgům, aby zabránili jeho zničení za každou cenu, a tak došlo k jednomu z nejefektnějších kouzel tehdejší doby. Země dál od hradu byla rvána na kusy běsnícími živly, zatímco v těsné blízkosti hradu držely snad tisíce permoníků skálu a hradní zdi pevně při sobě. Podle skřetích legend po skončení Velkého zemětřesení padlo dvanáct ze čtrnácti theurgů k zemi a už nikdy nevstalo, tak silné bylo jejich vyčerpání. Od těch dob prý nelze stěny hradu rozbít ani silou, ani magií.

Do hradu vedou pouze dvě cesty, jedna bludištěm trhlin přes úzké mosty a druhá z podzemních chodeb a jeskyní, ukrytých pod povrchem. V rozích hradeb už tak velmi vysokých se tyčí mohutné věže do výše dvaceti metrů, z nichž mohou lučištníci kryti malým ochozem ostřelovat nepřátelské pozice. Uprostřed hradu byla postavena ještě jedna velká a vysoká věž se čtyřmi patry. Každé vyšší patro má menší obvod venkovní stěny než patro pod ním. Ve spodním patře se skladují zásoby a zbraně, jsou zde místnosti pro přípravu pokrmů a jídelny. Vojáci mají noclehárny v druhém patře, třetí patro patří veliteli posádky a vyšším důstojníkům. V nejvyšším patře sídlí kouzelníci. Na vrcholku věže je pozorovatelna, v níž skřetí hlídka bedlivě pozoruje široké okolí. Hrad má stálou posádku sto padesáti skřetích válečníků, kteří jsou neustále udržováni v kondici cvičením. K hradní posádce patří také několik skřetích zvědů, šamanů a assassinů, většinou sloužících ve výzvědných družinách. Skřeti mají také výhodu podpory orků, jejichž podzemní jeskyně jsou všude kolem. Jeden vchod z orčích jeskyní vede přímo do skřetího hradu.

Pokus Východní dálavy podmanit si toto území dobytím hradu ztroskotal. První výprava neuspěla při dobývání hradu právě díky posilám z řad orků. Další výpravu proti skřetům do Labyrintu se již nepodařilo vypravit, protože došlo k politickému převratu v Albireu. Sintar již není natolik silný, aby podnikal válečné výpravy, nyní má plné ruce práce s invazí do Velké roviny. Ze strany Orlích poutníků, nynějších vládců Albirea, zatím žádná iniciativa směřovaná k útokům na Labyrint nevzešla a patrně ani v nejbližší době nevzejde. Orlí poutníci totiž v současné době nasměrovali svou expanzi směrem k Tarosu, který byl před nedávnem objeven.

D. Organizace a spolky v Dálavách

D.1 Amirský tetragon

V Novém Amiru byla nedávno založena nová kupecká organizace s názvem Amirský tetragon, jejíž cílem bylo omezit vliv Zlatého kruhu v okolí Nového Amiru a následně i ve zbytku Dálav. Samostatní novoamirští obchodníci podnikli tento krok jako poslední možnou obranu před tím, než je kupci Zlatého kruhu úplně zničí. Po prvních úspěšných akcích, kdy se jim podařilo pomocí úplatků na správných místech vyštvat většinu kupců Zlatého kruhu z Nového Amiru i s jejich ochrankami, se rozhodli vůdcové Amirského tetragonu rozšířit své působení z útoků na Zlatý kruh na rozsáhlejší činnost v obchodní oblasti. Využili nově vzniklého prostoru, který zde po kupcích Zlatého kruhu zůstal, a zabrali víc jak polovinu novoamirského trhu. Odvetná akce Zlatého kruhu na sebe nedala dlouho čekat a začali umírat lidé. První obětí byl novoamirský kupec a jeden z vůdců Amirského tetragonu, jehož vražda měla ostatní zastrašit. Výsledek byl ale naprosto opačný. Amirský tetragon se spojil s místním podsvětím a pomocí jeho informační sítě brzy vypátral vrahy zabitého kupce a naložil s nimi stejným způsobem, jako oni s ním. Boj o moc v obchodní sféře v Novém Amiru vypukl naplno a vyžádá si téměř každý měsíc nějakou oběť. Poslední mrtvý byl nalezen před necelým aldenem na městském smetišti.

Amirský tetragon sdružuje více jak dvě stě významnějších obchodníků a několik set jejich osobních strážců. K dispozici mají výzvědnou síť místního podsvětí, kterému za tyto služby dobře platí. Jejich postup proti Zlatému kruhu nahrává také guvernérovi Východní dálavy, jelikož sídlo Zlatého kruhu je v Albireu, svobodném městě, a proto si mohou novoamirští kupci být jisti, že přimhouří oko nad nezákonnými akcemi Amirského tetragonu.

D.2 Orlí poutníci

Orlí poutníci oficiálně tvoří rytířskou organizaci se sídlem v Albireu. Mnozí z nich stáli před pěti lety v čele vzpoury proti guvernérovi Východní dálavy. V čele celé organizace je Kruh Poutníků, společenství třiceti vybraných členů, kteří rozhodují v záležitostech týkajících se celé organizace. Pokud dojde k situaci, kdy musí rozhodnutí padnout rychle a není možné přednést problém Kruhu Poutníků, mají všichni zůčastnění Orlí poutníci rovné hlasovací právo a musí rozhodnout sami. Jejich znakem je přívěšek ve tvaru orla vyrobený ze stříbra a osazený čtyřmi kameny. Ne všichni členové jsou válečníci, natož rytíři, ale tato skutečnost zůstává většině lidí skryta. Počet Orlích poutníků dosahuje dvou set lidí a další tisíce obyvatel Dálav s nimi sympatizují a pomáhají jim. Každého Orlího poutníka lze poznat podle jeho přívěšku, avšak ten bývá nošen skrytě. Proto se členové organizace učí nazpaměť jména těch Orlích poutníků, které osobně neznají. Jejich vliv je patrný především v samotném Albireu, které spravují, a v jeho okolí. S rostoucí vzdáleností od centra působnosti jejich věhlas a vliv slábne.

Velmi zajímavá je skrytá činnost Orlích poutníků. V jejich řadách působí mnozí, kteří se zajímají o umění starých Arvedanů. Proto jakákoliv zmínka o místě spojeném s Arvedany (a že jich je v Dálavách hodně) přiláká jejich pozornost. Pokud u nově objevené arvedanské ruiny stojí pouze dva lidé, můžete si být jisti, že nejméně jeden z nich je Orlí poutník. Z tohoto důvodu mají spojení na Zlatý kruh, kupeckou organizaci v Albireu, která vykupuje a shromažďuje magické předměty a artefakty Arvedanů. Získané poznatky o Arvedanech používají k oprášení svých vlastních vědomostí zejména v oblasti alchymie, techniky, magie a příbuzných oborech. Snaží se také o to, aby mocné arvedanské artefakty nepadly do rukou skřetům a jim nakloněným lidem. Jisté je, že cíle tohoto uskupení jsou čisté a lidem prospěšné, byť používané prostředky jsou často tvrdé a nekompromisní.

Pojmenováni jsou podle Arterona, Orlího poutníka, bojovníka z Prokletého údolí. V dobách, kdy skřeti zaplavili území Devíti knížectví, byl považován za nejlepšího lidského válečníka. Při vpádu skřetů se skupina lidí ukryla v horském údolí, do nějž vedla jen velmi úzká průrva. Skřeti údolí nemohli dobýt zčásti kvůli jeho nepřístupnosti, zčásti kvůli odhodlání lidí bránících své životy, ale zejména díky Arteronově udatnosti. Proto lstí vylákali Arterona z údolí (s předstíraným úmyslem umožnit lidem bezpečně opustit údolí a nechat jim volnou cestu až k hranicím říše Athor). Zatímco Arteron vyjednával podařilo se skřetům dobýt vstup do údolí a zapečetit jej mocným kouzlem, seslaným přímo Zurkhenem, černým drakočlověkem. Tak zůstali lidé v údolí uvězněni po mnoho staletí a museli dřít jako otroci pod dohledem skřetího správce. Když Arteron prohlédl lest a chtěl se vrátit do údolí, bylo již pozdě. A tehdy, když spatřil, co se stalo, se v jeho srdci něco zlomilo. Obrátil se směrem na jih a už z tohoto směru nikdy neuhnul. Nezastavily jej ani tábory skřetů, které mu stály v cestě. Zničil mnoho skřetích ležení, přičemž si někdy hlídka ani nevšimla, že kolem ní Arteron právě prochází. Mohl totiž na sebe brát podobu vlka, medvěda či orla. Čím více se blížil k sídlu Khara Démona, tím méně potkával skřetů a nestvůr a brzy získal falešný pocit bezpečí v týlu nepřítele.

V předvečer dne, kdy se měl naplnit jeho osud, nalezl Arteron velkou suchou jeskyni, v níž se utábořil. Celou noc měl podivné a zlé sny, v nichž ho pronásledoval temný oblak a neustále se přibližoval, ať před ním Arteron utíkal sebevíc. Nakonec ho obklopil a začal dusit štiplavým a hustým kouřem, který se líně převaloval všude kolem něj. Arteron už upadal do bezvědomí, když celý zpocený procitl ze sna do jasné noci. Pokoušel se ještě několikrát usnout, ale výsledek byl vždy stejný – temný oblak se vracel zpět. Až konečně přišlo jasné ráno, prosycené vůní květin a plné života. Arteron udělal pár kroků k východu jeskyně, když zaslechl nejstrašnější zvuk ve svém životě, chvění dračího chřípí. Skokem se vrhl za nejbližší kámen právě včas, aby se ukryl před smrtícím dechem draka, černým oblakem prosyceným věčným zatracením. Ještě chvilku počkal a pak s mečem v ruce vyskočil ze svého úkrytu, aby si prohlédl protivníka a zhodnotil situaci. Krev mu ztuhla v žilách, když jeho zrak spatřil neproniknutelně černé šupiny na kostnatém těle a když se mu v periferním vidění zaleskly kruté oči Ugrien, černé dračice. Tehdy už začínal tušit, že dnešní den bude jeho posledním, ale stále se nehodlal s touto myšlenkou smířit. Jako šílený se rozběhl přímo proti dračímu tělu, s mečem napřaženým před sebou a mohutným odrazem přeskočil pařát, který ho měl odhodit na skalní stěnu. Teď byl přímo pod dračím břichem, a tak se mohutně rozmáchl a vší silou sekl. Jeskyní otřáslo strašlivé zavytí, jak Ugrien ucítila palčivý chlad čepele ve svém těle. Otřásla se a v agónii bolesti mrštila ocasem po svém trýzniteli. Jeden z mnoha ostrých výstupků skutečně Arterona zasáhl a vyryl mu hluboký šrám do hrudi.

Arteron cítil, jak umírá. Chtěl tomu zabránit, ale bylo již pozdě. Meč mu vypadl z rukou a jeho myslí divoce skákaly myšlenky jako voda po peřejích. Náhle se jedna z nich zastavila a vynořila se z chaosu, jasná a zřetelná jako žádná jiná v jeho předešlém životě. Když už mám umřít, tak pod modrou oblohou v modrých výšinách. Začal se tedy měnit v orla, zatímco si dračice držela tlapami svou ránu a tiše sténala, aby ulehčila své bolesti. Brzy z jeskyně váhavě odlétal těžce raněný orel a pomalu nabíral výšku. Za chvíli se k němu začali přidávat jeho bratři, aby doprovodili svého druha na jeho poslední cestě. Když začal Arteron umdlévat, podepřeli ho nejbližší orli svými křídli a on letěl dál, k svému domovu. Na útesu jedné ze skal Nekonečných hor, blízko svého rodného údolí a hnízdišť skalních orlů, spočinul tento velký hrdina a nalezl klid, který mu byl sebrán za jeho života. Od těch dob lidé z Prokletého údolí shlížejí v těžkých dobách k této hoře a s nadějí v srdci čekají, že Arteron sestoupí dolů a povede je proti jejich nepřátelům.

D.3 Šedí vlci

V oblasti Královské řeky mezi Albireem a Sintarem operuje skupina říčních pirátů, pašeráků a žoldnéřů, která obstarává přepravu zakázaného zboží přes Kor a to jak na sever do Albirea, tak na jih do Sintaru. Skupinu řídí z Koru jeden z vysoce postavených členů Celní gildy, mistr Horasim, jehož postavení značně ulehčuje pašerákům práci. Říční člun s převáženým zbožím zastaví v přístavu v horním Koru a několik úředníků v čele s Horasimem provede zběžnou a velmi povrchní kontrolu nákladu. Druhý den pokračuje říční člun v plavbě ke svému cíli i se zakázaným nákladem. Celá akce má ovšem jeden háček, horní Kor je plný zlodějů a rváčů, kteří se často berou i to, co jim nepatří. Už se dvakrát stalo, že náklad přes noc z člunu zmizel a muže hlídajícího loď našli jeho společníci o pár kilometrů dál po proudu Královské řeky, jak pluje na hladině s podříznutým hrdlem. Jistě by zloděje odradilo, kdyby zboží hlídali všichni muži z posádky lodi, ale to by mohlo přilákat nežádoucí pozornost městské hlídky nebo snaživého úředníka, který by se blíže zajímal o náklad lodi.

Hlavním zadavatelem zakázek pro Šedé vlky je Zlatý kruh, který potřebuje přepravovat magické předměty a arvedanské artefakty k Bílým vodopádům. Za stěnou padajících vod se nachází menší systém jeskyní, kde artefakty pod dohledem skupiny skřetů a trolů vyčkají na přílet Zyla, červeného drakočlověka, který je osobně přepraví do svého hlavního sídla v Tisících jeskyní. Skrýš v Bílých vodopádech se používá také k přechodnému uskladnění jiného zboží, například omamných látek a drog dovezených z jižní části Zelanských vrchů, které pak čeká na vhodný okamžik, kdy jej Šedí vlci převezou přes Kor.

D.4 Vykradači hrobek („Supi“)

Tento výmluvný název patří sdružení zlodějů, lupičů, dobrodruhů nižších úrovní, ale i obyčejných měšťanů nebo vesničanů. Druhý název „Supi“, byl přisouzen této skupině jednak závistivci, marně se snažícími dostat do organizace, jednak vojáky a dobrodruhy, kteří po Vykradačích hrobek pátrají. Organizace je tajná a velmi široce rozvětvená. Jejím cílem je získat co největší množství cenných kovů a drahokamů, které se posléze rozdělí do jednotlivých center organizace, kde se kořist dává jednotlivým členům. Supi mají mnoho agentů ve skupinkách dobrodruhů, kteří oznámí místním členům nález pokladu, kdykoliv na něj narazí a jeho velikost je větší, než je družina schopna odnést pryč vlastními silami. Stát se členem Vykradačů hrobek není obtížné, ovšem za každého nováčka se musí zaručit jeden ze starších členů, čímž je částečně zaručena bezpečnost této organizace.

Pověstný je příběh o zmizení pokladu trpaslíka Gwalla. Gwall byl vůdce loupežné bandy, která byla dlouhou dobu postrachem kraje a přepadla snad každého obchodníka z širokého okolí a některé i dvakrát, takže stačila nashromáždit skutečně veliký poklad. Každý lupič ale jednoho dne loupí naposledy a nejinak tomu bylo i v případě Gwalla. On i jeho banda byla pobita skupinkou dobrodruhů, najatých přímo Guvernérem. Hned další den po smrti Gwalla a jeho kumpánů celý poklad zmizel, přestože byl chráněn důmyslným systémem pastí, kterým stěží pronikli hrdinové, jež Gwalla přemohli. Snad stojí za zmínku, že zrovna v té době jakoby náhodou někteří z obyvatel blízké vísky velice zbohatli, nakoupili mnoho dobytka a nechali vyspravit své domy. Jestli v tom tenkrát měli prsty Vykradači hrobek, nebo za tím byl někdo jiný, to vědí snad jen ti, kteří k Vykradačům hrobek patří.

D.5 Zlatý kruh

Nejvlivnější a největší skupinou obchodníků působící v Dálavách je Zlatý kruh. Členy organizace tvoří několik větších obchodnických skupin a rodin sídlících z Albirea. Tito obchodníci mají kontakty nejen v Novém Amiru, Sintaru, Rilondu a dalších městech v Dálavách, ale obchodují také s trpaslíky z Kwesaru a vypravují karavany do Údolí drahokamů. Obchodují s potravinami, látkami, kořením a zbraněmi a při obchodování se chovají dosti agresívně. S obchodní karavanou obvykle putuje i skupina osobních strážců, což bývají převážně rvaček znalí a krutí hrdlořezové, kteří vyřizují pro své pány některé „účty“. Při uzavírání obchodu s nožem na krku se stává, že nebohý kupec prodá Zlatému kruhu své zboží pod cenou nebo nakoupí neužitečné a neprodejné cetky. Zatím pouze kupci v Novém Amiru se postavili na odpor Zlatému kruhu a sdružili se ve skupinu zvanou Amirský tetragon. Poměr sil v Novém Amiru je v současné době vyrovnaný a kolísá z jedné strany na druhou, pod vlivem nových obchodů, ale i přepadových akcí. Jeden ze členů Zlaté kruhu byl před měsícem zavražděn ve svém domě i se třemi osobními strážci a vrahy se dosud nepodařilo dopadnout.

Kromě obyčejného zboží má Zlatý kruh také své zájmy v oblasti magických předmětů a artefaktů, které patřily Arvedanům. Tyto předměty však neprodávají veřejně, až na nějaké drobnosti typu „stříbrný meč +2 proti démonům“ a „kroužkové brnění chránící proti dračímu dechu“, které si kupují většinou jen dobrodruzi po nálezu zlatého pokladu, neboť i tyto drobnosti patří svou cenou k velmi drahým špásům. Osud cennějších magických předmětů a artefaktů je zajímavější. Jelikož tyto předměty mají nevyčíslitelnou hodnotu, snaží si Zlatý kruh pomocí nich zavázat některé vlivné a vysoce postavené lidi. Proto část těchto artefaktů putuje na sever do Lendoru, část do rukou současných vládců Albirea, Orlích poutníků, a poslední díl pašuje skupina zvaná Šedí vlci přes Kor k Bílým vodopádům, kde je předává Zylovi, červenému drakočlověku, vládci velkého skřetího vojska v Tisíci jeskyních. U posledně jmenovaného zákazníka se chtějí kupci ze Zlatého kruhu pojistit pro případ, že se skřetím armádám povede dobýt zpět území Dálav a umožnit svým agentům působení na nepřáteli ovládaném území. Je jasné, že všichni jmenovaní si myslí, že právě oni jsou jedinými a exkluzivními partnery Zlatého kruhu. Pokud by se toto utajení narušilo, mohlo by to mít pro kupce nedozírné následky.

Důležité postavy Dálav

E.1 Černá vdova

baronka Sabbiová

První dáma dálavského podsvětí žila dlouhá léta uvnitř zdí Albirea a odtud řídila všechny své akce. Orlí poutníci ji před třemi lety donutili k útěku z města a baronka našla svůj nový domov v Tiché. Změna vzduchu jí zdá se svědčí, neboť posledních pár akcí se Pavučině stoprocentně vydařilo.

Černá vdova je mladá pohledná žena, vysoké a štíhlé postavy. Ve svém postavení si může dovolit nákladný make-up, kterým zdůrazňuje již tak dost pohledný obličej. Není tajemstvím, že se baronka ráda zaplete s mladými farmáři, kupeckými synky nebo potulujícími se dobrodruhy. K její kráse přispívají také dlouhé vlasy medové barvy. Garderoba Černé vdovy je velmi rozmanitá a objemná a obsahuje také černé maskovací obleky, používané na „noční vycházky“. Navíc se Černá vdova zdobí rafinovanými šperky, které jsou často také nebezpečnými zbraněmi. Zvláštní pozornost si zaslouží zejména ametystový náhrdelník, který jeho nositeli umožňuje číst v myslích jiných lidí.

Osobně se baronka Sabbiová žádných nebezpečných akcí Pavučiny neúčastní již více jak sedm let, místo toho vypracovává plány a za pomoci svého charisma a šarmu získává jinak nedostupné informace. Ve svých dívčích letech však sama byla členkou přepadových a lupičských skupin a zúčastnila se mimo jiné půlnoční konfiskace seznamu tajných agentů Východního království z albirejské hlavní strážnice.

E.2 Gildan>

Věštec

Jedním z hlavních cílů tajné části Orlích poutníků je objev ztracených arvedanských artefaktů. K nejúspěšnějším lidem v jejich řadách, kteří hledají přímo v „terénu“ starobylé stavby a zříceni, patří člověk jménem Gildan. Každá letitá věc vysílá k mysli člověka tlumené signály, ozvěny časů, v nichž vznikla. Tyto signály dokáže zachytit pouze cvičená a zvlášť citlivá mysl, jako je ta Gildanova. Čtení těchto signálů je velmi problematické, čas od času se navzájem překrývají nebo ruší, proto nejsou spolehlivým vodítkem k arvedanským pokladům. Přesto však poskytují neocenitelnou výhodu při jejich hledání. Gildan putuje z místa na místo po celých Dálavách, ovšem po každém úspěšném nálezu se staví na pár dní v Albireu.

Gildan je štíhlé postavy, vysoký asi sto osmdesát centimetrů. Jasně modré oči a ústa téměř vždy stažená v úšklebek dodávají jeho osobě nádech škodolibosti, přestože je ve skutečnosti vstřícný a ochotný pomoci. Světle hnědé kudrnaté vlasy sahající téměř až po ramena ostře kontrastují s Gildanovou tmavě rudou až hnědou pokožkou. Na sobě obvykle nosí bavlněnou tuniku šedé barvy a modré  kalhoty, na výpravách má s sebou navíc teplý vlněný plášť hnědé barvy, notně zašpiněný od prachu cest. Ke své obraně používá úzký tenký meč podobný rapíru a dlouhou dýku. S každým pocestným rád prohodí několik slov a ve většině osad Svobodných měst a Východní dálavy má nějaké známé či přátele. Za svými úkoly jde cílevědomě a tvrdohlavě, málokdy se vzdává předem vytyčeného cíle.

K nejvýznamnějším činům Gildana patří nález koruny a meče města Albirea zakopané v katakombách pod jednou ze skřetích pevností. Koruna i meč jsou mocnými arvedanskými artefakty přinášející blahobyt a posilující moc oblasti, v níž spočívají. Částečně i skrze tyto předměty dosáhlo Albireo pod vedením Orlích poutníků svého věhlasu a síly. Nejusilovněji pátrá Gildan po předmětu známém pod jménem árium-tumap, jinak též zvaného slza boha slunce. Před mnoha lety sloužil arvedanským kněžím k přímému kontaktu s bohy a přístupu do Stínového a Vnějšího světa. Navíc v sobě skrývá síly schopné obrátit v prach celé legie armády.

E.3 Ilveth

Rangwath, Černý hraničář

hrdina Faeronův

Ilveth slouží v královském vojsku v Dálavách jako nižší důstojník sintarské stráže. Často vyráží spolu se svými muži na vojenské výpravy do okolí Sintaru, zejména na jihozápad do Velké roviny a na jihovýchod k Širokému valu. Občas bývá pověřen doručením důležité zprávy nebo je vyslán do nepřátelského území, aby získal informace o pohybu a plánech protivníků. Při plnění těchto úkolů jsou nedocenitelné jeho vynikající hraničářské dovednosti.

Vzhledem a postavou připomíná Ilveth spíše barbara než člověka. Měří přes sto devadesát centimetrů a jeho svaly jsou sice nevýrazné, ale pevné. V tváři má vždy soustředěný výraz, jako by neustále pečlivě sledoval okolí a pátral po nebezpečí a možném ohrožení. Pohled jeho očí se zarývá do člověka s intenzitou, které dokáže čelit jen málokdo. Jeho vlasy jsou téměř černé a dlouhé. Nosí oblečení ušité z šedohnědé kůže, jež kdysi patřila baziliškovi, přes ramena má přehozen černý plášť. Kolem krku má uvázán tmavě zelený šátek jako odznak příslušnosti k sintarské armádě. V boji používá dlouhý meč zvaný Jiskřící čepel. Toto ostří je vyrobeno z lintiru a patří k mocnějším arvedanským artefaktům, s nímž Ilveth dokáže rozdávat rány tak rychle, že se zdá, jako by bojoval s několika zbraněmi najednou.

Před Konečnou bitvou pomáhal Rangwath králi Almendoru a jako spěšný posel pomohl svým dílem k vítězství nad skřety. Na začátku dobývání Tary byl jedním z prvních lidí, kteří vstoupili do nitra Džungle padlých stromů a vrátili se odtud živí. Objevil jako první trosky starého Albirea, sám donutil kapitulovat skřetí pevnost, zabil trojhlavce v Tabitském lese a zúčastnil se mnoha dnes již legendárních výprav. Nikdy neutrpěl žádné vážné zranění, až se o něm začala šířit pověst, že je nezranitelný. Každý hrdina však nakonec narazí na nebezpečí, které ho zničí. Pro Rangwatha byl tím osudným střetem boj s baziliškem. Aby zachránil svého přítele před kamenícím pohledem, skočil před něj a proklál příšeru svým mečem. Jeho zrak ovšem pohlédl do vyhasínajících očí baziliška a Rangwath cítil jak se pomalu proměňuje v sochu. Jen zásah Poutníka, jednoho ze Sedmnáctky, jej přivedl zpět k životu. To už však nebyl starý Rangwath, ale nový Ilveth, pomocník a posel Poutníka. Stará osobnost byla zatlačena do pozadí, Rangwath byl pro všechny lidi mrtev. Činy Ilvetha již nebyly tak nápadné a šokující podstoupeným nebezpečím. Přesto však posloužily lidem mnohem více, než tomu bylo u skutků Rangwatha. V současné době Ilveth opatrně připravuje pozice lidí v budoucí válce se skřety, jejíž začátek se nevyhnutelně blíží.

E.4 Iskalon

Visítár, Harold z Coreanu

Iskalon je jedna z vůdčích osobností klášterů Subotam. Jeho titul visítár znamená vědoucí a v současné době je jeho nositelem pouze sedm mnichů. A právě Iskalon je z těchto sedmi nejmocnější a nejschopnější. Ještě před pár desítkami let byl správcem hlavního z klášterů Subotam na Lendoru, v současné době stojí v čele jediného kláštera na Taře, který tam byl nedávno postaven trpaslíky na základech starého arvedanského chrámu. Ve skutečnosti jsou na Taře ještě další čtyři kláštery, ale ty obsadili služebníci Khara Démona a nikdo už nezná jejich polohu. Jedním z úkolů Iskalona je s pomocí ostatních mnichů tyto kláštery vypátrat a vyrvat z rukou zla a temnoty. Všechny akce Subotamu na Taře má nyní na starosti právě tato výjimečná osoba.

Iskalon stále ještě vypadá jako člověk. Je vyšší postavy, má hnědé oči a delší světle hnědé vlasy. Oblečení má stejné jako ostatní mniši, to jest hrubou hnědou halenu a přiléhavé kalhoty. Na nohou nosí obyčejné hadrové opánky s dlouhými tkaničkami, kterými si omotává spodní část kalhot, aby neplandaly. Jako všichni mniši si obléká také hnědý plášť s kápí, která mu dokonale zakrývá tvář. Jediná odlišná součást jeho výbavy je nádherný stříbrný sart (zbraň podobná samurajskému meči) v černé pochvě popsané zlatými runami, dar od samotného boha Gora. Co ho ovšem dostatečně odlišuje od obyčejných lidí, jsou jeho schopnosti visítára. Při chůzi levituje kousek nad zemí a kdykoli se může vznést do libovolné výšky nebo se rozletět vpřed nečekanou rychlostí. Obklopuje ho aura, která posiluje všechny jeho spolubojovníky a částečně je i chrání před útokem. Samozřejmostí je pro něj procházení zdí, teleportace sebe i jiných osob a podobná kouzla. Má také výjimečné psychické schopnosti, ovládá telepatii i telekinezi. Pokud se rozhodne a vyrazí v čele nějaké družiny ven z kláštera, je prakticky neporazitelný.

Jeho úkolem ovšem není osobně se účastnit všech akcí. Ani on nemůže být na všech místech současně a tak většinou zůstává v klášteře a odtud vysílá výpravy do mnoha oblastí Tary za různými úkoly. Jen jednou za čas opouští brány kláštera a to pak před ním a jeho mečem v hrůze prchají všechna stvoření zla.

E.5 Janoš

Janoš Brukka

Muž hrdě nosící toto barbarské jméno je šlechtic ze Storabska, který byl pro své buřičské názory nepohodlný panovníkovi, a tak byl před třiceti lety i se svou rodinou vyhoštěn na Taru. S tímto stavem se však nehodlal smířit a začal hledat způsoby, jak napravit spáchané křivdy. V Severní dálavě mu nečinilo potíže vytvořit z podobně smýšlejících lidí skupinu, která tajně bojovala proti vládnoucím složkám. Zradou ve vlastních řadách byla jejich odbojná skupina odhalena, většina členů včetně Janošovy ženy skončila na popravišti. Janoši Brukkovi se podařilo prchnout v poslední chvíli na jih se svými dvěma syny, Dravošem a Hanušem. Ve Východní dálavě ho ovšem nepřijali s otevřenou náručí, a tak se musel dál skrývat. Své syny nechal vychovat u Hevrenů a sám se stal zkušeným dobrodruhem. Na svých cestách se potkal s Orlími poutníky a bez váhaní se k nim připojil a ztotožnil se s jejich cíli a úmysly. Uplynulo čtvrt století. V průběhu povstání převzal velení poté, co se lord Firun začal věnovat více politickým a organizačním záležitostem. Spolu se svými syny docílil mnoha úspěchů, byť Hanuš v jedné z menších potyček u řeky Rubis padl. Nyní více jak šedesátiletý Janoš zůstává generálem albirejské armády a těší se z klidného života pro své pravnuky.

Janoš je přes svůj věk stále zdravý a plný života. Hlavu s delšími stříbrnými vlasy drží stále zpříma a v dobách míru jeho vousatý obličej jen zřídkakdy opouští úsměv. Je zkušený nejen ve válečnickém umění. V jednání s cizími lidmi je sice otevřený, ale ostražitý. Má jen několik přátel, hlavně mezi Orlími poutníky, a ti se na něj mohou spolehnout stejně jako jeho rodina. Nepřátel mnoho nemá (tedy ne živých) a to ne ani tak kvůli své povaze, jako spíš díky své schopnosti dokonale ovládat dlouhý meč. Snad jediným člověkem, kterého nebere jen jako soupeře na bitevním poli života, ale opravdu ho nenávidí, je storabský místodržitel, kterému dodnes nezapomněl smrt své manželky.

E.6 Mortus

Černý rytíř

drak Gorův

Tento muž, známý spíše pod svým přízviskem než pod skutečným jménem, patří sice mezi nejznámější postavy na Asterionu, ale rozhodně ne mezi postavy oblíbené. Jeho smůla je v tom, že v prostých lidech vyvolávají lovci lidí odpor a tak nedělají rozdíl mezi jejich profesí a řemeslem nájemných vrahů. Na tento omyl ovšem doplatilo mnoho boháčů, kteří se potřebovali zbavit nepohodlných osob a díky němu nakonec sami skončili ve vězení. Černý rytíř je legendou mezi lovci lidí a na svém kontě má již bezpočet vrahů, hrdlořezů a jiných těžkých zločinců. Jeho práce ho přivedla do mnoha koutů na Taře i v Lendoru, v současné době se však zdržuje především v oblasti Dálav, neboť zde se mu nové zakázky jen hrnou.

Mortusovo tělo dostalo po svých rodičích do vínku jen ty lepší z vlastností obou ras, a tak je nejen velmi mrštný a obratný, ale také pevného těla a vládne slušnou dávkou síly. Je poměrně vysoký, urostlý, má černé oči a černé vlasy, které mu sahají po ramena. V jeho tváři jsou patrné elfí rysy a má také zašpičatělé uši. Přízvisko Černý rytíř se vztahuje k jeho oblečení, které je vždy pouze v černé barvě a k němuž patří také černá rytířská přilba. Tato helmice mu zbystřuje smysly, takže daleko přesahují vnímání obyčejných lidí. Nenosí žádné brnění, pouze koženou kazajku a černý plášť, v boji spoléhá na svoji obratnost. Protože Mortus patří mezi nejlepší šermíře na obou kontinentech a protože si je toho dobře vědom, rád se se svým uměním předvádí. Velmi lehce se nechá vyprovokovat k souboji ať už pěstnímu nebo s mečem a svým chováním často provokuje okolí. Poražené soupeře ovšem většinou nechá naživu, pouze zabijáky a zločince nejtěžšího ražení zabíjí bez milosti. Je velmi hovorný, ale také chytrý, proto mluví většinou o věcech nepodstatných a důležité poznatky si nechává pro sebe. Také jeho zbraň, sart děděný v jeho rodu po dlouhá léta, patří k neobyčejným předmětům, jelikož v sobě nese kousky duší všech bojovníků, kteří jej třímali v ruce. Síla Mortusova sartu je vpravdě úctyhodná a jedná se bezesporu o jeden z nejvzácnějších exemplářů zbraně tohoto druhu. Černý rytíř nikdy nerozvíjel své magické schopnosti a tak nepoužívá žádná kouzla (ani hraničářská). Zato však vyniká velkou silou vůle, která posílila jeho mimosmyslové schopnosti, hlavně telepatii. Na magii je velmi citlivý, dokáže ji vycítit ve vzduchu a po chvilce soustředění ji dokáže nějakým způsobem vidět. Bránit se jí může ovšem jen pomocí svého meče a silné mysli. Velmi dobře se orientuje v lese, vyzná se v něm skoro jako elf. Také obstojně střílí z luku, který má zavěšen v pouzdře u sedla, a to i za jízdy. Jeho kůň je pochopitelně vraník, nádherný trhlinový mustang, jehož rychlost nejednou pomohla Černému z nebezpečí.

Málokdo o Mortusovi ví, že je skutečně rytířem z vedlejší větve starobylého rodu Sinwar, o které se zmiňují pouze nejstarší královské kroniky. A nikdo ze smrtelných lidí netuší, že jeho matka byla vznešená elfka z Dračích Skal. Díky tomu vypadá stále poměrně mladě, přestože uběhlo již více jak 90 zim od doby, kdy poprvé spatřil světlo světa. Přestože tráví většinu času svou prací, rád se ve volných chvílích vydává na neprozkoumaná a nebezpečná místa, odkud si občas přinese nějaké vzácné předměty a spoustu historek k vyprávění.

E.7 Tork

Tork Tilkilarin

hrdina Gorův

V současné době se Tork Tirkilarin usadil spolu se svými přáteli v Elfích kopcích a spravuje tam malé panství, které obdržel od nových vládců Albirea. Za dobrodružstvím již vyráží jen ve velmi naléhavých případech, když ho o to požádá lord Firun.

Tork Tilkilarin je synovcem elfí královny Rungil. Svým vysokým a na elfa nezvykle pevně stavěným tělem připomíná hevrena, ovšem jeho tvář má typické rysy sličného lidu. Na pravé paži a hrudi se mu vyjímá hrozivě vypadající jizva, památka na boj se zeleným drakem Hygeossapem, když osvobozoval z jeho spárů lesní chrám bohyně Mauril. Za tento statečný čin dostal darem mimořádnou obratnost, která jej pak ušetřila mnoha zranění v dalších dobrodružstvích. Tork obvykle nosí oděv lesních elfů, lehkou zelenohnědou tuniku, přiléhavé kožené leginy, lehké boty z jemné kůže opatřené podrážkou tlumící zvuky kroků a tenký šedozelený plášť. K potírání zla má Tork k dispozici elfí trn vyrobený trpaslíky v dnes již zaniklém městě Grumaru, jež zabíjí skřety pouhým dotykem ostří a zlé draky dokáže jedinou ranou omráčit. Druhou Torkovou zbraní je skládaný luk ramawi, s nímž je možno trefit cíl velikosti zlaťáku na sto padesát kroků.

Tork Tilkilarin je z královského rodu temných elfů usazených v Červeném lese. Krátce po opětovném příchodu lidí na Taru odešel z Platanového Háje, aby se stal jedním z nejslavnějších hrdinů Dálav. Svými činy, které urychlily postup lidských dobyvatelů do nitra kontinentu, se zasloužil o výrazné snížení despektu lidí k temným elfům, který trval již od téměř zapomenuté Bitvy pěti mečů.

Torkovi po boku stojí věrná družina dobrodruhů, kteří se k němu připojili v průběhu jeho putování. K nejvýznamnějším členům jeho družiny patří Manthea, dcera elfího knížete ze severu, s níž nakonec uzavřel Tork svátost Splynutí duší a mnoho zasvěcených to považuje za první krok k opětovnému sblížení elfů ze severu s jejich temnými příbuznými. Dalšími družiníky jsou Pidlužmák, Finering, člen řádu Rytířů devíti hvězd, který zachránil Torka před baziliškem, lord Firun, současný vládce Svobodných měst a Stigeril, temný elf z nehostinné pouště Mar’Nub. Dohromady je spojila snaha o zničení či alespoň oslabení Khara Démona, touha po poznávání nových krajů či hledání vzrušení a dobrodružství. Torkova družina je s různou intenzitou propojena s rozsáhlejšími skupinami převážně dobrého zaměření, které na Taře působí, jako jsou Orlí poutníci, Bratrstvo dlouhých kápí nebo Rytíři devíti hvězd.

F. Společenské a politické uspořádání Almendoru a Svobodných měst

F.1 Hlava státu

Almendor je království, v jehož čele stojí král. Tím je v současné době Rioden, toho jména druhý. Jeho oficiální titul zní „Rioden II., král Almendoru, východního království“. Vládne prakticky absolutně nad celým Almendorem, který se skládá z královských držav a knížectví. Toto rozdělení je jen formální, stejně jako další rozdělení na hrabství a vévodství, protože všude má hlavní slovo panovník prostřednictvím jím dosazených úředníků. Dalo by se říci, že místo územních lén král přiděluje svým věrným, především pak šlechticům, úřady jako zdroj obživy. To vede k tomu, že pomocí dostatečně velkého úřadu je možné ve státní správě dosáhnout prakticky čehokoliv. Král vydává zákony, vymiňuje si poslední slovo v jakémkoliv soudním sporu a má právo zasáhnout do všech úředních rozhodnutí, která jsou na území východního království vydána. Stává se to sice jen výjimečně, ale přiznejme, že se takto současný král snaží trochu zmírnit nespravedlnosti, ke kterým dochází.

Svobodným městům vládne kolektivní orgán, Kruh Poutníků. Skládá se ze 30 vybraných členů organizace Orlí poutníci, kteří mají při rozhodování v Kruhu rovná práva. Pro přijetí rozhodnutí není nutné, aby byli přítomní všichni oprávnění. Kruh ale přijímá jen málo zákonů, většinu rozhodování nechává na volených starostech v jednotlivých městech či vesnicích, jak si povíme dále. Hlavní slovo v Kruhu má Lord Firun a většina jeho návrhů je jednomyslně přijata, byť vám každý Orlí Poutník bude tvrdit, že Kruh rozhoduje naprosto demokraticky.

F.2 Rozvrstvení společnosti

F.2.1 Sedláci a měšťané

Společnost v Almendoru se dělí na několik vrstev. V nejnižší jsou především sedláci a rolníci, kteří hospodaří na půdě, kterou jim pronajal majitel. Žijí buďto na statcích obklopených polnostmi či sady nebo ve vesnicích. Typické osídlení záleží na oblasti na Lendoru, ze které obyvatelé pocházejí. Tam, kde dlouho hrozilo nějaké nebezpečí, zvykli si shromažďovat se ve vsích, které přece jen umožňují lepší obranu. Své zvyky si rolníci přenesli i na Taru. Např. lidé z Rangaroke i na novém kontinentu žijí raději v opevněných statcích než v dědinách. Rolníci nejsou k půdě pevně vázáni, nemusí na ní pracovat, ale platí tradice, že jeden díl pronajaté půdy obdělává vždy jedna rodina, která z něj neodejde a majitel, šlechtic, jí půdu bez mimořádného důvodu neodejme. Neexistuje ale zákon, který by cokoliv takového vynucoval, a tak se může kterýkoliv sedlák či jeho potomek sbalit a vydat hledat dobrodružství. O měšťanech platí totéž. Potomci sice většinou dědí majetek a řemeslo po otci, ale pokud se rozhodnou jinak, nic (kromě rozzlobeného rodiče) mu v tom nemůže bránit.

F.2.2 Starostové

Vše, co bylo doposud uvedeno, je pravda v případě Almendoru i Svobodných měst. Rozdíly panují v tom, jak se vybírají starostové obcí. V državách Východního království starostu určí úředník, správce oblasti, ve které se ves či město nachází. Správce oblasti jmenuje opět vyšší úředník, nebo přímo král. Správce při výběru starosty může brát ohled na veřejné mínění, ale to záleží jen na jeho libovůli. Mnohem častěji určí spíše svého přítele nebo nohsleda, u kterého má jistotu co nejvyššího zisku do vlastní kapsy. Navíc takto stanovení starostové mají jen málo pravomocí, především musí poslouchat svého nadřízeného, který je může kdykoliv odvolat. Orlí poutníci se tuto praxi rozhodli změnit. Starostu volí na shromáždění všichni obyvatelé vsi či města, Orlí poutníci dosadí z Albirea jen vojenského velitele, který má na starosti obranu a bezpečnost obce. Přesné pravomoci náležející starostům doposud nebyly určeny, tento systém vlády se teprve rozvíjí a tradice teprve vznikají. Někde se starostové opravdu starají, zařizují vše, co je potřeba, jinde se z různých důvodů do čela dostaly osobnosti slabé a nevýrazné, tam mají hlavní slovo pro změnu velitelé nebo někdo v pozadí. Starostové jsou teoreticky odpovědní Kruhu poutníků v Albireu, ale jejich odvolání jsou opravdu výjimečnou událostí.

F.2.3 Vojáci

Jak v Almendoru, tak ve Svobodných městech existuje další vrstva obyvatel, složená z několika menších skupin. Jedná se o vojáky, rytíře a představitelé církví. V Almendoru existuje jediná armáda, jejímž jediným nejvyšším velitelem je král. Obecně mu vojáci prokazují neobyčejnou loajalitu, bojují za něj a umírají s jeho jménem na rtech. Vojsko mu tak slouží, krom jiného, jako pojistka proti odbojným šlechticům, kteří mají povětšinou jen menší osobní stráže, složené z placených žoldnéřů. Vojáci i žoldnéři se rekrutují z obdobných skupin obyvatelstva jako dobrodruzi. Královští vojáci jsou sice také placení, ale žold pro ně není hlavním motivem služby v armádě. V případě nutnosti (naposledy tomu tak bylo před Konečnou bitvou) se vydají do boje i obyčejní lidé z měst a vesnic, buďto dobrovolně, nebo na královský rozkaz. Veliteli bývají šlechtici nebo rytíři, jen málokdy se podaří vyšvihnout do vyšší hodnosti běžnému vojákovi. Ve Svobodných městech přebrali obdobný model, velitelé se ale spíše než podle postavení vybírají podle schopností. Podle některých pozorovatelů to byl jeden z důvodů, proč albirejští porazili Riodenovu armádu.

F.2.4 Rytíři

Rytíři jsou členové řádu Eldebranských rytířů a valkýr, resp. řádu Rytířů devíti hvězd, který existuje ale jen na Taře. Stát se členem může teoreticky každý, nejčastěji to ale bývají členové vedlejších větví šlechtických rodů. Přijat může být kdokoliv, koho doporučí stávající člen řádu a kdo splní náročná kritéria, spočívající především v dodržování předepsané kázně a složení zkoušky. Řády jsou nezávislé na šlechtě i na panovnících, o svých vnitřních i vnějších záležitostech rozhodují samy a jejich členové pocházejí ze všech čtyř království. Podrobnosti o jejich organizaci, cílech či morálních kodexech se dozvíte v některém z dalších modulů.

F.2.5 Církve

Církve reprezentují kněží v chrámech a potulní mniši. Oficiálně je církví sedmnáct, tolik co bohů, ale různost jednotlivých odnoží vytváří dojem, že konfesí je ještě mnohem více. A to nepočítáme např. Sjednocenou církev nebo Kněží slunce, které postupují poněkud v rozporu se zažitými náboženskými představami mocných. Aktivními členy církví se v Almendoru a jeho současných i dřívějších državách stávají nejrůznější lidé, nepanují tu takové zásady jako v Západním království, kde druhorozený syn téměř automaticky vstupuje do služby bohu. Každý si tu volí podle své nátury. Církve jsou formálně nezávislé, ve skutečnosti na ně má, přinejmenším v Almendoru, velký vliv panovník a jeho byrokratický aparát. Kněží se tak často stávají jen hlásnou troubou názorů, podporujících královská rozhodnutí. O organizovaném uctívání asterionských božstev opět blíže pojedná další modul. Do obdobné vrstvy jako rytíři či kněží patří též např. mniši klášterů Subotam, druidové nebo členové kouzelnických spolků.

F.2.6 Šlechta

Formálně výše než všichni obyvatelé stojí doposud v Almendoru (nikoliv ve Svobodných městech) šlechta. Tato nadřazenost je ale spíše než výsadami dána prestiží a tradicemi. I téma nobility je rozsáhlejší a zabere celý modul, prozatím se ale zmíníme alespoň o některých aspektech. Výsady jsou prakticky pouze dvě: pouze šlechtic smí vlastnit půdu, takže mu ji nesmí nikdo bezdůvodně odebrat (zatímco on tak u nájemců učinit teoreticky může) a pouze šlechtic může žádat panovníka o přidělení renty, která je mu (opět podle zvyklostí, zákonný nárok na to nemá) většinou přidělena ve výši, jakou umožňuje současný stav státní pokladny. Další neformální výsadou je to, že do vyšších a někdy i nižších úřednických postů král vybírá většinou členy urozených rodů.

Celá šlechta je založena na rodovém systému. Až na mimořádné výjimky se musíte „narodit ve správné kolíbce“, abyste se mohl zvát šlechticem. Těch správných rodin je jen pár: deset arvedanských (poněkud vznešenějších) a o něco větší počet rodů pohanských. Král má možnost udělit šlechtický titul i obyčejnému člověku, ale využívá ji jen opravdu mimořádně. V souvislosti s dobýváním Tary takto jmenoval pár hrdinů, ale jejich počet nepřekročil za 150 let tři desítky a žádný z těchto titulů nepřecházel na jejich potomky. Stanovení, kdo ještě patří do šlechtického rodu nebo je-li už příliš vzdálený příbuzný, jaký smí používat titul, zdali markýz, vévoda či baron, resp. jak vypadá jeho znak, to jsou otázky už příliš komplikované pro tak krátký výklad. Pro zajímavost jen uvádíme, že se jejich řešení liší v domech arvedanských a pohanských. Důležité je uvést, že příslušnost k některému rodu a ke šlechtě vůbec je pociťována neobyčejně silně a vazby mezi členy rodin, byť vzdálenými, jsou důležitým činitelem pro politické dění na Taře i Lendoru.

Další titul, kníže, souvisí spíše s územním uspořádáním. Je pozůstatkem z dřívějších dob, kdy se Lendor dělil na menší celky než dnes. Některé z nich si uchovali formální samostatnost až do dneška a čestná vláda nad nimi přísluší určitým osobám z konkrétních šlechtických rodů. Například knížetem Rangaroke je vždy nejstarší sourozenec almendorského krále. Ve Východní dálavě vzniklo jediné knížectví, Gver Graen, které vzhledem k politickému vývoji na novém kontinentu získalo větší svrchovanost než bývá zvykem a oficiálně není ani državou Východního království, ani součástí Svobodných měst.

F.2.7 Úředníci

Se státní správou souvisí i další, už spíše úřednická funkce, tj. post guvernéra Východní dálavy. Jmenuje ho přímo král. Vzhledem k nepříliš hustému osídlení až donedávna mezi guvernérem a nižšími úředníky, tj. jmenovanými starosty obcí, neexistovala další vrstva. Po vzniku Svobodných měst bylo nutno vytvořit novou funkci, viceguvernéra, který sídlí v Sintaru a má na starosti jižní část rozdělených almendorských držav. Guvernéři mají kolem sebe vybudovaný sbor pomocných úředníků, specializujících se vždy na určitou oblast, např. zemědělství, obranu, obchod, apod. Poněkud odděleně od těchto struktur působí potom tajné služby Východního království, které jsou řízeny přímo z Lendoru. V Albireu a přidružených územích obdobně homogenní byrokracie neexistuje, rozhoduje se spíše na nižší úrovni, jak již bylo řečeno výše.

F.2.8 Daně a poplatky

Podrobně popsaný systém daní na Taře bude obsažen v modulu, který se bude zabývat komplexněji „národním hospodářstvím“, pokud o něj projevíte zájem. Zde uvedeme jen ty poplatky, které budou mít bezprostřední vliv na dobrodruhy, pokud se nebudou soustavněji zabývat obchodem, výrobou či jinou pravidelnou výdělečnou činností. Ve městech a některých vesnicích, bez ohledu na to, leží-li na území Svobodných měst nebo Východní dálavy, budou všichni obyvatelé platit daň z hlavy ve výši 5 stříbrných až 5 zlatých ročně, jejíž výtěžek by měl jít kompletně na obranu města, tzn. udržování vojenské posádky a budování či opravy hradeb. Kdo je obyvatelem a kdo jen návštěvníkem určuje většinou výběrčí, většinou je možné se rozumně dohodnout.

Pokud se postavy rozhodnout naráz prodat kořist či zboží v hodnotě zhruba 20 zlatých a víc, je možné, že na sebe přilákají pozornost příslušného úředníka, který od nich bude vyžadovat asi deset procent z částky, kterou obdrželi. To platí jen na území náležejícím k Almendoru, ve Svobodných městech je svobodný i obchod. Detaily ve výše uvedeném modulu.

V případě mimořádných událostí mohou přijít i mimořádné daně. V tomto případě se bude jednat o konfiskaci určité sumy peněz či části majetku. Výše konfiskace bude záviset na zámožnosti poplatníka a vzhledem k nutnosti spěšného vyřízení se asi nebudou přesně měřit procenta či skutečné hodnoty věcí.

Ještě krátce ke způsobu určování daní. Co se týče Východní dálavy, tam určitá, pevně stanovená část směřuje přímo do královské pokladnice, výši zbytku určují podřízení úředníci a ponechávají ji v místě, kde byla daň vybrána. Jestli ji použijí k vlastnímu obohacení či k rozvoji spravované oblasti, záleží víceméně jen na nich. Mimořádné daně normálně může vypisovat jen král, ale vzhledem ke komunikačním problémům získal tuto pravomoc i guvernér a viceguvernér Východní dálavy. Ve Svobodných městech nejsou vypsané jednotné daně, Kruh poutníků se sice snaží vypracovat jednotná pravidla, ale tento projekt se zatím jen rodí. Daně vybírají obce a také určují jejich výši, finanční tok mezi Albireem a zbytkem Svobodných měst pak funguje hlavně na základě dobrovolnosti a dohody Orlích poutníků s místními orgány. Podle výše příspěvku do společné pokladny pak Kruh poskytuje podle možností služby jako např. ochranu, stavbu cest, apod.

Kromě toho můžou obce nebo i soukromníci vybírat poplatky za přechod mostů, vstup do města v nočních hodinách, apod. Tyto sumy budou uvedeny v ceníku, obdobně jako např. ceny za přepravu.

G. Rejstřík